Psaní

V HOTELU SAVOY

„V hotelu Savoy/ s tvou něžnou hlavou blízko svojí/ myšlenky plavou
/ spirály na tapetách stojí/ A ty/ kouříš svý sparty/ ale jak ty/ no tak já taky
rozfoukám popel/ přes prázdný hotel Savoy“...
Seděli jsme s Oldřichem Janotou v rozhlasovém studiu a poslouchali z desky tuhle jeho nádhernou píseň. Svěřil jsem se mu, že jsem také jako student prchal do Savoye odnaproti z SVVŠ Parléřova na sýr s máslem, půllitr piva a rozfoukaný popel. On vyprávěl, jak dodnes někteří jeho přátelé vzpomínají na spirály na tapetách, podivný secesní zahradní altánek a vůbec celou tu dekadentní atmosféru. Oba jsme se nějak nemohli srovnat s tím, že v devadesátých letech hotel Savoy vybourali, ponechali jen secesní fasádu a všechno ostatní včetně našich vzpomínek přeměnili v luxus, který prý uspokojí každého náročného hosta.
Historie horní části Pohořelce a dnešní Keplerovy ulice je bohatá na stavění i na bourání. Hotel Savoy byl postaven na místní poměry pozdě – až v roce 1911. Tehdy, na počátku dvacátého století, vznikla při stavbě tramvajové trati celá Keplerova ulice. Kvůli ní zbourali čtveřici domů v horní části Pohořelce, který kdysi míval podobně půvabný tvar jako náměstí Hradčanské. Člověku se svírá srdce, když pohlédne na staré obrázky a vidí to, co nahradila arogantní budova kasáren. Představte si ta nadměrně velká a bezduchá kasárna třeba na Staroměstském náměstí. I stavěním se dá bořit...
Na Eckertově fotografii z roku 1890 si můžeme prohlédnout dvě ze zmizelých budov, které stávaly v sousedství (nyní už rohového) domu královských kominíků Demartinů, dnešního sídla Komerční banky. Tyto dvě oběti naší touhy přepravovat se elektrickou dráhou se liší od ostatních půvabných staveb na téže straně Pohořelce jen tím, že už tam nejsou. Smysl takového bourání těžko chápu, zmocňuje se mě minimálně osmý stupeň Burianovy (nebo Janotovy?) škály nostalgie. Ale já také jezdím tramvají... Auta v těchto místech nerada brzdí, řidiči už tu přejeli několik chodců. V zatáčce, kde v roce 1898 nesmyslně zbourali romantickou Strahovskou bránu, se asi o šedesát pět let později zabil motocyklista. Bylo mi jedenáct a spolu s davem jsem byl u toho. Pamatuji se, jak jedna žena přinesla kýbl písku, vysypala ho do louže krve po mrtvém, a když se do písku vsákla, zametla to a nezbylo nic.
Gymnázium, odkud jsme s Oldřichovými přáteli prchali za spirálami na tapetách Savoye, postavili také počátkem třicátých let minulého století na troskách domu. V něm roku 1601 pravděpodobně zemřel hvězdář Tycho Brahe. Také tu kdesi stávala mistrova hvězdárna. O tom, na co narazili o tři století později v zemi archeologové, se hovořilo jako o pražských Pompejích. Někteří historikové si tehdy povzdechli, jak neúměrně brzy byly vykopávky zase zasypány. Po dalších třiceti letech byly při stavbě gymnázia části starého domu znovu odhaleny a nakonec znovu přikryty, a tak když to nevydržíte a půjdete tajemný dům hledat, měli byste na jeho ostatky narazit někde pod hlínou v parčíku. Ale možná už tam také není nic...
Všechna ta stará místa, která tu kdysi žila, ale pak z nich někdo v nejlepším případě zachoval fasádu, zmizela podobně jako němé filmy, které se promítaly ve dvacátých letech v kině v hotelu Savoy. A co teprve ti herci z těch filmů? A co teprve ti, kteří ty filmy natáčeli? A co my, kteří jsme rozfoukávali popel přes prázdný hotel? Zbyla písnička; aspoň něco. Luxus, který musí uspokojit každého někdejšího hosta…

