Psaní

S JANEM BURIANEM O TELEVIZI

V čem vidíš smysl práce v televizi?
Člověk může sdělit nebo ukázat něco důležitého poměrně velké spoustě lidí. Televize se v nejlepším případě může stát účinným nástrojem kulturní sebeobrany.

Co soudíš o současné televizi jako divák?
Televize je pořád poměrně nebezpečné médium, které na jedné straně dokáže přinášet nesporné kulturní hodnoty a na druhé straně je ničit. Nejsem si jistý, jestli v současné době převládá to první, nebo to druhé, ale pořád ještě věřím na to, že se lidstvo naučí zacházet s knoflíkem jako se svou hlavní zbraní. Zapnout – vypnout. Je to na nás.

Jistě, ale stejně jsme televizními obrazovkami a displeji počítačů obklopeni víc, než je zdrávo. Nežije dnešní člověk ve virtuálním světě víc než v tom skutečném?
Nevím. Můj přítel Kosík říká, že už byl konec světa, takže asi nežije. Já zas občas radostně výskám, že jsou lidé doma u televize pěkně izolovaní a zírají na seriály, protože co by se asi dělo, kdyby všichni místo toho vyrazili do ulic. Mně je lidstvo celkově docela sympatické a řekl bych, že mu fandím i do budoucnosti. Ale nejsem si jistý tím, co je pro ně zdrávo a co ne. Mám dost problémů sám se sebou a se svými blízkými.

Neutíkej od odpovědi. A neříkej, že na tuhle záležitost nemáš názor.
Tak dobře. Nebavme se o lidstvu, mluvme o mně. Já cítím značnou potřebu sledovat, co se v médiích děje, ale mám k tomu značnou nedůvěru a snažím se přístroje vypínat a být v kontaktu s tím, co považuji za skutečný život. Ale neptej se mě, do jaké míry ten život opravdu skutečný je. To nevím. Moje celoživotní a značně soukromé téma je snažit se rozlišovat pokud možno co nejlépe, co je podstatné a co není a jaké jsou skutečné hodnoty věcí. Myslím, že si to člověk uvědomuje nejlíp, až když má umřít, nebo je nemocný. Zkouším na to přijít i bez těchto nelákavých podmínek, ale nevím, jsem-li v tom dostatečně úspěšný. Spíš o tom pochybuji.

Jakou roli hraje televize ve vaší rodině?
Myslím, že ne klíčovou. Je to trochu, jako bývalo kdysi ohniště. Scházíme se kolem televize, zíráme do ní a přitom jíme, povídáme si a občas z toho ohně někdo věští... Teď vážně: televize hraje v naší rodině stále menší úlohu, díváme se sem tam na zprávy a na nějaký film, já na fotbal a nejmladší dcera na pohádky. Máme radši video...

Jsi současně televizní divák i televizní tvůrce. Je v tom nějaký rozpor?
Já v tom žádný rozpor necítím.

Ani ten, že tobě, jako svému placenému tvůrci, který se snaží o kvalitní pořad, prezentuje tebou placená televize pořady nevalné úrovně?
Já se jako autor mohu snažit dělat své pořady, jak nejlépe umím a jako divák mohu vypínat pořady, které mě nebaví. Nejsem dramaturg, ani ředitel, ani jiný úředník.

Předchozí díl knižního Posezení se jmenoval Zlaté časy televize. Je to ironie, nebo opravdu byly zlaté? Jsou už minulostí?
Když jsem ten titul vymyslel, měl jsem zato, že je to tak napůl ironie, teď po zkušenostech s vývojem České televize v posledních letech si skutečně myslím, že to byly zlaté časy.

V čem se situace změnila?
Žijeme v období, kdy občané ani politici nevědí, jak by vlastně veřejnoprávní televize měla vypadat a komu by měla sloužit. A projevuje se to čím dál víc. Já věřím, že to období přejde, přijdou nové technologie a veřejnoprávní média nebudou v takové míře sloužit politickým a komerčním zájmům jako dnes.

Obáváš se o další osudy Posezení?
Teď máme zrovna v natáčení takovou dlouhou přestávku, že nevím, jestli ještě někdy budeme pokračovat. Člověk si ale časem na takové pauzy zvykne a já naštěstí nejsem závislý na práci v televizi.

Nebudou-li se natáčet další díly Posezení, skončí tvá spolupráce s Českou televizí, nebo nosíš v hlavě další projekt?
Mám v hlavě spoustu různých pořadů a filmů - a neříkám, že mě televize jako médium nebaví. Nevyhýbám se dokonce ani spolupráci s komerční televizí, mám dost jasno v tom, co nechci a nehodlám se ve svém věku už nějak zvlášť měnit. Jen si myslím, že jsme v typu pořadů, jako je Posezení, dospěli k určitému tvaru, který je životný a není zdaleka vyčerpaný, proto se mi nechce navrhovat něco podobného. Je to problém televize, a ne můj.

A nevadí ti si tu o zničehonic přerušeném projektu povídat?
Vadilo by mi to, kdybych si myslel, že to bude dělat dojem jenom takového sebestředného blábolení. Ale s pokračováním projektu naše povídání nemá co dělat.

Janu Follovi jsi v rozhovoru pro Lidové noviny v roce 1994 řekl, že bys o práci v televizi mohl napsat román. Už se k tomu schyluje?
Ne. Byla to nadsázka. Ale o každém z mých hostů by se asi dala napsat aspoň povídka.

