Psaní

VÁLKA PÍSNIČKÁŘŮ

Vikingové prý říkali, že po člověku nic nezůstane, jen jeho dobré jméno. Já si to taky myslím. A možná si nás to myslí víc. Nedávno mě třeba svezl po Praze taxíkář, který byl smutný kvůli tomu, že se o taxíkářích říká, že kradou.
„Tak si z toho nic nedělejte, vy přece takovej nejste,“ vykoktal jsem, abych ho trochu uklidnil.
Neuklidnil jsem ho. Obraz taxíkáře, který sprostě okrádá zákazníky, mluví o cizincích jako o „vepřovém“ a má někde pod sedadlem ukrytou pistoli, kdyby „zákazník“ zlobil, se těžko mění. S politiky je to stejné. Marně budete opakovat veřejnosti, že politika je práce jako každá jiná a že v této branži existují i slušní a kultivovaní zaměstnanci. Kdo tomu uvěří? A co novináři? A co písničkáři...
Písničkář Jaroslav Hutka napsal píseň o písničkáři a agentovi StB Jaromíru Nohavicovi. Když se ho v novinách zeptali, proč to udělal, dopustil se mimo jiné provokativního zdůvodnění:
„Písničkář nemůže být udavač. A pakliže je udavač, nemůže být písničkář.“
A hned se na něho pochopitelně vrhli ti, kteří té metafoře nechtěli rozumět. Nic jiného než metafora to totiž být nemůže.
„Nic si z toho nedělej, Jardo, ty přece takovej nejsi,“ chce se mi říct. Oba dobře víme, že být písničkářem je především řemeslo: stává se jím jednoduše ten, kdo skládá písně. A to může být třeba i sám Ďábel o síle tisíce Nohaviců. Něco jiného ovšem je, že bychom si oba přáli, aby Nohavica řekl veřejnosti něco normálního na vysvětlenou a Ďábel aby radši nepsal nic. Aby se nám nepletl do řemesla, nekazil nám dobré jméno a aby se o nás říkaly jen samé pěkné věci - že jsme stateční, čestní, čistí a vůbec, že jsme svědomím národa. To by bylo fajn, ale nejde to. Protože nejsme...
Toto vcelku neradostné konstatování ovšem neznamená, že bychom se o to měli přestat snažit. I cesta může být cíl , zpíval kdysi kolega Oldřich Janota. A z tohoto úhlu pohledu působí konečně i ta Hutkova věta, že písničkář nemůže být udavač, trochu jinak. Třeba jako nějaké heslo, jako nabádání, jako vytčený cíl. Asi jako dávný slogan Čistota půl zdraví!
Novináři o tomto případu hovoří jako o „válce písničkářů“! Už jsem to četl nejen v denících, ale o „válce“ se mluvilo i ráno v samoobsluze, kde vyřvává Frekvence 1. To je vážně absurdní pojmenování stavu věcí. Dokazuje to, že novináři jsou stejní šibalové jako politici, taxíkáři či písničkáři. Nejde přece o žádnou válku. To jenom jeden písničkář upozorňuje na to, že smyslem jeho profese je něco jiného, než co se obecně začíná přijímat jako samozřejmost – být slavný a bohatý za každou cenu. Nechce se smířit s tím, že i v našem řemesle autorů a interpretů písní by nemělo jít o nic jiného a že kategorie jako pravda, morálka a slušnost do toho byznysu jaksi nepatří.
Hutkova písnička Udavač z Těšína představuje především náš profesní spor a rozhodně nejde o nějakou pavlačovou přestřelku, natožpak válku. Někdo tu zkrátka vyjádřil názor, že nám záleží na dobrém jménu našeho cechu a cítíme za něj určitou odpovědnost. Prostě bylo načase říct, že písničkář není udavač a udavač nemůže být písničkář. I když je to jen takový vikinský sen.

Jan Burian
(pro Pražský deník, listopad 2007)