Psaní

VENKU JE SNĚŽNO

Za celých třináct let, co dělám u nás na Hradčanech domovníka, mě nikdo nezdeptal tak, jako se to povedlo letos těm pánům, co mají na starosti odhrabování sněhu z ulice. Nahrnuli mi buldozerem všechen sníh na mých sto padesát metrů chodníku a spolehli se na to, že nebudu mít tolik sil, abych jim to naházel zase zpátky do vozovky. Neměl jsem ani chuť to udělat, zvolil jsem raději kompromis, který bych původně očekával od nich, a nahrnul ty hromady solí a pískem ztěžklé hnědobílé hmoty na okraj chodníku. Aby mohlo projet nejen auto, ale i kočárek. Je to zvláštní, jak se pokaždé na těch pár dnů v roce, kdy nasněží, dostane město do područí přírody. Jindy se může zdát, že máme všechno pěkně pod kontrolou – pokud tedy nepřijde stoletá voda nebo někdo nevyrazí pojistky… Mám chumelenice rád, i když pak bývám nevyspalý, ruce vytahané, obličej občas pomrzlý. Teď mi zrovna za oknem padá další práce, andělíčci derou peří a perou se mlynáři, a navíc meteorologové hlásí nové vánice, pověje, poprášky a sypanice. Většina spoluobčanů změnila repertoár a přestala hartusit na to, že není sníh, tudíž nás sežehne globální či lokální oteplování, případně bude neúroda anebo aspoň zkrachují vlekaři: pro změnu se rozčilují kvůli tomu, že je kalamita, řidiči špatně řídí a chodci divně chodí. Já jsem si to zakázal už dávno, i když někdy to bývá těžké, protože „mé“ tři dvory a kus chodníku mi dávají zabrat. Předloni jsem dokonce po představení v Brně nasedl do auta, kolem jedné zdárně překonal nástrahy zasněžené dálnice, v půl páté ráno zametl a odhrabal, co měl, aby úředníci z kanceláří v našem domě mohli projít nebo zaparkovat. Po snídani jsem se tak mohl vydat zase zpátky na Moravu a pokračovat ve svém uměleckém turné… Nebylo to tak strašné. Šlo o vcelku výjimečnou událost v jinak poměrně poklidném uměleckém životě v pohodlném mírném pásmu. Navíc když jsem tenkrát tak brzy zametal chodník, najednou se mezi barokními paláci ze tmy vynořil lyžař a prosvištěl kolem mě, jako by se nechumelilo. Takové zážitky jsou odměnou za tu fyzickou nepohodu. A vůbec, člověk se během této činnosti jaksi intimněji sbližuje s městem, sníh mnohdy hned tak neroztaje a vytváří zajímavé kontury a tvary, lepí se k tomu baroku a zkrášluje i místa zašlá a jinak celkem nezajímavá. I moje práce dostává jiný rytmus – nezbytné pracovní schůzky si totiž domlouvám v okolních hospůdkách. Odložím hrablo, pohovořím třeba s ředitelem divadla a opět se k hrablu vracím. Psaní fejetonů, jednání o různých projektech, koncerty či rozhovory se v takové situaci dostávají v žebříčku priorit na roveň zametání chodníku, osekávání zmrazků a sypání cestiček pískem… A to je pro člověka jako já určitě zdravé.
Stejně jako se silničáři každý rok usilovně připravují na zimu, chystal jsem se letos i já, domovník a spisovatel. Copak hrabla a smetáky, ty dneska koupíte všude, ale chtěl jsem být dostatečně vybaven i jazykově. Původně se mi totiž zdálo, že čeština vůbec nedokáže správně popsat sníh, jeho druhy a vlastnosti tak, aby to odpovídalo skutečnosti. Otevřel jsem slovník a byl jsem vyveden z omylu. Představte si, že sníh může být nejen čerstvý či zmrzlý, ale třeba i prachový či prašnatý, lepivý, čvachtavý, rozbředlý, slehlý, kornatý, ledovatý, zrnitý, srežový, firnový nebo škraloupovitý. A jestli okamžitě nepřestanu psát a nezametu, tak budeme mít v naší ulici i sníh věčný, a to si nemohu vzít na svědomí.