Jan Burian
psáno pro Pražský deník


Nyní se nacházíte zde: hlavní stránka > psaní > V HOTELU SAVOY
HLAVNÍ MENU kdo je kdo pozvánka hudba film / televize psaní obrázky historie chcete mě? kontakt english deutsch icelandic danish estonian swedish aaland	Psaní V HOTELU SAVOY „V hotelu Savoy/ s tvou něžnou hlavou blízko svojí/ myšlenky plavou / spirály na tapetách stojí/ A ty/ kouříš svý sparty/ ale jak ty/ no tak já taky rozfoukám popel/ přes prázdný hotel Savoy“... Seděli jsme s Oldřichem Janotou v rozhlasovém studiu a poslouchali z desky tuhle jeho nádhernou píseň. Svěřil jsem se mu, že jsem také jako student prchal do Savoye odnaproti z SVVŠ Parléřova na sýr s máslem, půllitr piva a rozfoukaný popel. On vyprávěl, jak dodnes někteří jeho přátelé vzpomínají na spirály na tapetách, podivný secesní zahradní altánek a vůbec celou tu dekadentní atmosféru. Oba jsme se nějak nemohli srovnat s tím, že v devadesátých letech hotel Savoy vybourali, ponechali jen secesní fasádu a všechno ostatní včetně našich vzpomínek přeměnili v luxus, který prý uspokojí každého náročného hosta. Historie horní části Pohořelce a dnešní Keplerovy ulice je bohatá na stavění i na bourání. Hotel Savoy byl postaven na místní poměry pozdě – až v roce 1911. Tehdy, na počátku dvacátého století, vznikla při stavbě tramvajové trati celá Keplerova ulice. Kvůli ní zbourali čtveřici domů v horní části Pohořelce, který kdysi míval podobně půvabný tvar jako náměstí Hradčanské. Člověku se svírá srdce, když pohlédne na staré obrázky a vidí to, co nahradila arogantní budova kasáren. Představte si ta nadměrně velká a bezduchá kasárna třeba na Staroměstském náměstí. I stavěním se dá bořit... Na Eckertově fotografii z roku 1890 si můžeme prohlédnout dvě ze zmizelých budov, které stávaly v sousedství (nyní už rohového) domu královských kominíků Demartinů, dnešního sídla Komerční banky. Tyto dvě oběti naší touhy přepravovat se elektrickou dráhou se liší od ostatních půvabných staveb na téže straně Pohořelce jen tím, že už tam nejsou. Smysl takového bourání těžko chápu, zmocňuje se mě minimálně osmý stupeň Burianovy (nebo Janotovy?) škály nostalgie. Ale já také jezdím tramvají... Auta v těchto místech nerada brzdí, řidiči už tu přejeli několik chodců. V zatáčce, kde v roce 1898 nesmyslně zbourali romantickou Strahovskou bránu, se asi o šedesát pět let později zabil motocyklista. Bylo mi jedenáct a spolu s davem jsem byl u toho. Pamatuji se, jak jedna žena přinesla kýbl písku, vysypala ho do louže krve po mrtvém, a když se do písku vsákla, zametla to a nezbylo nic. Gymnázium, odkud jsme s Oldřichovými přáteli prchali za spirálami na tapetách Savoye, postavili také počátkem třicátých let minulého století na troskách domu. V něm roku 1601 pravděpodobně zemřel hvězdář Tycho Brahe. Také tu kdesi stávala mistrova hvězdárna. O tom, na co narazili o tři století později v zemi archeologové, se hovořilo jako o pražských Pompejích. Někteří historikové si tehdy povzdechli, jak neúměrně brzy byly vykopávky zase zasypány. Po dalších třiceti letech byly při stavbě gymnázia části starého domu znovu odhaleny a nakonec znovu přikryty, a tak když to nevydržíte a půjdete tajemný dům hledat, měli byste na jeho ostatky narazit někde pod hlínou v parčíku. Ale možná už tam také není nic... Všechna ta stará místa, která tu kdysi žila, ale pak z nich někdo v nejlepším případě zachoval fasádu, zmizela podobně jako němé filmy, které se promítaly ve dvacátých letech v kině v hotelu Savoy. A co teprve ti herci z těch filmů? A co teprve ti, kteří ty filmy natáčeli? A co my, kteří jsme rozfoukávali popel přes prázdný hotel? Zbyla písnička; aspoň něco. Luxus, který musí uspokojit každého někdejšího hosta… Jan Burian psáno pro Pražský deník
Poslední aktualizace byla provedena 27. prosince 2006