Psaní
Chvála vystřízlivění
komentář pro časopis Týden (č.47/1999)
k desátému výročí listopadu 1989:
Před deseti lety se náměstí zaplnila lidmi a většina z nich vytáhla z kapes klíče a zvonila na znamení toho, že pohádky je konec a nastává něco nového. Na touze po změně jsme se snadno sjednotili; stará moc se zhroutila tak rychle, že z nás byli rázem hrdinové. Krajem se nesla představa, že naše sametová revoluce by mohla být vzorem pro celý svět – nepotřebovali jsme žádnou vulgární sílu, jen pravdu a lásku, která musí zvítězit nad lží a nenávistí. Prý bychom se mohli stát jakýmsi mostem mezi Východem a Západem a příkladem pro celý svět. Brzy se ukázalo, že Východ náš příklad nechce a Západ nepotřebuje. Nadále jsme si ovšem mezi postkomunistickými zeměmi připadali jasně nejvyspělejší a naše reforma se nám zdála nejlepší. Jakmile nám došlo, že sousedi na tom nejsou zase tak špatně, utěšovali jsme se tím, že sice máme problémy, ale mohli bychom být vzorem bratrům Slovákům. Naše demokracie je přece tradičně vyspělejší a nemáme Mečiara. Sotva se ta myšlenka zrodila, vypukl se vší razancí mečiarismus i u nás a nám pozvolna došlo, že už těžko můžeme být někomu vzorem. Nastal zlom a nakonec rezignoval i sám pan prezident, když prohlásil, že je tu prostě blbá nálada. O této nesnesitelné zemi se pomalu nedalo říct nic dobrého. Jediné, čím jsme se snad mohli chlubit, bylo to, že u nás vládne unikátní chaos…
Co se to stalo? Jsme opravdu tak nenapravitelně neschopní podívat se na sebe otevřenýma očima a snažit se střízlivě zvážit, jací opravdu jsme a co jsme za uplynulé období udělali? Za této situace bych řekl, že především můžeme být rádi, že jsme vůbec všechny tyhle iluze přežili. V tom konečně můžeme být vzorem sami sobě.
Mě na blbou náladu nenachytáte! Protože se vracejí některé druhy motýlů, které u nás za komunismu nechtěly žít. Na přechodech u škol se sem tam objevují strážníci. Opravilo se mnoho domů. Prodloužil se náš průměrný věk. Na potravinách se dočtu jejich složení. Tisíce lidí vyjíždějí do světa za vzděláním - na stáže, na studia. Nikdy u nás nebylo tolik divadel jako dnes. Přestali jsme nakupovat tuny knih, které nestihneme přečíst, jen proto, že už nikdy nevyjdou. Má být uzákoněno, že řidiči musí dávat přednost chodcům na přechodu. Existují mezi námi lidé, kteří jsou ochotni své peníze dávat na zdánlivě nepochopitelné projekty – někdo vydá desku experimentální hudby, jiný zaplatí ve vesnickém kostele nový zvon. Velké množství spoluobčanů projevuje soucit a solidaritu s ostatními, chová se slušně, nebojí se a nekrade.
Před časem jsem zašel k doktorovi, protože mám problém s obezitou, a ptal se ho, co mám dělat. "Musíte mít rád své tělo, protože jiné už mít nebudete," pravil.
Je deset let po revoluci. Musíme mít rádi svoji dobu, protože jinou už mít nebudeme.
Jan Burian