Psaní

ZLATÉ ČASY TELEVIZE (TELEVISION DAYS)

Úvod ke knize o pořadu Posezení s Janem Burianem

Když mi bylo asi tak devět let, měla moje matka zájezdové divadlo, a tak jsem občas bydlíval u sousedů. Bylo to v bytě, který měl tři velké místnosti - kuchyň, kde se žilo přes den, pokoj, kde byl nábytek pod celofánem a kam se chodilo jen o vánocích a ve svátek, a ložnici, kde byla televize. Tři děti a dva dospělí, případně dědeček s babičkou, jsme lehávali v jedné obrovské kolektivní posteli (utvořené sražením všech těch individuálních) a dívali jsme se na krasobruslení, Vladimíra Dvořáka a Yvettu Simonovou s Milanem Chladilem. "Zhasněte lampióny, lampióny, já chci vidět tmu - nepřišel, nepřišel..." Já jsem, jako nejmenší z rodiny a host, míval nejčestnější místo - hned u televize.

To doma jsme měli před obrazovkou velké zvětšovací sklo napuštěné vodou, a když mi bylo asi deset, zpíval v té bedýnce zrovna jistý mladík píseň o tom, jak mu díky lidské blbosti uvadl v pokoji tulipán. A moje maminka, která se mi snažila dny odloučení nahradil láskyplnou kulturní výchovou, pravila: "Toho pána si všimni, jmenuje se Jiří Suchý a je to šansoniér evropské úrovně."

Když jsem ho později začal tak trochu kopírovat a zpívat své vlastní "šansony", chápal jsem televizi jako samozřejmý prostředek k tomu, aby se pěkné věci dostaly k více lidem. Jiří Suchý ovšem z obrazovky vymizel; v instituci vládl ředitel Zelenka a převládal tam názor, že pořady musí být takové, aby jim rozuměl každý.

Mladý člověk se ale zřejmě musí vždycky přesvědčit sám, jak to ve světě chodí, takže představa, že je dobré na obrazovku pomalu propašovávat něco smysluplného, švejkovat, předstírat, že tomu přece rozumí každý, a dělat si svoje dvojsmysly, dlouho vítězila. Ale pozor: nešlo v první řadě o politiku. Šlo spíš o srážku s hloupostí.

Když jsem měl vystoupit jako vítěz relativně nezávislé soutěže písničkářů O ptáka Noha na ostravské pódium a přišli z televize, že si to natočí, měl jsem proto radost. Oni mi však mé vystoupení zcela zničili - posvítili reflektory na mě i do diváků tak, že nikdo už v sále neměl chuť poslouchat mou subtilní píseň. Všichni normální lidé si zakrývali obličej a nadávali na televizi. A já jsem poprvé objevil pravou televizní tvář - tvář všežravé šelmy. Stalo se mi tenkrát to, co dnes udivuje svět, když kameramani stanice CNN jsou u invaze vojsk v Somálsku dřív než armáda a jsou důležitější než válka. Podobně jako řada přesvědčených komunistů říkávala, že za věci, které se dějí, nemůže systém, ale zlí lidé, i já jsem přisuzoval své první televizní šoky lidem. Chvíli cizím lidem, chvíli sobě.

Asi tak v roce 1976 se podařilo mým kolegům Františku Horáčkovi a Čestmíru Klosovi z redakce relativně svobodného měsíčníku Melodie prosadit v televizi kritický pořad o populární hudbě Písničky pod rentgenem. Byli na mě hodní, ale to, že jsem si tam zazpíval, bylo stejně k ničemu. Takový šok, vidět se, jak člověk vypadá! Příbuzní se podívali, honorář se utratil, zbyla jen bezvousá fotografie tlouštíka na předposlední straně časopisu. V tom roce jsem měl navíc svůj první televizní "průšvih", když jsem v soutěžním pořadu (sic!) pro děti zazpíval text: "Ve skleničkách usínají zubní protézy"! Jednalo se pak o tom, že naše mládež takovéhle písničky nechce. Ještě ke všemu můj tehdejší idol - Vladimír Merta - odmítl pozvání Horáčka a Klose do Písniček pod rentgenem s odůvodněním, že do televize nepůjde, že je to ztráta času.

