Rozhovory
Změnilo mě to
Jan Burian odpovídá na pár otázek kolem Hodiny duchů. Debut (po sedmnácti letech na scéně), který s ním v roce 1989 pozoruhodně natočil Dan Fikejz, právě vychází v reedici.
Hodina duchů měla pro mě vždycky speciální místo mezi českými alby. Jednak tu znějí Burianovy dobré písničky, které mnoha lidem doprovázely éru rozpadu komunismu v druhé půlce osmdesátých let. Navíc je aranžoval Dan Fikejz, který se nikdy moc necpal do písňové pop-music, ale když, tak to stálo za to. (Album jeho kapely Combo FH Situace na střeše, nikdy nereeditované na CD, je čistá postmoderna - a je naprosto logický, že tu začínal svou cestu saxofonista Petr Venkrbec, později Vltava a The Nihilists.) Fikejz měl velkou zkušenost se syntezátory a hodně samploval, ale vedle porozumění strojům taky vtáhl naživo do studia iks živých hostů (Alan Vitouš, Jaromír Honzák, Kateřina Nejepsová, hostující vokalisté Michnová, Váša, Topol...). Ta deska nikdy nebude znít jako nahrávka z roku 1989, protože si všechny styly vymýšlí sama. Během čtrnácti písní (čtyři přibyly coby bonus 1995) jich zní asi pětadvacet. Málokomu u nás se ve studiu tak povedlo znásobit potenciál písničky jako Burianovi s Fikejzem.
Reedice Hodiny duchů teď vychází u Supraphonu (spolu s albem Poesie). Díky Honzovi Burianovi, že promptně poslal odpovědi na to, co mě kolem HD zajímá.
Kdy a na základě čeho ses rozhodl pro Dana Fikejze, pro společné hraní?
Petr Skoumal mi zaranžoval jednu nebo dvě písničky a zalíbilo se mi to. Vzpomněl jsem si na Dana, kterého jsem si vážil už dlouhá léta za jeho Combo FH, a on mi taky zkusmo zaranžoval a nahrál v domácím studiu pár písniček. Jeho přístup mi připadal samozřejmější a jaksi suverénnější než Skoumalův. Skoumal taky v té době hledal pro své písničky nové způsoby prezentace, zařizoval si domácí studio. Dan Fikejz už ho měl a byl mnohem dál. Jeho přístup mi připadal pro mě přínosnější. Natočili jsme kazetu a Dan mě při tom jaksi mimoděk začal učit, jak se zachází s klávesami a nakonec jsme si řekli, že čtyři ruce jsou vlastně čtyři nástroje a že máme kapelu.
Některé tehdejší písničky se těsně vážou k těm nadstylovým aranžmá Dana F. Psal jsi tehdy u piána, anebo s vědomím, že můžete používat samplovanou metalovou kytaru, umělý smyčce, automatický bicí? // Většinou Dan vyslechl to, co jsem složil a pak si to přizpůsobil k obrazu svých strojů. Někdy změnil tempo, jindy poopravil harmonii, většinou jsem souhlasil, protože to bylo pro mě překvapivé a nové, a taky že měl prostě pravdu. Někdy jsme měli nějakou představu a Dan ji pak dotvořil - třeba u Celkem to jde, kde jsme oba cítili, že je to píseň o panelákovém strejdovi, zestárlém a vyměklém fanouškovi Jima Morrisona a tak by tam měli být znatelní Doors.
Výběr nástrojů a něčeho, čemu říkáš „umělý" a co my jsme nepovažovali za žádnou náhražku skutečnosti, ale záměrně jsme použili místo živého muzikanta, celá ta koncepce „přátelství" mezi nástroji, stroji a hudebníky, to byla Danova myšlenka, se kterou jsem ovšem já hluboce souhlasil a líbila se mi.
Ty písničky jsou obecný, zároveň pro mě odrážejí tu blahou dobu rozpadu systému, Lipnici (i když tams byl se Skoumalem), akce na Chmelnici a Opatově, Provázek se Scherhauferem, Originální videojournal, samizdatový Lidovky, lidi zavřený, ale i demonstrující, založení lidového družstva Bonton atd. Máš z tý doby věci nadějný i velmi skeptický. Střídaly se v Tobě tehdy tyhle nálady?