(ptala se Jitka Kulhánková, uveřejněno v knize Posezení s Janem Burianem, 2006)


Nyní se nacházíte zde: hlavní stránka > psaní > S JANEM BURIANEM O TELEVIZI
HLAVNÍ MENU kdo je kdo pozvánka hudba film / televize psaní obrázky historie chcete mě? kontakt english deutsch icelandic danish estonian swedish aaland	Psaní S JANEM BURIANEM O TELEVIZI V čem vidíš smysl práce v televizi? Člověk může sdělit nebo ukázat něco důležitého poměrně velké spoustě lidí. Televize se v nejlepším případě může stát účinným nástrojem kulturní sebeobrany. Co soudíš o současné televizi jako divák? Televize je pořád poměrně nebezpečné médium, které na jedné straně dokáže přinášet nesporné kulturní hodnoty a na druhé straně je ničit. Nejsem si jistý, jestli v současné době převládá to první, nebo to druhé, ale pořád ještě věřím na to, že se lidstvo naučí zacházet s knoflíkem jako se svou hlavní zbraní. Zapnout – vypnout. Je to na nás. Jistě, ale stejně jsme televizními obrazovkami a displeji počítačů obklopeni víc, než je zdrávo. Nežije dnešní člověk ve virtuálním světě víc než v tom skutečném? Nevím. Můj přítel Kosík říká, že už byl konec světa, takže asi nežije. Já zas občas radostně výskám, že jsou lidé doma u televize pěkně izolovaní a zírají na seriály, protože co by se asi dělo, kdyby všichni místo toho vyrazili do ulic. Mně je lidstvo celkově docela sympatické a řekl bych, že mu fandím i do budoucnosti. Ale nejsem si jistý tím, co je pro ně zdrávo a co ne. Mám dost problémů sám se sebou a se svými blízkými. Neutíkej od odpovědi. A neříkej, že na tuhle záležitost nemáš názor. Tak dobře. Nebavme se o lidstvu, mluvme o mně. Já cítím značnou potřebu sledovat, co se v médiích děje, ale mám k tomu značnou nedůvěru a snažím se přístroje vypínat a být v kontaktu s tím, co považuji za skutečný život. Ale neptej se mě, do jaké míry ten život opravdu skutečný je. To nevím. Moje celoživotní a značně soukromé téma je snažit se rozlišovat pokud možno co nejlépe, co je podstatné a co není a jaké jsou skutečné hodnoty věcí. Myslím, že si to člověk uvědomuje nejlíp, až když má umřít, nebo je nemocný. Zkouším na to přijít i bez těchto nelákavých podmínek, ale nevím, jsem-li v tom dostatečně úspěšný. Spíš o tom pochybuji. Jakou roli hraje televize ve vaší rodině? Myslím, že ne klíčovou. Je to trochu, jako bývalo kdysi ohniště. Scházíme se kolem televize, zíráme do ní a přitom jíme, povídáme si a občas z toho ohně někdo věští... Teď vážně: televize hraje v naší rodině stále menší úlohu, díváme se sem tam na zprávy a na nějaký film, já na fotbal a nejmladší dcera na pohádky. Máme radši video... Jsi současně televizní divák i televizní tvůrce. Je v tom nějaký rozpor? Já v tom žádný rozpor necítím. Ani ten, že tobě, jako svému placenému tvůrci, který se snaží o kvalitní pořad, prezentuje tebou placená televize pořady nevalné úrovně? Já se jako autor mohu snažit dělat své pořady, jak nejlépe umím a jako divák mohu vypínat pořady, které mě nebaví. Nejsem dramaturg, ani ředitel, ani jiný úředník. Předchozí díl knižního Posezení se jmenoval Zlaté časy televize. Je to ironie, nebo opravdu byly zlaté? Jsou už minulostí? Když jsem ten titul vymyslel, měl jsem zato, že je to tak napůl ironie, teď po zkušenostech s vývojem České televize v posledních letech si skutečně myslím, že to byly zlaté časy. V čem se situace změnila? Žijeme v období, kdy občané ani politici nevědí, jak by vlastně veřejnoprávní televize měla vypadat a komu by měla sloužit. A projevuje se to čím dál víc. Já věřím, že to období přejde, přijdou nové technologie a veřejnoprávní média nebudou v takové míře sloužit politickým a komerčním zájmům jako dnes. Obáváš se o další osudy Posezení? Teď máme zrovna v natáčení takovou dlouhou přestávku, že nevím, jestli ještě někdy budeme pokračovat. Člověk si ale časem na takové pauzy zvykne a já naštěstí nejsem závislý na práci v televizi. Nebudou-li se natáčet další díly Posezení, skončí tvá spolupráce s Českou televizí, nebo nosíš v hlavě další projekt? Mám v hlavě spoustu různých pořadů a filmů - a neříkám, že mě televize jako médium nebaví. Nevyhýbám se dokonce ani spolupráci s komerční televizí, mám dost jasno v tom, co nechci a nehodlám se ve svém věku už nějak zvlášť měnit. Jen si myslím, že jsme v typu pořadů, jako je Posezení, dospěli k určitému tvaru, který je životný a není zdaleka vyčerpaný, proto se mi nechce navrhovat něco podobného. Je to problém televize, a ne můj. A nevadí ti si tu o zničehonic přerušeném projektu povídat? Vadilo by mi to, kdybych si myslel, že to bude dělat dojem jenom takového sebestředného blábolení. Ale s pokračováním projektu naše povídání nemá co dělat. Janu Follovi jsi v rozhovoru pro Lidové noviny v roce 1994 řekl, že bys o práci v televizi mohl napsat román. Už se k tomu schyluje? Ne. Byla to nadsázka. Ale o každém z mých hostů by se asi dala napsat aspoň povídka. (ptala se Jitka Kulhánková, uveřejněno v knize Posezení s Janem Burianem, 2006)
Poslední aktualizace byla provedena 24. září 2006