Psaní
TOULKY ČESKOU PŘÍTOMNOSTÍ
Jako lék proti pocitům malomyslnosti či sklíčenosti z prostředí, v němž jsem se ne vlastní vinou před lety ocitl, předepisuji si občasné čtení Toulek českou minulostí. Pomáhá to. Pozvolna se dostavují pocity vyrovnanosti, smíření s osudem, ba dokonce mírné euforie, neboť se opakovaně ujišťuji, že bylo celkem terno narodit se zrovna do této doby a ne do jiné. Například u nás na Hradčanech to dřív bylo samé popraviště, vězení či vojenské ležení, zatímco teď nám tu zůstala jen posádka Hradní stráže. V ní sice sem tam propukne nějaký ten skandál, ale celkem o moc nejde.
Letošní zima byla rekordně teplá a mráz zřejmě nestačil spálit tolik virů jako jindy. Zdá se, že i český bojový duch nebyl jako obvykle dostatečně uspán či utlumen, neboť když se člověk od toulek minulostí na chvilku odvrátí a přečte si ráno noviny, zjistí, že se tu rýsuje jedna hádanice za druhou. Můj soused pan kardinál Vlk buší z výše svých internetových stránek do novináře Boba (ten mu v tisku nezůstává nic dlužen), správci Pražského hradu – zaštítěni světskými zákony – žádají okamžité vydání katedrály a česká veřejnost, nedávno jakýmsi výzkumem vyhlášená za nejateističtější v Evropě, má převažující pocit, že ten svatostánek ihned potřebuje. K čemu, to ví Bůh...
Pár osvícenců pojalo myšlenku, že když se má v Praze postavit nová knihovna, mohli bychom se vyhrabat ze dna české kotliny a postavit zase jednou po mnoha letech něco světového, krásného a funkčního zároveň. Aby takzvanou moderní architekturu u nás nereprezentovalo jen podnikatelské baroko, budovy Hornbachu či OBI a sloupy vystavěné ke kontrole mýtného na dálnici. Renomovaní odborníci i památkáři UNESCO vybrali návrh a část české veřejnosti se na knihovnu vrhla jako na ďáblovo dílo. Spisovatel Ivan Klíma zřejmě už dlouho nebyl v Hornbachu anebo v knihovně, nevím, ale najednou píše o moderním umění jako o podvodu a o projektu Jana Kaplického jako o nádoru. Co se mu stalo?
Jaro letos zkrátka udeřilo dřív a mocněji, než by člověk čekal, a každý to prožíváme po svém. Kvetou stromy a raší diskuse. Ta tam je okurková sezona, během níž nešťastní novináři v touze ulovit sólokapra nořili své udice i do těch nejmělčích vod a málem nás ze zoufalství začínali informovat i o tom, co se děje v zahraničí... Česká veřejnost se najednou vybarvuje a sílí, rozděluje se podle vztahu ke katedrále, podle názoru na stavbu knihovny na Letné, ale také na příznivce a odpůrce plánovaného výstupu primátora Béma na nejvyšší horu světa či na umístění spojeneckého radaru na našem území; teď navíc začínají půtky kolem kandidatury Prahy na letní olympiádu... Diskuse často nemá zrovna odbornou úroveň, někdy dokonce nemá úroveň žádnou a budí úsměv či stud, ale to je asi v pořádku, neboť těžko hledat civilizovanou zemi, kde by tomu bylo výrazně jinak. Kdyby to přesto někoho z vás deptalo tak jako občas mě, zkuste si naordinovat Toulky českou minulostí, to zabere.
Otevírám okno zalité sluncem a chce se mi volat: Ať žije jaro a demokracie! Naštěstí se zarazím – co když se na mně tímto způsobem projevují vedlejší účinky zmíněného léku? Dost patosu, holenkové! Začíná jaro a jdeme vyplňovat daňová přiznání...
Jan Burian
(pro Pražský deník)