Když něco řekne idol, tak to člověka zasáhne. A tak jsem pomalu začal svůj pohled na televizní vystupování korigovat: Časem jsem došel k přesvědčení, že člověk v televizi ztrácí nejen čas, ale především svobodu. Nejprve je zcenzurován (zdramaturgován), pak je podle toho upraven - seškrtán, zamaskován, přeoblečen, zakulisován, přesvícen a ztrémován. Pak je natočen, sestříhán a zařazen do programu (případně nezařazen) a vzniká člověk zcela nový - člověk televizní. Nakonec ho ještě čekají další problémy s tím, že ho v televizi někdo viděl, a tak se s ním řada lidí přestane bavit - buď z ostychu, nebo proto, že si myslí, že je nafoukanec, případně - a to bývají ti nejlepší - proto, že vystupuje v televizi, kde slušný člověk nemá co pohledávat.

Ano, Merta měl pravdu - televize je ztráta času.

Přesto, když se někdo objevil s nabídkou jít do televize, většinou jsem to neodmítl. Naštěstí moc nabídek nepřicházelo. Posledním důvodem k mému definitivnímu bojkotu televizního vystupování bylo natáčení písně Ondatra, které jsme s Jiřím Dědečkem absolvovali v Bratislavě:

"Přijeli jsme tam, přišli do šatny, a tam visely myslivecké uniformy. Já nemám v podstatě skoro nic proti mysliveckým uniformám, řekl bych, že jsou mi dokonce z uniforem jedny z nejsympatičtějších, ale že v nich budu někdy zpívat, to mě nenapadlo. Jenže - podepsali jsme smlouvu, tak jsme museli dělat, co si oni vymysleli. Vzali jsme si to, seděli jsme na place s brky za ušima. Ale to ještě nebylo všechno. Aby byl opravdu humor, tak oni před nás nakladli taková vycpaná zvířátka, taková ta odporná, co všichni známe ze školních kabinetů, a když jsme začli zpívat, zjistili jsme, že jsou na nich provázky a štáb provázky hýbe a zvířátka tančí... A to ještě nebylo všechno - za námi na zemi ležel asistent režie převlečen za medvěda!"
(J. B.: Rychle než to zapomenu, str. 45)

Začalo pro mne radostné a svým způsobem jednoduché období odmítání účinkování v televizi. S Petrem Skoumalem jsme na koncertech zpívali jeho píseň Televizní noviny: "Televizní novina z pole nebo z montáže řekne jasně, kdo je lump, a hned ti ho ukáže... Náš zpravodaj v OSN líčí komplot hanebnej, je to všechno jako sen, blbej, ale barevnej." A to mně bylo nejlíp.

Doba radostné "opozice" byla narušena listopadem 1989. Já jsem si naštěstí nikdy nemyslel, že po listopadové revoluci se všechno jako zázrakem změní a lidé přestanou být takoví, jací jsou. Proto jsem také nemohl pociťovat ono "zklamání ze sametu", jak to nazývali někteří větší idealisté. Mně se jenom začalo po listopadu na světě mnohem víc líbit. V prvních měsících se i v médiích děly neuvěřitelné věci, snad i zázraky. Alternativní či nekomerční umění nepochopitelně pronikalo do nejsledovanějších vysílacích časů, kdokoli přišel s čímkoli, mohl mít štěstí a být brán vážně. Když jsem si jednou pustil v autě rozhlas, vyřvávala tam punková kapela Michaelův strýček v přímém přenosu z Koncertu pro všechny slušné lidi ze Sportovní haly. Jak má člověk v takové době myslet na svůj bojkot televize? Jenže když mi napsal ostravský dramaturg Aleš Jurda v roce 1990 dopis, že podle jeho názoru je nám písničkářům televize velmi mnoho dlužna, ještě jsem mu hrdě načmáral na pohlednici vzkaz, že mi nikdo nic dlužen není, televizi nenávidím a že stejně nikdy žádná nezachytí atmosféru koncertu. Díky. Jenže Aleš Jurda se nedal odradit a okamžitě mi nabídl, že bychom se o to zachycení alespoň mohli pokusit. Vznikl z toho kompromisní písňový recitál nazvaný "Zbavte se strachu, váš umělec je s vámi", ale hlavně další Jurdova nabídka: "Můžete si dělat jednou měsíčně u nás v televizi čtyřicet minut, co chcete." Bylo mi čtyřicet, byla svoboda a televize mi nabídla, abych si tam dělal, co chci. Co teď?

