Rozhovory
ČTENÁŘ POEZIE
(odpovědi Jana Buriana pro rubriku časopisu TVAR, č. 2005/1)
Písničkář, publicista, moderátor a mj. i básník Jan Burian (1952) vidí svůj básnický životopis takto:
„Narodil jsem se v polovině minulého století v divadelní rodině v Praze. S prvními verši jsem se seznámil v kojeneckém věku díky ukolébavkám mé matky. Některé z nich byly kruté (Škrunda už je nebožtíkem, Škrunda už je nebožtík, škrábali ho pod pupíkem, on se ani neušklíb), ale jejich síla a přesvědčivost do značné míry formovaly můj literární vkus. Vyrůstal jsem v divadle a později také často na ulici. V pubertě jsem začal psát a zjistil, že poezie je leckdy zajímavější než noviny. Přesto jsem vystudoval žurnalistiku a dodnes píšu fejetony. Své básně jsem začal brzy zhudebňovat a tím se do značné míry vyřadil z noblesní společností literární a stal se písničkářem na okraji společnosti. Dodnes si ale myslím, že slovo textař je jen označením pro špatného básníka, který se vymlouvá, že jeho dílo je tak mizerné proto, že je určeno ke zpěvu a ne ke čtení. Já se považuji se za básníka a i když své verše většinou zpívám, snažím se kvůli tomu nedělat žádné kompromisy. Zhudebňuji také verše jiných básníků - českých i zahraničních, nejčastěji Dána Bennyho Andersena, z jehož díla jsem připravil již dvě alba. Kdysi jsem vydal sbírku poezie Hodina duchů a dosud asi deset písňových alb. Dokončuji album Dívčí válka, příběhy dívek od sedmnácti do osmdesáti let a snažím se přesvědčit různé ženy ve svém okolí, že o nich ty básně nejsou, i když všichni dobře víme, že jsou právě o nich.
P.S. Poezie je schopnost říkat věci jinak, než je obvyklé. Je stejně zbytečná jako barevný západ slunce. A stejně nezastupitelná.“
DO JEZER STÍNY LESŮ PADALY
(Antonín Sova)
Do jezer stíny lesů padaly,
jež dorůstaly v prales mlčenlivý.
V mé duši bolesti vždy nechaly
svých stínů protest, děsivý a živý.
Jen podle slunce, vteřin, doby dne
ty stíny dloužily se nebo hasly,
úsměvy horké mělo poledne
a stíny západu se chladem třásly.
I bolest má ve věčných proměnách
z mé duše zmizela, neb celou skryla,
dle slunce, žen, oblaků na horách,
dle touhy, jíž se marně rozbouřila.
Kdysi jsem kladl velký důraz na to, aby každý rým byl přesný a pokud možno originální, a tak by mne bývaly dráždily rýmy jako proměnách / na horách.Už mne to ale naštěstí pustilo a ani při psaní rýmy nehledám - když přijdou a neodvádějí myšlenku jinam, jsou vítány. U této básně mám pocit, že je napsaná zcela přirozeně bez touhy po formální originalitě a o to přesvědčivěji na mne působí. Zdánlivě velkými slovy (bolest, stíny, věčné proměny, duše) se tu popisuje něco velmi křehkého…
„V mé duši bolesti vždy nechaly svých stínů protest…“ Hezké, že?
PAVILON ZAMŘÍŽOVANÝ Z ŠEŘÍKU
(Karel Šebek)
sedím na židli
rostu společně s ní do výšky a do šířky
už nemám kam dát nohy
na hlavě fluoreskující kohoutí hřebínek
dvacet ostrých drápů na každém prstu
zarývám se do stěny kterou mám před sebou
a která se chvílemi mění v zrcadlo
vidím tam pana Šebka s panem Šebkem starším na zádech
už nevím kdo to píše
jedna tanečnice dotančila jak jsem foukl do pampelišky
druhá se připravuje
tančí v rytmu tiků kolem mých úst
když večer se blíží a stříbrná sekyra noci pozvolna padá
na mou hlavu ptakoještěra
ještě popást husy na stole kde píšu
ohraničený dráty je to malý koncentrační tábor pro mé ruce
aby se nesetkaly s mýma rukama
celý obrostlý trny připravený obejmout
kteréhokoliv občana
tohoto malého ale šťastného státu
malých ale masitých státníků jsou to věru šťastní broučci
jeden z nich píše tento text v němž kvílejí sirény ohlašující požár
můj papír hoří nasazuji si hasičskou přilbu
a dělám svoje řemeslo které měli dělat jiní které poznám
(1972)
Naznačují se tam sedmdesátá léta, taková sebezpytná věc s pěknou expozicí a smutným rezignovaným koncem hodným té doby. Moc mne to neoslovuje, ale respektuji to jako názor někoho, kdo tehdy psal do šuplíku. (Je to pravda?) Kdyby to napsal dneska, tak by mne to neoslovilo ještě víc. „Stříbrná sekera noci pozvolna padá na mou hlavu ptakoještěra“ – to bych nechtěl zažít ani napsat…
XXX
(Václav Ryčl)
PAVOUK NA DLANI
JE DÍVČÍ PŘIROZENÍ
A KDYŽ SE ROZSVÍTÍ ŇADRA
VŠECHNY LUCERNY JSOU
SLEPÉ
Hezký začátek básně. Nic víc. Čekám, co bude dál… Když o dívčím přirození, tak se mi v kontrastu s tímto pokusem vybavuje Svatopluk Karásek a jeho písně z kriminálu, kde zpívá, že „vidí píču i v chlebový kůrce“, a to pak je s celým kontextem i obrazotvorností něco úplně jiného, ne?
