Psaní

---

S JB O POŘADU POSEZENÍ S JANEM BURIANEM

Tento pořad je dokumentem o lidech, o kulturní a sociální situaci přelomu tisíciletí. Myslíš, že jsi někoho a něco ovlivnil?
Nevím. Když říkám, že ten pořad jsem dělal hlavně pro sebe, nelžu. Vždycky jsem se chtěl od svého hosta především sám něco dozvědět a sázel jsem na to, že když v tomto smyslu pořad ovlivní mě, bude mít i širší platnost. Rozhovory tedy ovlivnily především mě samotného. Ale jestli se někdo přidal, jsem rád.

Chceš připomenout, kdy ses prvně objevil před kamerou?
Poprvé jsem zpíval v televizním pořadu Písničky pod rentgenem Františka Horáčka a Čestmíra Klose v roce 1974.

Jak se na své první vystoupení díváš dnes? Jako na hřích mládí?
Jako na první zkušenost. Nic hříšného na tom nebylo, zpíval jsem písničku Divadelní balada a pohádal jsem se s dramaturgií, protože tam chtěli říct, že můj tatínek byl E. F. Burian, a já jsem si chtěl svou cestu prošlapávat bez protekce.

Kdy vznikl první pořad Posezení s Janem Burianem?
První Posezení se natáčelo v Ostravě v roce 1992, hostem byla Dana Hábová.

Co to pro tebe znamenalo?
Začátek práce, zjištění, že neumím dělat nijak zvlášť uvolněný a příjemný rozhovor před šesti kamerami v televizním studiu, že by to chtělo trošku jiný způsob tvorby. Trvalo pár let, než jsme se k němu dopracovali.

V čem byl jiný?
Byl pružnější. Jednoduše řečeno – méně kamer, méně studiové strnulosti, jiný způsob střihu, více obrazového materiálu, ještě méně stylizace, ještě větší snaha po autentičnosti...

Jak se tedy vyvíjel v uplynulých třinácti letech tvůj vztah k tomuto pořadu?
Spíš se vyvíjely vztahy k lidem než k pořadu.

V čem spatřuješ smysl Posezení?
Snad v tom, že diváci měli možnost vidět večer v televizi něco, co mělo být nejen zábavné, ale také to mělo podávat určité svědectví o tom, jak a s kým tu žijeme. Místo baviče se na chvilku na obrazovce objevil můj host - někdo, kdo má určité životní zkušenosti a názory a kdo by se tam mnohdy beze mě a mého výběru neobjevil, nebo by mluvil o něčem jiném.

Kdo je podle tebe ten bavič?
Termínem bavič bych označil něco jako opak moudrého klauna. Blbý klaun? Spíš vychytralý, vypočítavý, cynický klaun, který dělá přímočaré a hloupé vtipy, aby takzvaně pobavil každého. Cílem je smích, a nikoli moudrost. Bavič přichází, protože moudrý klaun bývá nesrozumitelný, nutí diváka také myslet a to ubírá na účinnosti reklam, které se vysílají hned po každém druhém vtipu. Bavič je pohrobkem televize Zelenkovy, kdy musel být program srozumitelný každému a televize Železného, který si prý sice v soukromí četl filozofické spisy, ale divákům své televize nabízel kýč a brak s tím, že to přece chtějí, když to tak sledují. V obou těchto přístupech je obsaženo hluboké pohrdání divákem, člověkem, kulturou i humorem vůbec - a oba také mají své dědice a pokračovatele a je smutné, že i ve vysílání veřejnoprávní televize.

Co je asi příčinou onoho pohrdání?
To je spíš filozofická otázka. Mohu odpovědět třeba jakýmsi bonmotem, že ten, kdo pohrdá divákem, nemá dost úcty sám k sobě nebo nějak v podobném smyslu. Možná je za tím jen lenost, profesionální bezradnost, cynismus, komplex méněcennosti, nedostatek pokory, nihilismus, špatně vystavěný žebříček hodnot, co já vím. A pak jsou tu komerční hlediska pro lidi, kteří si se životem nedokážou poradit jinak, než že se ho snaží přepočítat na peníze. Takoví lidé by ve veřejnoprávním médiu neměli pracovat, měli by odejít do komerčních vysílání.

Kolik zatím bylo natočeno dílů Posezení s Janem Burianem?
V této chvíli 131.

Z takového množství rozhovorů se ti určitě vybavují nějaké zvláštní situace…
Spíš mi utkvěly některé myšlenky mých hostů, ztotožnil jsem se s nimi a někdy už mám pocit, že jsem na ně vlastně přišel já sám...

Můžeš být prosím konkrétnější?
Když třeba Lucie Vopálenská říkala, že feminismus by měl být spíš záležitostí mužů a ženy by se měly starat o mužskou duši, abychom si lépe rozuměli, vzal jsem si to tak srdci, že to kolikrát vydávám za svou vlastní myšlenku.