Co vlastně chci?

Mít v sobotu večer vlastní program v nejvýhodnějším televizním čase na nejsledovanějších kanálech? Ale já přece už vím, jak to chodí v šoubyznysu - musel bych se usmívat na lidi, na které si mi smát nechce, všichni by byli krásnější a lépe oblečení než já, což by mi samozřejmě vadilo, a říkali a dělali by věci, za které bych se pak styděl. Do písniček by mi obchodníci nenápadně vpašovávali reklamy a občas bych se třeba i já sám musel podívat do kamery a říct, že koupě nového pracího prášku XY je pro vás, vážení diváci, úžasnou životní šancí.

Druhou, podstatně snesitelnější možností by bylo, že bych se stal drsným detektivem a zuřivým reportérem. Brodil bych se bahnem společnosti a odhaloval zlořády světa. Lidé, kteří potřebují pomoc, by mi telefonovali domů i v noci, ale já bych si mezitím chytře změnil číslo. Pokud bych si zachoval trochu charakteru, snažil bych se pro ně něco dělat. Ventiloval bych jejich utrpení na obrazovce, což by některé diváky děsilo, jiné bavilo. Sem tam bych někomu opravdu pomohl, občas bych někomu z nedostatku informací ublížil a někdy, pakliže bych morálně i profesionálně úplně selhal, bych se stal šmuclerem...

Co mi v televizi vlastně nejvíc schází, jsou dobré zprávy. Můj přítel Örn mi na Islandu vyprávěl o starých ságách. Islandští sedláci, nazývaní nepřesně též vikingové, chtěli žít především normálně a klidně. Když ale čas od času někdo provedl nějaký zločin, začali si o tom vyprávět a dostalo se to do ság. Podle nich vypadají dneska staří Islanďané jako zločinci, zuřivci a vrahouni. Když já te_ půjdu v Praze v noci přes park a nikdo mě nepřepadne, svět se o tom nedoví. Jenže naše média jsou plná zločinů a hrůzy, podobně jako staroislandské ságy. Co zůstane po nás? Těžko bychom na základě starých novin a televizních zpráv přesvědčovali potomky, že i v našem životě byly chvíle, kdy jsme žili docela klidně a hezky, že mezi námi byli jedinci, kteří o něco usilovali, žili zajímavě, neskončili v kriminále a nikdo je nezavraždil. Takže proč si nezkusit v televizi s někým takovým docela normálně povídat o tom, co mě zajímá. Není to dostatečně revoluční myšlenka? Zvlášť když má člověk pořád pocit, že spoustu věcí neví a takové natáčení by se dalo využít jako doučovací kroužek...

Kniha Zlaté časy televize nechť je dokumentem o tom, jak jsem se o to (spolu se spoustou přátel a spolupracovníků) snažil, aniž bych byl příliš mediálně sežvýkán.

