Psaní

ŽIVOT NENÍ SPORT

Třináct let jsem zametal sníh na Hradčanském náměstí, kousek od Pražského hradu – v místech, kde se teď na přelomu roku konaly závody Světového poháru v lyžování. Šedesát kamionů tam kvůli tomu navezlo přibližně dva a půl tisíce kubických metrů bílé hmoty až ze Šumavy! Je pravda, že mně taky občas velká auta přidělávala práci, zvlášť když mi motorizovaní metaři nahrnuli na zametené chodníky sníh z vozovky, ale tohle tedy ze své domovnické éry nepamatuji. Když si navíc představím tolik zdatných rychlonohých panáčků na lyžích oděných do pestrých reklamních úborů… Ano, jednou kolem půl páté ráno, když napadlo asi třicet centimetrů čerstvého prašanu, prosvištěl kolem mě lyžař na běžkách, ten ale o nic nebojoval. Nejspíš nemohl v noci spát, a tak si vyrazil užívat zadarmo té náhlé krásy: kombinace baroka a čerstvě napadaného bílého sněhu...
To, co se dělo tentokrát, nemá na Hradčanech obdoby. Nejvíc mě překvapilo, že si tu akci vymyslela naše paní Kateřina, kterou jsem tak obdivoval, když spávala v kyslíkovém stanu a pak vítězně pobíhala po lyžařských tratích hor celého světa. Co se to s ní stalo, že jí připadá normální cpát sníh do kamionů a poslat ta čoudící monstra na dvě stě kilometrů dlouhou pouť do hlavního města mezi památky, tam je vysypat na kočičí hlavy a udělat si pěknou klouzajdu? Říká se, že pro leckoho bývá ukončení sportovní kariéry složité, ale ona to má podle všeho obzvlášť těžké. Aby člověk vyhrál tolik velkých závodů jako ona, na to musí mít velké ambice a naučit se vítězství podřídit úplně všechno. Jenomže život není sport a vrcholový už vůbec ne... Řekl vám to nějaký trenér, paní Kateřino?
Je pravda, že sportovní klání se na Hradčanském náměstí pořádají odedávna. Zpočátku se tu domorodci i cizinci věnovali spíš jiným druhům povyražení – válečným bitvám, veřejným popravám a podobně. V naší zaplaťpánbůh mírové době se tu však běžně utkávají cyklisté, běžci, komunisti, majitelé automobilových veteránů či nositelé tajných neofašistických symbolů a jiní sportovci. To všechno tak trochu kontrastuje s kostelním tichem, které obklopuje zdejší mumii svaté Panny Elekty, anebo s nádherou Mariánského sloupu uprostřed náměstí, jenomže demokratický vývoj zkrátka nezastavíte...
Já sám bych vlastně měl být ve svých soudech zdrženlivý, neboť jsem na tomhle náměstí sportovával od raného dětství. Jednou jsem se příšerně pomlátil na tříkolce, když jsem na ní zkoušel akrobatické kousky, jindy jsme hrávali kopanou přímo na ulici před Toskánským palácem. Když jsme tady v pubertě zkoušeli házet diskem, tak nás dva starší občané nemilosrdně vyhnali s tím, že zavolají „veřejnou bezpečnost“. Nejčastěji se ovšem právě pod Brokofovým Mariánským sloupem odehrávaly těžké hokejové mače. Lavičky nám posloužily jako branky a podstavec sousoší jako šatny a střídačky. Před jmény jako Pelc, Bulis nebo bratři Chabusové mám dodnes respekt a vážně se divím, že se svět o jejich hráčském talentu nikdy nedozvěděl. Já sám jsem většinou jen chytal v bráně anebo si vylezl na sokl a fandil. My jsme tady ovšem byli doma, navíc kvůli nám tehdy nemusel vyrazit ze Šumavy ani žebřiňák! Také jsme si tu nedělali kluziště – i když by se nám tehdy opravdu hodilo – a hráli jsme raději hokej s míčkem; bruslit jsme chodili na hřiště na Letnou nebo na Nový Svět.
Tak proč si, milá paní Kateřino, na ty vaše lyže raději nepřiděláte kolečka? Sníh přece patří tam, kam z nebe spadne. A nám, co jsme svou sportovní dráhu ukončili dřív, je jasné, že větru, dešti a tím pádem ani sněhu není radno poroučet. Ostatně – co se tu bude konat příště? Vodní slalom? Jen aby se to nedoneslo třeba Štěpánce Hilgertové…

Jan Burian
(pro Pražský deník, leden 2008)