Rozhovory
Jan Burian - zcestovalec křížem krážem
Jan Burian, písničkář ,,na volné noze“, je známý svým vstřícným vztahem k literatuře a k poezii především. Několik let uvádí vyhlášení knižních cen Magnesia Litera, pravidelně objíždí velká města České republiky, kde koncertuje a setkává se se stálými i novými diváky. Pořádá malá vystoupení pro školy, čímž prakticky procestuje celou zemi skrz na skrz. Z výletů po cizích krajích píše cestopisy. Živým a vtipným vyprávěním vás zavede do Portugalska či na Island, kde ho v létě potkáte v obležení nažhavených turistů.
Každý rok jezdíte provádět turisty na Island, jaký máte program?Program trvá osm dní. Snažíme se ho s kolegyní na Islandu vymýšlet dohromady. Ona má samozřejmě víc znalostí a informací než já. Na letošní rok máme naplánované tři zájezdy. Je to trošku souboj jako v pop-music. I turismus je dneska průmysl - jde tam o vydělání peněz. V cestovní kanceláři, pro kterou pracuji, mají radost, že jsou zájezdy vyprodány. Zároveň mi dovolují určité excesy, které zájezdy kultivují.
My Češi, jsme byli po roce 1989 hrozně zamindrákovaní, že nejsme v cizině. Měli jsme také pocit, že za to může svět a proto si můžeme všechno dovolit. Takže lidé spali mimo kempy, chodili se tam jen umýt, aby nemuseli platit a považovali to za normální. Snažíme se tyhle věci kultivovat, odstraňovat a daří se to.
Jaké excesy vám agentura dovolí?
Učím, aby si lidé přesedávali v autobuse každý den o jedno sedadlo, aby všichni spravedlivě viděli po celou dobu cesty. Ze začátku mi to přišlo jako nemožné.
Jak vás to napadlo?
Na to přišla kolegyně Soňa. Řekla mi, že když jsme v Evropské unii, tak se máme chovat, jako všechny ostatní evropské státy. Kultivované, zejména skandinávské, britské a německé země mají velký smysl pro spravedlnost.
Vaše matka, Zuzana Kočová, napsala o Islandu knihu. Byl to jeden z důvodů, proč jste tam vyrazil?
Určitě. Matka umřela v roce 1988. Ztráta rodiče je pro každého nenahraditelná. Hledáte různé spojitosti. Já jsem samozřejmě věděl, že napsala knížku o Islandu a že podnikla přitom velmi dobrodružnou výpravu. Moje první cesta byla ze zvědavosti. Říkal jsem si také, že když jedu někam na delší dobu a připravuji se na to, měl bych si něco napsat. Když to nezaznamenám, tak zapomenu. Kdysi jsem dokonce napsal paměti, které se jmenují Rychle než to zapomenu .
Stal se vám Island inspirací v umění?
Určitě, hlavně ve způsobu myšlení. Na Islandu je strašně silná příroda. Denně téměř sto padesát zemětřesení. Je tu neustálá možnost, že vám za zahradou vybuchne sopka, nebo bude tak strašná zima, že se nedostanete z baráku. Z toho si beru příklad. My si žijeme v relativním luxusu, dá se tu všechno pěstovat, máme jaro, léto, podzim, zimu. Jsme schovaní za horami a přesto si stěžujeme. Oni ne. Dokonce tvrdí, že Island je nejlepší země na světě. Tak musíte pořád přemýšlet proč. Hodnoty tam závisí na přírodě. Nemají moc stromů, tudíž jsou dobře vidět geologické vrstvy lávy, které postupně chladnou po tisících let a vy víte, že znamenáte jenom jednu vrstvičku, přes kterou se nahrnou další. Z toho musíte vycházet, když přemýšlíte o hodnotách, o věcech, co je důležité koupit si k Vánocům.
Lákají vás i jiné severské země?
Navštívil jsem ostrovy ve Švédsku, Finsku a také v Dánsku. Ale nemám čas tam jezdit. Kdybych byl přesvědčený, že mi to natolik vnese do života nové impulsy, jel bych. Ale myslím si, že všechny severské země to mají společné. Říkám, že se třeba ještě někam vrátím, například na ostrov Öland ve Švédsku, který mám moc rád, nebo Gotland. Poslední dobou se mi víc líbí vracet se na stará místa, než objevovat nová.
Cestujete i do Portugalska, co má společného s Islandem, nebo vůbec se severskými zeměmi?
Vůbec nic. O Portugalsku jsem napsal poslední knížku. Čtyři roky jsem u této země strávil tím, že jsem se dva roky připravoval a dva roky psal. Portugalsko je zase úplně jiný kus světa, jiná kultura. Navštívil jsem jej asi před čtyřmi roky. Teď mi cestovní kancelář nabídla, abych tam prováděl. Jsem šťastný, že se tomu budu muset věnovat.
Kdysi jste také sliboval, že se vydáte pěšky na svou chatu do Rousínova a napíšete o tom cestopis, stalo se tak?
Chtěl bych, ale ještě se tak nestalo. Cestopis připravuji pořád. Teď mi do toho skočily fejetony o Praze. Soustřeďuji se více na Prahu, než na cestu. Ale je to plán, který bych chtěl dokončit, když budu zdravý.
Jak dlouho vám bude cesta na chatu trvat?
Naplánoval jsem si ji na tři dny. Spát budu cestou na Křivoklátě. Začal jsem o tomto projektu mluvit, protože mi připadal důležitější než se vydávat do nové země. Najednou jsem cítil, že bych měl poznávat svůj domov, protože o něm vím hrozně málo.
Narazil jsem na knížku Ivany Mudrové:Praha s otevřenýma očima . Je to dobře napsaná kniha s tak hlubokými postřehy, až jsem si řekl, že kdybych ji měl napsat takhle, musel bych na ni studovat celý život. V cizí zemi to máte za chvilku. Dva roky si čtete portugalské romány, k tomu mapy, potkáte se s lidmi. Když na tom pracujete, tak to zvládnete, v tom, jak to stačíte pojmout. Ale domov je daleko složitější, vztahy jsou komplikovanější a historie nepřeberná. Nevíte, co z toho máte vybrat. Já si to zatím řeším tím, že píšu fejetony o Praze, které potom budou možná tvořit základ knihy.
Znamená pro vás umění a cestování práci?
Beru jako svoji práci všechno, respektive nic. Když máte kliku živit se tím, co vás zajímá, tak se smazává pocit, že pracujete
Anna Paulová, WEBMAGAZÍN ROZHLEDNA – 27.6.2007