Psaní

TEN STARÝ HNUSNÝ POCIT

Náš byt je trochu zvláštní, jsme totiž jedinými nájemníky v domě, který byl donedávna pronajímán úřadu. Když úředníci odešli z práce, zbyli jsme v celém objektu obrovského hradčanského paláce úplně sami. K večeru se ještě mihla uklízečka, vysypala koše nebo vytřela podlahu, kolem osmé vrátní zamkli všechny vchody a odcházeli a za dveřmi kanceláří pak už jen tiše odpočívaly počítače, vadly květiny a vyvětrávaly pachy zkonzumovaných káv a cigaret. Sem tam se stalo, že se nějaký zaměstnanec zapomněl v práci a zvonil nám pak večer u dveří, abychom mu odemkli hlavní bránu. Jednoho pátečního odpoledne, když už všichni kromě nás odešli, se v kancelářích pod námi nějaký pár úředníků věnoval hlučnému milování. Vzdechy se mísily s radostným čiřikáním vlaštovek a různých jiných opeřenců před otevřenými okny do zahrady... Jednou večer, když už bylo všude zamčeno, jsem uslyšel z chodby před naším bytem hlučný ryk. Otevřel jsem dveře a spatřil jednoho z vrátných – toho, který byl podle mě ke každému vždycky nejservilnější –, jak v gestapáckém postoji řve a kope do bezdomovce, který ležel na zemi, a nutí ho vstát a odejít. Nejhrubší nadávky z úst ochránce objektu se mísily s nechutným pachem a skuhráním jeho oběti. Zíral jsem, zaskočen těmi nejdrastičtějšími příklady lidské ubohosti a zoufalství, s jakými se člověk v těchto končinách světa může potkat. Můj mozek se tím ječením a smradem nejspíš smrskl a přestal fungovat normálně, protože mě přepadl intenzivní pocit, že bych je měl oba dva neprodleně nějak zavraždit a strašně hluboko někam zahrabat, aby tu prostě s námi nebyli, aby je už nikdo nikdy nemohl spatřit a použít jako důkaz, že i tohle je homo sapiens. Ten výbuch agresivity v mé hlavě mě překvapil, naštěstí jsem se rychle vzpamatoval, okřikl pana vrátného, aby toho chudáka přestal mlátit – což on poslušně vykonal –, a zalezl jsem, zahanben sám sebou i celým vesmírem, zpátky dovnitř...
Nedávno úředníci své mnohaleté sídlo opustili. Zůstali jsme v něm úplně sami, jediné zavřené dveře v celém objektu jsou ty naše, z ostatních – otevřených – pomalu vyvětrávají pachy zkonzumovaných káv, cigaret, povadlých květin a upatlaných počítačů. Z ošlapaných podlahových krytin vzlétají moli.
V neděli odpoledne na naše dveře kdosi silně zabušil. V prázdném domě to nečekáte. Udiveně jsem otevřel dveře a spatřil robustního holohlavého muže ve sportovním oblečení, který vypadal jako nepovedená karikatura Johna Locka z televizního seriálu Ztraceni. Při nejlepší vůli byste k němu nemohli zahořet sebemenšími sympatiemi. Do bytu vběhl jakýsi pes, zaštěkal a zase vyběhl. Napadlo mě, že John bude zřejmě novým majitelem našeho barokního paláce, ale pro jistotu jsem se ho zeptal, kdo vlastně je:
„Nikdo,“ odpověděl.
Snažil jsem se to brát jako vtip, a tak jsme se představili.
Slušně jsem ho odkázal na právníky, kteří o našem vystěhování jednají, a dodal jsem, že odtud ochotně odejdeme, jen bych byl rád, kdyby se postupovalo podle zákona. On pravil, že zákony pro něj neexistují a že se řítím do hlubin. Odpověděl jsem, že doufám, že alespoň ví, že kdyby nám dělal potíže a zkoušel třeba vypnout elektrický proud, dopouští se tím kriminálního činu.
„Kriminální čin to je, když se to někomu dokáže,“ pronesl a pak jsme se rozloučili.
Zavřel jsem dveře a pak se mi nečekaně vrátil ten starý hnusný pocit – zahrabat ho, aby se nikdo nedozvěděl, že i toto může být homo sapiens... Ale včas jsem se zastyděl a odešel na policii oznámit, jak mi John vyhrožoval. Když jsem odcházel z policejní služebny, jeden z uniformovaných mužů povzbudivě zavtipkoval:
„Přijďte zas.“

Jan Burian
(pro Pražský deník)