Jan Burian
(pro Pražský deník)


Nyní se nacházíte zde: hlavní stránka > psaní > VENKU JE SNĚŽNO
HLAVNÍ MENU kdo je kdo pozvánka hudba film / televize psaní obrázky historie chcete mě? kontakt english deutsch icelandic danish estonian swedish aaland	Psaní VENKU JE SNĚŽNO Za celých třináct let, co dělám u nás na Hradčanech domovníka, mě nikdo nezdeptal tak, jako se to povedlo letos těm pánům, co mají na starosti odhrabování sněhu z ulice. Nahrnuli mi buldozerem všechen sníh na mých sto padesát metrů chodníku a spolehli se na to, že nebudu mít tolik sil, abych jim to naházel zase zpátky do vozovky. Neměl jsem ani chuť to udělat, zvolil jsem raději kompromis, který bych původně očekával od nich, a nahrnul ty hromady solí a pískem ztěžklé hnědobílé hmoty na okraj chodníku. Aby mohlo projet nejen auto, ale i kočárek. Je to zvláštní, jak se pokaždé na těch pár dnů v roce, kdy nasněží, dostane město do područí přírody. Jindy se může zdát, že máme všechno pěkně pod kontrolou – pokud tedy nepřijde stoletá voda nebo někdo nevyrazí pojistky… Mám chumelenice rád, i když pak bývám nevyspalý, ruce vytahané, obličej občas pomrzlý. Teď mi zrovna za oknem padá další práce, andělíčci derou peří a perou se mlynáři, a navíc meteorologové hlásí nové vánice, pověje, poprášky a sypanice. Většina spoluobčanů změnila repertoár a přestala hartusit na to, že není sníh, tudíž nás sežehne globální či lokální oteplování, případně bude neúroda anebo aspoň zkrachují vlekaři: pro změnu se rozčilují kvůli tomu, že je kalamita, řidiči špatně řídí a chodci divně chodí. Já jsem si to zakázal už dávno, i když někdy to bývá těžké, protože „mé“ tři dvory a kus chodníku mi dávají zabrat. Předloni jsem dokonce po představení v Brně nasedl do auta, kolem jedné zdárně překonal nástrahy zasněžené dálnice, v půl páté ráno zametl a odhrabal, co měl, aby úředníci z kanceláří v našem domě mohli projít nebo zaparkovat. Po snídani jsem se tak mohl vydat zase zpátky na Moravu a pokračovat ve svém uměleckém turné… Nebylo to tak strašné. Šlo o vcelku výjimečnou událost v jinak poměrně poklidném uměleckém životě v pohodlném mírném pásmu. Navíc když jsem tenkrát tak brzy zametal chodník, najednou se mezi barokními paláci ze tmy vynořil lyžař a prosvištěl kolem mě, jako by se nechumelilo. Takové zážitky jsou odměnou za tu fyzickou nepohodu. A vůbec, člověk se během této činnosti jaksi intimněji sbližuje s městem, sníh mnohdy hned tak neroztaje a vytváří zajímavé kontury a tvary, lepí se k tomu baroku a zkrášluje i místa zašlá a jinak celkem nezajímavá. I moje práce dostává jiný rytmus – nezbytné pracovní schůzky si totiž domlouvám v okolních hospůdkách. Odložím hrablo, pohovořím třeba s ředitelem divadla a opět se k hrablu vracím. Psaní fejetonů, jednání o různých projektech, koncerty či rozhovory se v takové situaci dostávají v žebříčku priorit na roveň zametání chodníku, osekávání zmrazků a sypání cestiček pískem… A to je pro člověka jako já určitě zdravé. Stejně jako se silničáři každý rok usilovně připravují na zimu, chystal jsem se letos i já, domovník a spisovatel. Copak hrabla a smetáky, ty dneska koupíte všude, ale chtěl jsem být dostatečně vybaven i jazykově. Původně se mi totiž zdálo, že čeština vůbec nedokáže správně popsat sníh, jeho druhy a vlastnosti tak, aby to odpovídalo skutečnosti. Otevřel jsem slovník a byl jsem vyveden z omylu. Představte si, že sníh může být nejen čerstvý či zmrzlý, ale třeba i prachový či prašnatý, lepivý, čvachtavý, rozbředlý, slehlý, kornatý, ledovatý, zrnitý, srežový, firnový nebo škraloupovitý. A jestli okamžitě nepřestanu psát a nezametu, tak budeme mít v naší ulici i sníh věčný, a to si nemohu vzít na svědomí. Jan Burian (pro Pražský deník)
Poslední aktualizace byla provedena 2. února 2007