SLAVNOSTNÍ ŘEČ PŘI OTEVŘENÍ VÝSTAVY DUŠANA ŠOLTYSE
„PŘED ŽENOU“
Vážení přátelé, dámy a pánové!
Dušan Šoltys si mne už podruhé pozval, abych pohovořil u příležitosti otevření výstavy jeho obrazů. Oba víme – a za chvíli to zjistíte i vy ostatní – že výtvarnému umění vůbec nerozumím, a tak je to s podivem. Napadá mne hned několik vysvětlení, mezi nimiž dominuje myšlenka, že se umělec v podstatě bojí zasvěcené kritiky, a proto volí kritiku nezasvěcenou – jen tak namátkou mě –, s nímž si pak v kuloárech hravě poradí.
Na to mu ovšem nehodlám naletět, a proto pohovořím značně obecně. Například řeknu, že mám jeho obrazy rád. Měl jsem rád jeho obrazy nahých mužů, užili jsme si s nimi – hlavně samozřejmě Dušan – hodně legrace. Některé mu například puritánští studenti Hudební akademie múzických umění rovnou zničili, jiné mu občané městeček Vrchlabí či Telče značně pomluvili. Když jsem uváděl Dušanovu Interpretaci tělesnosti ve výstavní síni ve Vrchlabí, visely všude kolem obrazy nahých mužů, většinou jen částí mladých mužů, zkrátka ty nejutajenější kusy chlapů, na které jsme většinou hákliví a nebál bych se říci citliví. I když existují i muži–výjimky, kteří jsou na tuto část těla hrdí a všelijakými rafinovanými způsoby se s ní vychloubají. Jiní si pak kvůli pocitu nedostatečnosti kupují různé náhražky - silné motorky, osobní zbraně, veřejné funkce či tajné služby. Tak tohle tam ve Vrchlabí viselo pěkně jedno vedle druhého.
Občané městečka se pomalu trousili do síně s jistými pocity povznesení, že se tam konečně dočkali výstavy významného výtvarníka z Prahy. Tyto pocity se však příchodem do prostoru expozice radikálně proměňovaly. Ženská část publika se po počátečním překvapení z tak málo veřejně prezentovaných údů velmi brzy adaptovala, začala se cítit v této výzdobě docela normálně a řekl bych až příjemně. Muži se chovali nervózně, přešlapovali, pokukovali po stěnách a bůh ví, co se jim honilo v hlavách. My muži – zjistil jsem tehdy – nejsme na takové obrazy našich těl vůbec připraveni! Dušan Šoltys tak předběhl nejen vývoj výtvarného umění, ale každopádně vývoj našeho společenského sebevědomí.
Dnes otvíráme expozici, v níž má hlavní úlohu žena. Ani se nedivím, že se Dušan, po drastický zkušenostech s muži, tak vehementně vrhl tímto směrem. A já věřím, že ženy skutečnost, že je Dušan takto zobrazuje, dokáží – na rozdíl od nás mužů – pochopit a že se tu tentokrát budete cítit dobře všichni.
Děkuji za pozornost.
(sepsáno a proneseno Janem Burianem dne 5. září 2006 v síni YMCA v Praze)