Psaní
SKUTEČNÝ ŽIVOT
Už od školních let nesnáším, když mi někdo neodpoví na pozdrav. Možná proto, že nám to dělávali kluci z vyšších tříd. Nechali si nás dojít až k sobě, lehce pootočili hlavou, abychom měli jasno, že o nás vědí, a když jsme je pozdravili, tvářili se, jako by jim ten pozdrav nepatřil, a prošli kolem, jako kdyby říkali: Jsi nic, jsi nula, ty vůbec nejsi...
Možná proto se dneska snažím nikoho nepřehlédnout, i když je to pro mne často velice komplikované – mám totiž opravdu mizernou paměť na tváře. Docela dobře si vybavuji různé číselné kombinace, jména, adresy, všelijaké životní příběhy a jejich souvislosti, dokonce i vůně a zvuky, mám poměrně solidní orientační smysl – ale nejsem schopen si zapamatovat člověka podle toho, jak vypadá. To občas vede k velmi trapným okamžikům. Nepoznám někoho, s kým jsem třeba nedávno mluvil, nebo ho nesprávně oslovím, případně ho zcela pominu, a zařadím se tak v jeho očích do stejné skupiny jako ti moji někdejší starší spolužáci. Raději proto většinou zdravím každého, kdo jde kolem. Sice to nepřeháním tak jako Krokodýl Dundee v newyorských ulicích, ostatně u nás na Hradčanech ani není tak mohutný provoz, ale sem tam se tu pár desítek lidí také vyskytne a já se tvářím, jako by to všechno byli moji známí, a mohu se uzdravit.
V poslední době jsem se přistihl, že se začínám těšit, až budu ještě o takových dvacet let starší. Buď potom z titulu svých šedin přestanu zdravit jako první, anebo si už nebudu pamatovat vůbec nic, čímž se vše vyřeší. Zatím mi však moje paměť dává občas docela zabrat...
Někteří kolemjdoucí se se mnou ovšem také nemazlí. Zvlášť je vyvádí z míry, když mě spatří, jak se u našeho domu v Kanovnické ulici věnuji s koštětem v ruce jako správný domovník zametání chodníku.
„Jste to vy?“ zeptá se občas někdo. To pak samozřejmě nevím, jestli se opravdu náhodou neznáme, anebo jestli dotyčný akorát právě utrpěl šok, neboť spatřil svého oblíbeného písničkáře s koštětem v ruce.
„Já doufám,“ odpovídám nejčastěji, abych získal čas a neztratil důstojnost.
„Já jsem si myslela, že se tady něco natáčí,“ pravila dokonce před časem jedna dáma. A tím se prozradilo, že mě zná jen z televize, a situace se vyřešila. „Nenatáčí,“ mohl jsem pak zavtipkovat, „tohle je skutečný život!“
Jednou po ránu jsem pozdravil staršího pána, jehož tvář mi připadala opravdu povědomá (později mi došlo, že to byl zřejmě Mefistofeles). Zastavil se, široce se usmál, potřásl mi pravicí a přitom se mě jaksi spiklenecky zeptal:
„Mohu vám něco říct?“
„Samozřejmě,“ odvětil jsem ještě celý rozespalý a rozbolavělý sychravým jitrem.
„Prosím vás, nezpívejte!“ řekl něžně a já, který jsem se pořád ještě zcela neprobral, jsem se jen pitomě zeptal:
„A proč?“
„Protože to je strašný!“ pronesl ten sadista tentokrát už plným zvonivým hlasem a triumfálně pokračoval v chůzi.
„Strašný!“ opakoval ještě několikrát a neslo se to ke mně ze stále větší dálky jako ozvěna.
Obličej toho člověka si rozhodně zapamatuju nadosmrti. A jedno vím jistě – určitě už ho příště nepozdravím. Nechám ho pěkně dojít k sobě, lehce pootočím hlavou, aby vycítil, že o něm vím, a pak se budu tvářit, jako by mi ten jeho pozdrav nepatřil, a projdu mlčky i se svým koštětem kolem...
Jan Burian
(pro Pražský deník)