Určitě se nálady střídaly, ale taky musím říct, že jsem se nějak nově nacházel. Jeden moment byl hodně důležitý, i když to možná vypadá divně, že o tom mluvím. Když nás s několika lidmi na rohu Železné ulice mlátili policajti obuškama, zapůsobilo to na mě paradoxně úžasně pozitivně, jako bych si po letech totální skepse a zklamání z Čech a našeho národa a podobně řekl, že je to vlastně moje země a vypadnout z ní by měli oni a ne my. Dneska ti to určitě nepřipadá jako žádný velký objev, ale pro člověka, který se tak trochu řídil myšlenkou, že jsme ztracený národ, beznadějná země, to bylo něco hodně nového. Dneska mi taky připadá trochu směšné, že jsem si říkal, že už nebudu házet z okna auta papíry a dělat svinčík, a tak podobně... Možná to byl pro mě trochu pozdní konec puberty, nevím...
Jen tak na okraj: my jsme s Danem Fikejzem na Lipnici hráli - o rok dřív, než jsem tam byl se Skoumalem a vystoupil tam Havel. A bylo to tehdy dost důležité vystoupení, pro mne podstatnější než to, na němž se pak Skoumal z radosti namazal a během hry strašně zpomaloval, a tak pokazil všechno, co jsme za dlouhou dobu nazkoušeli...
Bylo pár let po vašem rozchodu s Jirkou Dědečkem. Upřímně, s odstupem: sledovals tehdy vaše paralelní dráhy a porovnával, jak se vám daří? Cítils zadostiučinění, že jsi hudebně jakoby plnější?
Měl jsem dost práce sám se sebou. Najednou jsem byl na jevišti (ale i třeba za volantem) sám, nemohl jsem se spoléhat na nikoho jiného a učil jsem se spoustu věcí. V tom období mě Jiřího tvorba a její prezentace moc nezajímala. A navíc není žádným tajemstvím, že on úmyslně směřoval k odrhovačkovému způsobu skládání a hraní, bavilo ho to a umí to skvěle. Já jsem už delší dobu hledal nové hudební formy, zkoušel jinak hrát na nástroj a toužil po kapele.
V té době po našem rozchodu (hráli jsme spolu 11 let) jsme se asi oba chtěli především emancipovat, vzdálit se od sebe a nebýt spojováni. Změnilo se to poměrně brzy, na Chmelnici začaly Večírky rozpadlých dvojic a pak přišla revoluce a tak dále. To nás samozřejmě spojovalo, jako dneska nás pojí zájem o literaturu či osamělé písničkáře. Máme spoustu společných názorů, i když jsme každý úplně jiný a já to období naší spolupráce považuji spíš za léta velmi učednická. Taky jsem se od Jiřího naučil spoustu věcí, za což mu nepřestanu být vděčný...
Tohle mě zajímá: Pocítils tuhle svou „syntezátorofikaci" na složení publika? (Jako pianista jsi sice nikdy nepatřil k dřevním trampům, ale názor, že písničkáři mají natáčet sólově, v jednoduché podobě, tu dlouho přetrvával.)
Ani nevím. Tenkrát se o tuhle hudbu zajímalo tolik lidí, že jsme se žádným publikem ani nezabývali. Lidi chodili stejně. Já jsem vždycky rád, když se někdo chytí a jde se mnou a nebaví mě vymýšlet cokoli, co by někoho přitáhlo. Na to jsem nikdy neměl čas a nebavilo mě to. Proto mám asi relativně málo příznivců, ale ti, které mám, jsou o to fanatičtější, a to mě těší.
Hráli jste s Danem naživo, docela dlouho. Co ta souhra dvou kláves znamenala pro Tebe jako hráče? Bylo to těžký?
Byl jsem dost nemotorný, ale učil jsem se a to bylo to hlavní. Změnilo mě to. Jen díky této škole jsem pak mohl hrát v kapele a tak dále. My jsme si s Danem v něčem dost podobní - neděláme kompromisy a děláme jen to, co nás baví. To bylo vždycky z Dana cítit a práce s ním byla pokaždé ohromně zábavná.