(Jan Burian, 1996)

Obsah knihy

mj. rozhovory s hosty pořadu Posezení s JB:

1992

1. Dana Hábová (režie: Oskar Reif - OR)
2. Přemysl Rut (OR)
3. Milan Markovič (OR)
4. Břetislav Rychlík (OR)
5. Jana Klusáková (OR)
6. Ctibor Turba (OR)
7. Luboš Rychvalský (OR)
8. Jaroslav Dušek (OR)
9. Vladimír Just (OR)
10. Petr Váša (OR)
11. Ivan Vyskočil (OR)
12. Jan Špáta (OR)

1993

13. Miloš Rejchrt (režie: Petr Novotný - PN)
14. Zdeněk Mahler (PN)
15. Petr Dorůžka (PN)
16. Darja Kawasumi (PN)
17. Jaroslav Šonka (PN)
18. Rita Klímová (PN)
19. Ivan Hoffman (PN)
20. Daniel Fikejz (PN)
21. Tereza Boučková (PN)
22. Martin Bojar (PN)

1994

23. Antonín J. Liehm (režie: Pavel Koutecký - PK)
24. Lidmila Němcová (PK)
25. Jan Ruml (PK)
26. Romana Přidalová (PK)
27. Karel Babíček (režie: Pavel Štingl - PŠ)
28. Jaroslav Hutka (PŠ)

1995

29. Zdeněk Lukeš (PK)
30. Václav Marhoul (PK)
31. Lída Rakušanová (PŠ)
32. Ondřej Hrab (PŠ)
33. Antonín Brousek (PK)
34. Zdeněk Dytrych (PK)
35. Drahomíra Vihanová (Jana Hádková - JH)
36. Alan Vitouš (JH)
37. Pavel Klusák (JH)
38. Pavel Koutecký (Alena Müllerová a Jan Burian)
39. Václav Větvička (JH)
40. Vladimír Mlynář (JH)

1996

41. Vladimír Drbohlav (JH)
42. Jiřina Šiklová (JH)
43. Dušan Pálka (JH)
44. Zdeněk Svěrák (JH)
45. Andrej Krob (PK)
46. Michaela Pavlátová (PK)
47. Vladimír Kokolia (JH)
48. Josef Jařab (JH)
49. Cyril Hromník (JH)
50. Matěj a Petr Formanové (JH)

Tuto knihu si můžete zakoupit u autora nebo v prodejnách vydavatelství Primus.


