Psaní

ÚTĚK Z PALÁCE

Pan Ma jitel nám netopí. Hraje na nás habaďůru, abychom se vystěhovali bez náhrady z bytu, a už tři neděle nám netopí. Je to účinný způsob: už jsme to vzdali, balíme si věci do krabic, objednáváme stěhováky a prcháme. Kamkoli do tepla … Metrové zdi barokního paláce, které v létě tak příjemně chladí, nepropouštějí teď do místností z tepla babího léta vůbec nic. Spím pod dvěma dekami v teplákách a pod kulichem se mi zdají samé krásné sny. To je další varování, neboť si dobře pamatuji, jak pan polárník Pavlíček vyprávěl, že nejúžasnější sny se člověku zdají na pokraji zmrznutí. A tak se párkrát za noc budím a kontroluji, zda jsem ještě naživu. Vzápětí se děsím, že bych měl v tomhle stavu psát fejeton z cyklu Pražský chodec. Vždyť ztuhlost mi pomalu nedovolí dojít ani do kuchyně…

Dnes ráno mi při balení knih spadly z horní poličky na hlavu Dějiny Islandu od Heleny Kadečkové. Hned mi došlo, že je to signál, že mám jít psát a přestat si stěžovat na klima . Každé léto přece vyprávím turistům, které provázím po Islandu, jak tamější obyvatelé přežívali období mrazu. Když přijeli v devátém století na ostrov, byl ještě zalesněný, takže si stavěli velké vikinské domy a vesele si v nich topili. Za několik století ovšem nastala takzvaná malá doba ledová, průměrná teplota o pár stupňů klesla, stromy padly za oběť lidem, zvířatům a katastrofám všeho druhu a najednou nebylo čím topit. Islanďané si proto začali budovat chaloupky z drnů, propojovali je mezi sebou a přetrvávali v nich dlouhou zimu bez topení. Oheň, na kterém jen vařili, živili sušeným zvířecím trusem a rašelinou. Představte si to… V hlavní místnosti jich spávalo třeba i dvacet, stůl tam nebyl, žilo se na postelích. Ta představa mě jako Čecha děsí. Zkuste si představit, že musíte celou zimu vydržet se stejnými lidmi v jedné místnosti, až strávíte ráno dvacet minut v narvaném metru! Odtud se možná bere pověstný seveřanský klid a tolerance. Na Islandu dokonce kdysi existoval zákon, že se vám nikdo v drnové chaloupce nesmí podívat pod polštář, protože tam byla vaše zóna chráněného soukromí. Kdo by to udělal, porušil by tabu a mohl by být vyhnán z baráku do zimní přírody. Bez lyží, bez baterky… Nejúžasnější ale je, že v těch drnových chaloupkách Islanďané vytvořili obrovské literární dílo – na pergameny z telecích kůží zapsali, dopsali a zachovali tak pro celý svět staré islandské rukopisy. Slovo sága je islandského původu. Bez obyvatel nevytápěných drnových chaloupek na dalekém ostrově by naše znalosti o evropské historii vypadaly úplně jinak. No prosím, a já tu nadělám s jedním dvoustránkovým fejetonem! My tady v mírném pásmu jsme opravdu zhýčkaní…

Okna mého teď již téměř bývalého pokoje jsou zamlžená zevnitř, na internetu předpovídají brzké sněžení. Ukládám Dějiny Islandu do krabice od banánů a jdu si vařit jeden z posledních čajů na našem oprýskaném elektrickém vařiči (to byste, staří Islanďani, koukali, jaká je to vymoženost!). Pan Majitel otevřel sousední Martinický palác veřejnosti, ukazuje v něm repliky renesančního nábytku dohromady s tím, co v sedmdesátých letech takzvaně opravili komunisti. Musíme urychleně pryč, než otevře i Trčkovy domy, kde jsme třináct let bydleli, a bude naši rodinu v rámci prohlídkové trasy prezentovat návštěvníkům jako další ze svých podivných exponátů.

Nashledanou v teple, přátelé.

.Jan Burian
(pro Pražský deník, říjen 2007)