Před albem jste v roce 1987 natočili i dlouhohrající soukromý demáč, ten s modrošedým obalem. Měli jste tehdy pocit, že oficiálně vám deska nejspíš nevyjde?
Ano. Ale to byla doba, kdy vydání takového demáče mělo značný ohlas. Dokonce na něj vyšla recenze od Františka Horáčka v Gramorevui, což byl oficiální časopis. Já sám jsem tu nahrávku distribuoval tak, že jsem ji nahrál každému, kdo si o ni napsal a poslal kazetu. A pak se dost úspěšně množila dál, jako všechno, co vycházelo tímto způsobem a bylo zacíleno na ty správné lidi. Předtím jsem se pokoušel o natočení desky už léta a z dnešního pohledu musím říct, že jsem rád, že se to nepovedlo. Nemusím teď poslouchat nehotové věci a pokusy. Na to mi stačí kazety z koncertů. První album po sedmnácti letech vystupování, to už se dneska nenosí. Jedině písničkář Karel Diepold, což je v tomto směru asi světový rekordman, hraje už přes dvacet let a nemá vydané album...
Natáčeli jste před revolucí, vyšli jste po revoluci - kdyby to tak šlo obráceně, v obou případech by byly podmínky lepší :) Jak probíhalo jednání a natáčení u Pantonu, vyvíjeli nějaký tlaky? Co v praxi znamenalo, že album produkoval Vojtěch Lindaur?
Vojta byl kamarád, a tak se nám dobře komunikovalo. Žádné tlaky jsem necítil, rozhodně ne žádné politické, doba už byla dost uvolněná a já jsem věci nikdy neříkal přímo, ale spíš jsem se snažil na to jít jaksi zevnitř a taky jsem chtěl udělat nadčasovou desku. Určité překvapení jsme vzbudili spíš tím, že jsme si vymýšleli a dělali naschvály. Třeba ve Ztrátě paměti oznamuji, že přijde sólo, a to pak ti zkostnatělci považovali za chybu. A podobně.
Na původním albu není Dobré jitro, dost výrazná písnička, kterou jste, jestli se nepletu, končili koncerty. Přitočili jste ho až v 90. letech. Čím to? Vaše rozhodnutí, nebo tehdejší cenzura? Na albu jsou přitom dost výmluvný věci (Noci jsou dlouhý, Dívám se vzhůru, Celkem to jde). U které písničky jsi cítil, že nějaké funkcionáře nebo předrevoluční cenzory sere? Rozuměli metaforám? Rozuměli jim správně? (Já vím, že metaforám se nedá rozumět jedním správným způsobem...)
Ona je ta deska, Pavle, natočena prakticky bez kompromisů, to bych měl říct. Nevím, jak se to mohlo stát, ale bylo to tak. Byl sice rok 1988, ale nikdo na nás netlačil. Já nevím, jak se to mohlo stát, možná by to líp vysvětlil Vojtěch Lindaur nebo Petr Dorůžka, ale my s Danem jsme se prostě soustředili na to, co jsme chtěli. Na desce se poprvé objevuje třeba Filip Topol, dostal tenkrát stovku za tři zazpívaná slova a líbilo se mu to. Petr Váša kvůli nahrávání dostal den volna z vojny, tak byl taky spokojen. A ještě jeden primát - poprvé na našich deskách zazněl Frank Zappa - nasamplovaný citát z Mučení nikdy neskončí je použitý na začátku Loučení. Nikdo se na nic neptal, dali jsme to tam a bylo to...
O Poesii
Dokončení korespondenčního rozhovoru s Janem Burianem u příležitosti reedice alb Hodina duchů a Poesie.
V první části rozhovoru byla řeč o Hodině duchů, tvém prvním albu, hudebně velmi pestrobarevné spolupráci s Danem Fikejzem. Druhou desku Černý z nebe (1991) jsi pak natočil jako lo-fi minimal bigbít - hudbu pro mě jakoby šedočernou. Proč ten rázný střih, měl jsi už dost kláves?