Nyní se nacházíte zde: hlavní stránka > psaní > Zlaté časy televize
HLAVNÍ MENU kdo je kdo pozvánka hudba film / televize psaní obrázky historie chcete mě? kontakt english deutsch icelandic danish estonian swedish aaland	Psaní ZLATÉ ČASY TELEVIZE (TELEVISION DAYS) Úvod ke knize o pořadu Posezení s Janem Burianem Když mi bylo asi tak devět let, měla moje matka zájezdové divadlo, a tak jsem občas bydlíval u sousedů. Bylo to v bytě, který měl tři velké místnosti - kuchyň, kde se žilo přes den, pokoj, kde byl nábytek pod celofánem a kam se chodilo jen o vánocích a ve svátek, a ložnici, kde byla televize. Tři děti a dva dospělí, případně dědeček s babičkou, jsme lehávali v jedné obrovské kolektivní posteli (utvořené sražením všech těch individuálních) a dívali jsme se na krasobruslení, Vladimíra Dvořáka a Yvettu Simonovou s Milanem Chladilem. "Zhasněte lampióny, lampióny, já chci vidět tmu - nepřišel, nepřišel..." Já jsem, jako nejmenší z rodiny a host, míval nejčestnější místo - hned u televize. To doma jsme měli před obrazovkou velké zvětšovací sklo napuštěné vodou, a když mi bylo asi deset, zpíval v té bedýnce zrovna jistý mladík píseň o tom, jak mu díky lidské blbosti uvadl v pokoji tulipán. A moje maminka, která se mi snažila dny odloučení nahradil láskyplnou kulturní výchovou, pravila: "Toho pána si všimni, jmenuje se Jiří Suchý a je to šansoniér evropské úrovně." Když jsem ho později začal tak trochu kopírovat a zpívat své vlastní "šansony", chápal jsem televizi jako samozřejmý prostředek k tomu, aby se pěkné věci dostaly k více lidem. Jiří Suchý ovšem z obrazovky vymizel; v instituci vládl ředitel Zelenka a převládal tam názor, že pořady musí být takové, aby jim rozuměl každý. Mladý člověk se ale zřejmě musí vždycky přesvědčit sám, jak to ve světě chodí, takže představa, že je dobré na obrazovku pomalu propašovávat něco smysluplného, švejkovat, předstírat, že tomu přece rozumí každý, a dělat si svoje dvojsmysly, dlouho vítězila. Ale pozor: nešlo v první řadě o politiku. Šlo spíš o srážku s hloupostí. Když jsem měl vystoupit jako vítěz relativně nezávislé soutěže písničkářů O ptáka Noha na ostravské pódium a přišli z televize, že si to natočí, měl jsem proto radost. Oni mi však mé vystoupení zcela zničili - posvítili reflektory na mě i do diváků tak, že nikdo už v sále neměl chuť poslouchat mou subtilní píseň. Všichni normální lidé si zakrývali obličej a nadávali na televizi. A já jsem poprvé objevil pravou televizní tvář - tvář všežravé šelmy. Stalo se mi tenkrát to, co dnes udivuje svět, když kameramani stanice CNN jsou u invaze vojsk v Somálsku dřív než armáda a jsou důležitější než válka. Podobně jako řada přesvědčených komunistů říkávala, že za věci, které se dějí, nemůže systém, ale zlí lidé, i já jsem přisuzoval své první televizní šoky lidem. Chvíli cizím lidem, chvíli sobě. Asi tak v roce 1976 se podařilo mým kolegům Františku Horáčkovi a Čestmíru Klosovi z redakce relativně svobodného měsíčníku Melodie prosadit v televizi kritický pořad o populární hudbě Písničky pod rentgenem. Byli na mě hodní, ale to, že jsem si tam zazpíval, bylo stejně k ničemu. Takový šok, vidět se, jak člověk vypadá! Příbuzní se podívali, honorář se utratil, zbyla jen bezvousá fotografie tlouštíka na předposlední straně časopisu. V tom roce jsem měl navíc svůj první televizní "průšvih", když jsem v soutěžním pořadu (sic!) pro děti zazpíval text: "Ve skleničkách usínají zubní protézy"! Jednalo se pak o tom, že naše mládež takovéhle písničky nechce. Ještě ke všemu můj tehdejší idol - Vladimír Merta - odmítl pozvání Horáčka a Klose do Písniček pod rentgenem s odůvodněním, že do televize nepůjde, že je to ztráta času. Když něco řekne idol, tak to člověka zasáhne. A tak jsem pomalu začal svůj pohled na televizní vystupování