XXX
(Lukáš Marvan)
Nocí a dnem se prochází
jako krajinou
černá postava ženy nebo každý z nás
neleť tak vysoko
ani nízko
lidé bloudí ve svém životě
jako voda ve vodě
Je to těžké. Možná má autor na skladě tisíc lepších, hlubších a nápaditějších básniček a já teď - byť co nejzdvořileji - napíšu, že mne jeho verše neoslovují a stane se nespravedlnost, na kterou jsme my básníci děsně citliví. Tak pardon, ale tenhle útržek je opravdu blouděním vody ve vodě.
NOC
(Jiří Dědeček)
Celý dům mlčí jako hrob
Jen tiše tiká přímotop
Tak aspoň každý pochopí
Že je to dům
Hrob netopí
Tak vidíte, že když je nápad, nemusí se napsat víc než pět veršů. Je v tom všechno, co poezii dělá zajímavou, překvapivou, roztomilou a smysluplnou. To, o čem autor píše, je prožité, skutečné a ještě je to vtipné a smutně hravé. K čemu umělé rekvizity jako „černá postava ženy“, když člověk cítí, že básník někde v tomhle domě-hrobě sedí a poslouchá to tikání jako Máchův májový vězeň…
TICHÁ POŠTA
(Karel Sýs)
Jak se do lesa volá
tak se z lesa ozývá
Z jedné strany „miluji“
a z druhé strany „lituji“
Řeknete – jen od ucha k uchu
a přitom ono slovo oběhne
jeden celý život
Zase vymlácená sláma, snaha vzbudit dojem, že jsem něco opravdu řekl a že slovo oběhne celý život. Jenže ono neoběhne nic, nikoho se ani nedotkne a nic po něm nezbude. Ještě, že je na světě hodně Antonínů Brousků, Emanuelů Fryntů, Josefů Hiršalů, Františků Halasů či Ivanů Wernischů, jejichž slova si můžete číst celý život a z jedné i druhé strany. Takováhle poezie by mne nebavila, leda jako kouzlo nechtěného.
KŘÍŽ NA MÝCH ZÁDECH NEJVÍC VADÍ
(J.H.Krchovský)
těm, co mne pod něj zahnali…
s dojemnou péčí o mé mládí
teď odklápějí kanály
a dívaj se sem, zda mám klid
čímž akorát mě naschvál ruší…
vím, že jim nejde o mou duši
však mám snad sloužit tělem těm
co konejší mě mementem?
těm, které asi strašně hryže
že na zádech se tahám s křížem
namísto pytle s cementem…
Připadá mi zábavné snažit se sledovat v poezii (či písňových textech, pokud je rovnou za poezii nepovažujete), zda autor překračuje únosnou míru sebestřednosti či nikoli. Kdy všemocná spasitelka sebeironie dovoluje čtenáři strávit zdánlivě nestravitelné a stane se jakýmsi parfémem, jenž přebije ty nemilé pachy básníkova Ega.
V tomto případě bych řekl, že se to podařilo. Snad proto, že je to napsáno vkusně, účelně, s určitou nabubřelou skromností a - jak je vždycky pro mne jako čtenáře příjemné – z kanálu.
Hezky se to čte, budu si muset od autora přečíst víc….
V OSAMĚNÍ
(Josef Hora)
V osamění, když zvony města zní,
je nás tolik, co jíme tiše svůj pokrm.
Tiše, sami, s přáteli, s rodinami,
poledne stříbrných mráčků postává mezi okny.
Čekají nás procházky chvějícím březovím,
vrnící kolovrátky s nataženou dlaní.
Zchromený pták nás tam zraní,
zraní nás, sblíží nás,
pod střemchou napijeme se
slov zamilovaných dvojic.
Mluvili řečí mou? Šeptali řečí tvou?
Našli se stejnou náhodou
jako my kdys?
Také jsme nosili průsvitný pro nás šat,
ruce jak vlny vod, stihající se tmou,
my také jako vy, a když pak soumrak pad,
byli jsme jedna zem,
jedna noc,
jedna hvězda?
Vždycky mne znovu překvapí, jak vlastně skutečné básnické dílo působí samozřejmě a netřeba o něm diskutovat. Prostě je tu. Je to jako ve slavné scéně z Formanova Amadea, kdy „Mozart“ diktuje „Salierimu“ svůj Rekviem a publikum musí žasnout, jak je to vlastně samozřejmé, že v onu chvíli mají zaznít ve skladbě právě ty a ty tóny a zrovna tyto nástroje. V poezii je to podobné. Prázdné předstírání se pozná nejlépe ve chvíli, kdy do společnosti vkráčí (byť třeba z onoho kanálu) Mistr. V tomto smyslu věřím v jistý řád věcí, který je v nás a je tradiční a snad i dědičný, jenž v přicházejících generacích znovu oživuje vkus a smysl pro ono rozlišování mezi kýčem a uměním. Tím samozřejmě nechci na druhé straně prohlásit, že by i mizerná poezie nemohla mít svůj půvab a smysl. Ostatně často je samotná tvorba pro člověka důležitější než její výsledek…
Připravil Jan Nejedlý
Tvar, leden 2005