Rozhovory
NEKROLOG
Nedívej se, kam nemáš, říkal Pavel Koutecký
Můj první nekrolog. Nikdy by mě nenapadlo, že ho budu psát o Pavlovi. Vidím ho, jak stojí na islandské skále s pohledem vnořeným do kamery a s rozvázanými tkaničkami – Pavle, dávej pozor, ať nespadneš... Vidím ho nasedat do jednomotorového letadla v chilském Pucónu, pilot mu kvůli lepšímu výhledu vyndal dvířka a on – který se tak bál výšek – hrdinně natočil sopku Villariku seshora. Proč jsme s ním tentokrát nebyli, Stano, Michale, Honzo, Jarmilo? Pavel Koutecký, významný český filmový dokumentarista zahynul prý při natáčení na jakémsi pražském staveništi.
Narodil se v roce 1956, vystudoval FAMU, v listopadu v roce 1989 byl na dokumentaristické stáži v Anglii. Porazilo ho tam auto, zlomil si nohu, a tak sametovou revoluci sledoval v cizí televizi. Žertem vždycky říkal, že se proto k odpovědnosti za vývoj v naší zemi nehlásí. Ale jeho filmy jsou důkazem, že tomu bylo právě naopak Ať už to byl jeho Zánik Československa v Parlamentu, sběrný dokument Po letech, v němž sledoval vývoj a proměny několika aktérů listopadových událostí (Jana Rumla, Michaela Kocába, Martina Mejstříka a dalších), volební groteska Oj, to byl boj! nebo citlivé natáčení dalších a dalších záběrů pro film o Václavu Havlovi. Kdo tento snímek asi teď dokončí? Kdo by mohl mít alespoň trochu příbuzný pohled na svět, jako měl Pavel? Je-li každý člověk originál, pak byl Pavel Koutecký originál mezi originály. Jeho humor, laskavost a zdrženlivý a přitom rozvážný způsob nazírání a posuzování světa jsou nenahraditelné a neopakovatelné.
O metodě jeho filmování by se měla napsat studie: Dokázal natáčet, být s někým v místnosti, při akci, a přitom tam jakoby nebýt. Nerušil, neobtěžoval, jen tiše natáčel a nacházel tak poklady, kterých si jiní nepovšimli. Zeptejte se kohokoli – bývalého prezidenta, hlavních představitelů jeho posledních filmů ze zákulisí Pražského jara nebo třeba lékařů v porodnici U Apolináře. Nikdy nevyhledával hlučné senzace ani laciné atrakce, vždycky chtěl jít pod povrch věci. Když před osmi lety dokončoval svůj film o porodnici a já se zrovna chystal jít poprvé jako otec k porodu, vyjádřil jsem před ním obavu z toho, že se tam třeba zhroutím. „Nesmíš se dívat, kam nemáš,“ řekl Pavel. A pro mne tak zároveň vyjádřil své dokumentaristické krédo. Dokázal natáčet svět v překvapivých a hlubokých souvislostech, byl to nejzvědavější člověk, kterého jsem poznal, neustále něco zkoumal, do něčeho strkal nos a něčemu se divil - ale nikdy nebyl čumilem. Takových lidí je málo a on nám bude moc chybět.
Jan Burian
Praha 18.4.2006, Hospodářské noviny