korigovat: Časem jsem došel k přesvědčení, že člověk v televizi ztrácí nejen čas, ale především svobodu. Nejprve je zcenzurován (zdramaturgován), pak je podle toho upraven - seškrtán, zamaskován, přeoblečen, zakulisován, přesvícen a ztrémován. Pak je natočen, sestříhán a zařazen do programu (případně nezařazen) a vzniká člověk zcela nový - člověk televizní. Nakonec ho ještě čekají další problémy s tím, že ho v televizi někdo viděl, a tak se s ním řada lidí přestane bavit - buď z ostychu, nebo proto, že si myslí, že je nafoukanec, případně - a to bývají ti nejlepší - proto, že vystupuje v televizi, kde slušný člověk nemá co pohledávat. Ano, Merta měl pravdu - televize je ztráta času. Přesto, když se někdo objevil s nabídkou jít do televize, většinou jsem to neodmítl. Naštěstí moc nabídek nepřicházelo. Posledním důvodem k mému definitivnímu bojkotu televizního vystupování bylo natáčení písně Ondatra, které jsme s Jiřím Dědečkem absolvovali v Bratislavě: "Přijeli jsme tam, přišli do šatny, a tam visely myslivecké uniformy. Já nemám v podstatě skoro nic proti mysliveckým uniformám, řekl bych, že jsou mi dokonce z uniforem jedny z nejsympatičtějších, ale že v nich budu někdy zpívat, to mě nenapadlo. Jenže - podepsali jsme smlouvu, tak jsme museli dělat, co si oni vymysleli. Vzali jsme si to, seděli jsme na place s brky za ušima. Ale to ještě nebylo všechno. Aby byl opravdu humor, tak oni před nás nakladli taková vycpaná zvířátka, taková ta odporná, co všichni známe ze školních kabinetů, a když jsme začli zpívat, zjistili jsme, že jsou na nich provázky a štáb provázky hýbe a zvířátka tančí... A to ještě nebylo všechno - za námi na zemi ležel asistent režie převlečen za medvěda!" (J. B.: Rychle než to zapomenu, str. 45) Začalo pro mne radostné a svým způsobem jednoduché období odmítání účinkování v televizi. S Petrem Skoumalem jsme na koncertech zpívali jeho píseň Televizní noviny: "Televizní novina z pole nebo z montáže řekne jasně, kdo je lump, a hned ti ho ukáže... Náš zpravodaj v OSN líčí komplot hanebnej, je to všechno jako sen, blbej, ale barevnej." A to mně bylo nejlíp. Doba radostné "opozice" byla narušena listopadem 1989. Já jsem si naštěstí nikdy nemyslel, že po listopadové revoluci se všechno jako zázrakem změní a lidé přestanou být takoví, jací jsou. Proto jsem také nemohl pociťovat ono "zklamání ze sametu", jak to nazývali někteří větší idealisté. Mně se jenom začalo po listopadu na světě mnohem víc líbit. V prvních měsících se i v médiích děly neuvěřitelné věci, snad i zázraky. Alternativní či nekomerční umění nepochopitelně pronikalo do nejsledovanějších vysílacích časů, kdokoli přišel s čímkoli, mohl mít štěstí a být brán vážně. Když jsem si jednou pustil v autě rozhlas, vyřvávala tam punková kapela Michaelův strýček v přímém přenosu z Koncertu pro všechny slušné lidi ze Sportovní haly. Jak má člověk v takové době myslet na svůj bojkot televize? Jenže když mi napsal ostravský dramaturg Aleš Jurda v roce 1990 dopis, že podle jeho názoru je nám písničkářům televize velmi mnoho dlužna, ještě jsem mu hrdě načmáral na pohlednici vzkaz, že mi nikdo nic dlužen není, televizi nenávidím a že stejně nikdy žádná nezachytí atmosféru koncertu. Díky. Jenže Aleš Jurda se nedal odradit a okamžitě mi nabídl, že bychom se o to zachycení alespoň mohli pokusit. Vznikl z toho kompromisní písňový recitál nazvaný "Zbavte se strachu, váš umělec je s vámi", ale hlavně další Jurdova nabídka: "Můžete si dělat jednou měsíčně u nás v televizi čtyřicet minut, co chcete." Bylo mi čtyřicet, byla svoboda a televize mi nabídla, abych si tam dělal, co chci. Co teď? Co vlastně chci? Mít v sobotu večer vlastní program v nejvýhodnějším televizním čase na nejsledovanějších kanálech? Ale já přece už vím, jak to chodí v šoubyznysu - musel