Byla už jiná doba, měl jsem za sebou ještě jeden projekt - rockovou kapelu Zvláštní vydání s Vlastislavem Matouškem, všechno už bylo jinak. Chtěl jsem udělat písničkovou desku s Vlastíkem a to je jiný člověk než Dan. Hraje na tisíc nástrojů, na dudy, na shakuhachi a nevím, co ještě. Lezl pod pianem a bušil do něj paličkou zespoda, aby našel ten správný zvuk. Prostě - bylo to jiné hledání...
Prý jsi dost stál o to, aby v reedici vyšla i Poesie. Já to vítám taky, protože původní desku mi někdo nevrátil :). Proč ty?
Protože ti nevrátili tu desku, ne? To je dobrý důvod. Aby si ji lidi mohli koupit... Původně jsem chtěl vydat Hodinu duchů a natočit k tomu ty samé písničky s pianem. Ale pak mi řekli, že by Poesii nevydali, ale že takhle ano. Tak jsem s tím souhlasil. Jsem rád, že teď budou všechna moje alba k dostání.
Jak došlo k tomu, žes Poesii jako první ze svých alb aranžoval sám?
Byl jsem doma sám, nacházel jsem v knihovně a v antikvariátech krásné texty a hrál jsem si s nimi. Byla v tom úžasná svoboda zkoušet všechno, kam jsem došel, vymýšlet si podivné kombinace rytmů (Svatba) nebo nástrojů (harmonika a smyčcový kvartet). Byla v tom hlavně radost, že už to umím po svém napsat a zahrát. Nikoho jsem k tomu nepotřeboval. Pak jsem požádal Lubora Šonku, aby mi pomohl ve studiu celou věc nepokazit a on tomu ochotně a velmi trpělivě sloužil. Za to jsem mu tedy velmi vděčný, že neprosazoval svoje ego a nechal mě řádit. Jen třeba klavírní sólo do Wernischovy básně jsem raději natáčel, když šel Lubor na oběd, aby mu nepřibyly vrásky. Nakonec to akceptoval, i když to asi pro něj bylo těžké...
Jak ses bránil tomu, aby synťáky nezněly moc uměle? (Petr Skoumal, při vší úctě, to v některých svých nahrávkách nedokázal odbakelitovat.)
I když jsem demo natáčel doma na Rolanda D-20 za pomocí sekvencerů a umělého bubeníka, nepoužíval jsem moc syntetických zvuků a snažil jsem se je užívat funkčně, jak mě to naučil Dan. Tam, kde by to mohlo působit uměle, jsme pak s Luborem pozvali živé muzikanty - Frantu Kopa, Jardu Nejezchlebu, Václava Veselého, Standu Kubeše a další.
Zhudebnils Šrámka, Gellnera, Halase, Biebla, Josefa Friče, Wernische, máš tam po jednom textu od Dědečka a sebe sama. Vzpomněl sis zpětně, žes zapomněl na album strčit nějakou zásadní báseň nebo text, který si o to jakoby říká? // Ne. Všechny tehdejší zásadní tam jsou.
Kdo z básníků, se kterými jsi se kolem Poesie setkal, s tebou nejvíc mluvil o vztahu slov a zvuků, poezie a hudby?
Nikdo. Já jsem jen žádal Ivana Wernische, Josefa Hiršala a Antonína Brouska o povolení to nazpívat a ti mi ho dali bez problémů. Antonín Brousek z toho byl trochu překvapený, ale neprotestoval. Pak jsme si hodně povídali o poezii, byl dokonce hlavním hostem mého pořadu v Arše a zhudebnil jsem ještě pár jeho další věcí.
Zhudebnils potom ještě jiné básně. Koketovals s myšlenkou Poezie II?
Koketoval, ale nedošlo k realizaci - především proto, že jsem objevil Bennyho Andersena a začal se učit nacházet hudbu v jeho volných verších. Prostě jiná kapitola. Mám pár věcí, které bych třeba někdy natočil (Ortena, Halase, Mathesia, Brouska, Dyka), ale taky celé nenatočené album z písniček na Ericha Kästnera. Teď ale hlavně píšu svoje věci a po Dívčí válce připravuji mužskou desku s názvem Muži jsou křehcí. Uvidíme časem.
Pavel Klusák
neděle 8. duben 2007 08:00