Nyní se nacházíte zde: hlavní stránka > psaní > TEN STARÝ HNUSNÝ POCIT
HLAVNÍ MENU kdo je kdo pozvánka hudba film / televize psaní obrázky historie chcete mě? kontakt english deutsch icelandic danish estonian swedish aaland	Psaní TEN STARÝ HNUSNÝ POCIT Náš byt je trochu zvláštní, jsme totiž jedinými nájemníky v domě, který byl donedávna pronajímán úřadu. Když úředníci odešli z práce, zbyli jsme v celém objektu obrovského hradčanského paláce úplně sami. K večeru se ještě mihla uklízečka, vysypala koše nebo vytřela podlahu, kolem osmé vrátní zamkli všechny vchody a odcházeli a za dveřmi kanceláří pak už jen tiše odpočívaly počítače, vadly květiny a vyvětrávaly pachy zkonzumovaných káv a cigaret. Sem tam se stalo, že se nějaký zaměstnanec zapomněl v práci a zvonil nám pak večer u dveří, abychom mu odemkli hlavní bránu. Jednoho pátečního odpoledne, když už všichni kromě nás odešli, se v kancelářích pod námi nějaký pár úředníků věnoval hlučnému milování. Vzdechy se mísily s radostným čiřikáním vlaštovek a různých jiných opeřenců před otevřenými okny do zahrady... Jednou večer, když už bylo všude zamčeno, jsem uslyšel z chodby před naším bytem hlučný ryk. Otevřel jsem dveře a spatřil jednoho z vrátných – toho, který byl podle mě ke každému vždycky nejservilnější –, jak v gestapáckém postoji řve a kope do bezdomovce, který ležel na zemi, a nutí ho vstát a odejít. Nejhrubší nadávky z úst ochránce objektu se mísily s nechutným pachem a skuhráním jeho oběti. Zíral jsem, zaskočen těmi nejdrastičtějšími příklady lidské ubohosti a zoufalství, s jakými se člověk v těchto končinách světa může potkat. Můj mozek se tím ječením a smradem nejspíš smrskl a přestal fungovat normálně, protože mě přepadl intenzivní pocit, že bych je měl oba dva neprodleně nějak zavraždit a strašně hluboko někam zahrabat, aby tu prostě s námi nebyli, aby je už nikdo nikdy nemohl spatřit a použít jako důkaz, že i tohle je homo sapiens. Ten výbuch agresivity v mé hlavě mě překvapil, naštěstí jsem se rychle vzpamatoval, okřikl pana vrátného, aby toho chudáka přestal mlátit – což on poslušně vykonal –, a zalezl jsem, zahanben sám sebou i celým vesmírem, zpátky dovnitř... Nedávno úředníci své mnohaleté sídlo opustili. Zůstali jsme v něm úplně sami, jediné zavřené dveře v celém objektu jsou ty naše, z ostatních – otevřených – pomalu vyvětrávají pachy zkonzumovaných káv, cigaret, povadlých květin a upatlaných počítačů. Z ošlapaných podlahových krytin vzlétají moli. V neděli odpoledne na naše dveře kdosi silně zabušil. V prázdném domě to nečekáte. Udiveně jsem otevřel dveře a spatřil robustního holohlavého muže ve sportovním oblečení, který vypadal jako nepovedená karikatura Johna Locka z televizního seriálu Ztraceni. Při nejlepší vůli byste k němu nemohli zahořet sebemenšími sympatiemi. Do bytu vběhl jakýsi pes, zaštěkal a zase vyběhl. Napadlo mě, že John bude zřejmě novým majitelem našeho barokního paláce, ale pro jistotu jsem se ho zeptal, kdo vlastně je: „Nikdo,“ odpověděl. Snažil jsem se to brát jako vtip, a tak jsme se představili. Slušně jsem ho odkázal na právníky, kteří o našem vystěhování jednají, a dodal jsem, že odtud ochotně odejdeme, jen bych byl rád, kdyby se postupovalo podle zákona. On pravil, že zákony pro něj neexistují a že se řítím do hlubin. Odpověděl jsem, že doufám, že alespoň ví, že kdyby nám dělal potíže a zkoušel třeba vypnout elektrický proud, dopouští se tím kriminálního činu. „Kriminální čin to je, když se to někomu dokáže,“ pronesl a pak jsme se rozloučili. Zavřel jsem dveře a pak se mi nečekaně vrátil ten starý hnusný pocit – zahrabat ho, aby se nikdo nedozvěděl, že i toto může být homo sapiens... Ale včas jsem se zastyděl a odešel na policii oznámit, jak mi John vyhrožoval. Když jsem odcházel z policejní služebny, jeden z uniformovaných mužů povzbudivě zavtipkoval: „Přijďte zas.“ Jan Burian (pro Pražský deník)
Poslední aktualizace byla provedena 4. září 2007