bych se usmívat na lidi, na které si mi smát nechce, všichni by byli krásnější a lépe oblečení než já, což by mi samozřejmě vadilo, a říkali a dělali by věci, za které bych se pak styděl. Do písniček by mi obchodníci nenápadně vpašovávali reklamy a občas bych se třeba i já sám musel podívat do kamery a říct, že koupě nového pracího prášku XY je pro vás, vážení diváci, úžasnou životní šancí. Druhou, podstatně snesitelnější možností by bylo, že bych se stal drsným detektivem a zuřivým reportérem. Brodil bych se bahnem společnosti a odhaloval zlořády světa. Lidé, kteří potřebují pomoc, by mi telefonovali domů i v noci, ale já bych si mezitím chytře změnil číslo. Pokud bych si zachoval trochu charakteru, snažil bych se pro ně něco dělat. Ventiloval bych jejich utrpení na obrazovce, což by některé diváky děsilo, jiné bavilo. Sem tam bych někomu opravdu pomohl, občas bych někomu z nedostatku informací ublížil a někdy, pakliže bych morálně i profesionálně úplně selhal, bych se stal šmuclerem... Co mi v televizi vlastně nejvíc schází, jsou dobré zprávy. Můj přítel Örn mi na Islandu vyprávěl o starých ságách. Islandští sedláci, nazývaní nepřesně též vikingové, chtěli žít především normálně a klidně. Když ale čas od času někdo provedl nějaký zločin, začali si o tom vyprávět a dostalo se to do ság. Podle nich vypadají dneska staří Islanďané jako zločinci, zuřivci a vrahouni. Když já te_ půjdu v Praze v noci přes park a nikdo mě nepřepadne, svět se o tom nedoví. Jenže naše média jsou plná zločinů a hrůzy, podobně jako staroislandské ságy. Co zůstane po nás? Těžko bychom na základě starých novin a televizních zpráv přesvědčovali potomky, že i v našem životě byly chvíle, kdy jsme žili docela klidně a hezky, že mezi námi byli jedinci, kteří o něco usilovali, žili zajímavě, neskončili v kriminále a nikdo je nezavraždil. Takže proč si nezkusit v televizi s někým takovým docela normálně povídat o tom, co mě zajímá. Není to dostatečně revoluční myšlenka? Zvlášť když má člověk pořád pocit, že spoustu věcí neví a takové natáčení by se dalo využít jako doučovací kroužek... Kniha Zlaté časy televize nechť je dokumentem o tom, jak jsem se o to (spolu se spoustou přátel a spolupracovníků) snažil, aniž bych byl příliš mediálně sežvýkán. (Jan Burian, 1996) Obsah knihy mj. rozhovory s hosty pořadu Posezení s JB: 1992 1. Dana Hábová (režie: Oskar Reif - OR) 2. Přemysl Rut (OR) 3. Milan Markovič (OR) 4. Břetislav Rychlík (OR) 5. Jana Klusáková (OR) 6. Ctibor Turba (OR) 7. Luboš Rychvalský (OR) 8. Jaroslav Dušek (OR) 9. Vladimír Just (OR) 10. Petr Váša (OR) 11. Ivan Vyskočil (OR) 12. Jan Špáta (OR) 1993 13. Miloš Rejchrt (režie: Petr Novotný - PN) 14. Zdeněk Mahler (PN) 15. Petr Dorůžka (PN) 16. Darja Kawasumi (PN) 17. Jaroslav Šonka (PN) 18. Rita Klímová (PN) 19. Ivan Hoffman (PN) 20. Daniel Fikejz (PN) 21. Tereza Boučková (PN) 22. Martin Bojar (PN) 1994 23. Antonín J. Liehm (režie: Pavel Koutecký - PK) 24. Lidmila Němcová (PK) 25. Jan Ruml (PK) 26. Romana Přidalová (PK) 27. Karel Babíček (režie: Pavel Štingl - PŠ) 28. Jaroslav Hutka (PŠ) 1995 29. Zdeněk Lukeš (PK) 30. Václav Marhoul (PK) 31. Lída Rakušanová (PŠ) 32. Ondřej Hrab (PŠ) 33. Antonín Brousek (PK) 34. Zdeněk Dytrych (PK) 35. Drahomíra Vihanová (Jana Hádková - JH) 36. Alan Vitouš (JH) 37. Pavel Klusák (JH) 38. Pavel Koutecký (Alena Müllerová a Jan Burian) 39. Václav Větvička (JH) 40. Vladimír Mlynář (JH) 1996 41. Vladimír Drbohlav (JH) 42. Jiřina Šiklová (JH) 43. Dušan Pálka (JH) 44. Zdeněk Svěrák (JH) 45. Andrej Krob (PK) 46. Michaela Pavlátová (PK) 47. Vladimír Kokolia (JH) 48. Josef Jařab (JH) 49. Cyril Hromník (JH) 50. Matěj a Petr Formanové (JH) Tuto knihu si můžete zakoupit u autora nebo v prodejnách vydavatelství Primus.
Poslední aktualizace byla provedena 5. února 2005