Psaní
S MADONOU V LORETĚ
Tramvaj číslo sedmnáct uvízla poblíž staroměstského hotelu Four Seasons. Zvedl jsem hlavu od knížky – poloprázdná tramvaj je, jak známo, jedním z nejlepších míst pro čtení – a spatřil muže s kamerou v ruce, jak kamsi upaluje po směru jízdy. Za ním těžce supěl zvukař s tyčí zvanou tágo, což prozrazovalo, že nejde o turisty, ale o profesionály z médií. Vtom jim třetí muž, zřejmě řídící orgán, zavelel a oni se stejným kvaltem rozběhli na úplně opačnou stranu.
„Hele,“ řekla sličná dívka nade mnou jiné sličné vedle, „co je?“
„Ále,“ pravila dotázaná, “to přijela ta kráva.“
Překvapilo mě to. Předpokládal bych, že osoba s tímhle designem spíš rozrazí dveře a pustí se do běhu za kamerou, za zvukařem, před hotel, za Madonnou…
Ale zdá se, že ne všichni Češi stáli fronty na lístky od dvou do čtyř v noci – pár příznivců tu možná bude mít i Michael Jackson nebo dokonce Česká filharmonie… Trochu mě to uklidnilo, neboť podobně jako pro pana kardinála Vlka ani pro mne tahle Madonna není tou pravou. A vůbec musím říct, že jsem si při pražské návštěvě svaté ikony hudebního průmyslu uvědomil, že máme s panem kardinálem leccos společného. Předně oba sídlíme na Hradčanech. Oba si také myslíme, a on to dokonce napsal ve svém prohlášení, že„za pár roků nikdo nebude vědět, kdo je zpěvačka ’Madonna‘, ale pravá Madona bude uctívána dál.“ Jenže panu kardinálovi, jak se zdá, pouhé vědomí rozdílu v trvanlivosti obou zmíněných žen nestačí, a to mě trochu překvapuje. Zpěvačka Madonna ztělesňuje přece jenom takovou šikovnou součástku v soukolí stroje na výrobu peněz. Její triky s ukřižováním jsou z rodu šikovných šifer mistra Leonarda a jiných účinných komerčních kouzel. A proto se člověk musí ptát, proč tomu církev katolická s takovou tradicí odhalování čarodějnictví pokaždé tak naivně skočí na špek. Přece už i starý ostřílený bard světové pop music v období totality František Janeček vyhlašoval, že negativní kritika je pro něj skvělá reklama… A najednou tu byly protestů proti Madonně plné noviny! Nerad, ale přece jen jsem pojal podezření, že se můj hradčanský soused chtěl prostě za tu rafinovanou pohanu symbolů také trochu povozit na mediálním kolotoči. Byla to ošklivá představa. Pokáral jsem se: vždyť ta efektně a líbivě ukřižovávaná zpěvačka by za to nakonec klidně mohla přijít do pekla, takže pozor, aby se s ní někdo nesvezl i tam…. A stejně tak teď i my ostatní, kterým ten humbuk nedá a napomáhají jeho šíření svými fejetony.
To moje dvě tramvajové spolucestující s hovězím slovníkem se podobnými věcmi nezabývají. Mají nejspíš úplně jiné starosti. A já bych je měl mít vlastně také. Měl bych se věnovat nějaké prospěšnější činnosti, třeba zamést chodník v Kanovnické ulici, když jsem tam domovníkem. Tady na Hradčanech je vůbec spousta důležitější práce, a taky hodně zábavy. Loretánské zvonky sice nezní tak ryčně jako profesionální doprovodná kapela, lucerny nemůžou konkurovat světelnému parku, ale například Madona v červeném šatě s pláštěm a bílou rouškou na hlavě, tabulový obraz darovaný do Lorety v roce 1661, ta je z jiné hitparády! A tak se nebudu znepokojovat. Až příště. Až kdyby se začalo jednat mezi církví a manažery pop music o přenesení Madonny z hotelu Four Seasons přímo do proslulé loretánské chýše. To by pak opravdu přestala veškerá legrace!
Jan Burian
18. září 2006, psáno pro Pražský deník