Velký počet natočených pořadů přináší zkušenosti - nesvádí však také k rutině?
Nevím. Možná. Člověk líp poznává sebe i publikum. Pak by někdy stačilo vést rozhovor směrem, o kterém víme, že se bude lidem líbit – třeba v duchu fráze peníze nejsou všechno - a měli bychom úspěch. Trochu smutné je, že bychom ten úspěch měli hlavně proto, že lidi takové názory ve skutečnosti neslýchají tak často, jak by měli. Ale když je budeme opakovat moc často, stane se z nich v našich ústech vyčichlá fráze. Vzpomínáš na Werichovu větu, že když člověk jednou je, tak má koukat, aby byl... Z ní se stalo časem něco strašného a přicházející generace už odpuzovala do té míry, že na ni dělaly parodie. Je asi dobré trochu šetřit s velkými myšlenkami, aby nám déle vydržely...

Něco jsi tím pořadem také ztratil, něco jsi musel obětovat?
Moc jsem toho neztratil, nebo o tom alespoň nevím. Snad iluze o některých lidech. Zjistil jsem, že řadě lidí neúměrně záleží na tom být v televizi a že to považují za něco mimořádného. Jako když Sládek v Havlově Audienci žadoní, aby pan Vaněk přivedl Bohdalku do pivovaru. „Pak už bude všechno jiný,“ říká. A já jsem měl s některými lidmi podobný pocit. Neznali jsme se osobně, někdo nás představil a za minutu mi ten člověk naprosto vážně řekl: „Tak co, kdypak se mnou uděláte ten váš pořad?“ Vždycky jsem se tak styděl, že jsem nedokázal nic normálního odpovědět. Ale byl to pro mě signál, že jde o člověka, s kterým nikdy ten pořad dělat nemůžu. Takže jsem vlastně také nic neztratil, ale spíš získal.

Víš, proč a u koho je Posezení oblíbené?
Nevím to přesně. Přál jsem si, aby to byli lidé, kteří chtějí od televize nejen zábavu, ale i názor, postoj k životu, určitou morálku a moudrost. Někdy se ke mně donesly ty veledůležité televizní propočty a odhady tzv. sledovanosti - a vyděsilo mě, že se na ten pořad dívá tolik lidí. Vyděsilo, ale i potěšilo.

Co je pro tebe popularita?
Nedávno jsem byl v jednom soukromém rádiu. Jeden redaktor se mnou dělal hodinový rozhovor. Omlouval se mi, že jsem sice písničkář, ale moje cédéčka v archivu té stanice nemají. A pak mi mezi dvěma reklamami bezchybně z hlavy odrecitoval jeden můj starý text, který bych si já sám nedokázal vybavit. Co já vím, co je pro mě popularita...

Stojíš o ni?
Určitě. Ale skoro nic pro ni nehodlám obětovat. Mnohem víc si cením toho, čemu se říká dobré jméno.

S jakými pocity ses díval na vysílání již hotových dílů? Jsi k sobě hodně kritický?
Pořád se snažím poučovat z vlastních chyb, vžít se do diváka, který se na to dívá poprvé, a sledovat se jeho očima. Ale zároveň se většinou i bavím, protože mám konečně dost času prohlédnout si důkladně reakce a gesta svého hosta. Při natáčení se musím soustředit na obsah rozhovoru a detaily mi unikají.

Jaký pocit při sledování převažuje?
Hlavně se bavím a také jsem rád, že už je práce hotová.

Ale říkal jsi, že se snažíš učit z chyb… Jakých? Předělal bys některý díl až po vysílání?
Nemyslím, že bych chtěl hned všechno předělávat, ale vždycky se dá něco udělat líp. Někdy mi vadí drobnosti - stavba věty, artikulace... Jindy člověk předčasně uteče od tématu, je netrpělivý, měl být bystřejší, něco mu v dialogu uteklo a tak podobně...

Na pořadu spolupracoval nevelký televizní štáb. Mění se složení štábu?
Chtěli jsme spolupracovat s lidmi, u kterých jsme cítili, že je ten pořad baví, že to pro ně je víc než práce. Těch jsme se pak drželi.

Zažil jsi také nějakou trapnou chvilku?
Ano. Když jsem musel vysvětlovat jednomu z hostů, že kameraman už dál nebude natáčet, protože si namočil nohu do vody.

Pro něj to tedy byla jenom práce… Jak jste se s jeho vrtochem vyrovnali?
Myslel jsem si, že už s ním nikdy nebudu spolupracovat, ale pak mě ostatní umluvili a pustil jsem to z hlavy. Myslím, že mu došlo, co vlastně udělal.

Režiséři Posezení se střídali. Proč?
Už hodně let pracujeme s Janou Hádkovou, předtím párkrát s Pavlem Kouteckým a Pavlem Štinglem, v pravěku pořadu ještě s Oskarem Reifem a Petrem Novotným. To je při sto třiceti natočených pořadech poměrně značná stálost, ne? Nejvíc práce na Posezení udělala Jana Hádková, je to už řadu let její pořad stejně jako můj. Ona se zasloužila o to, že jsme se stále více vzdalovali tomu, čemu z legrace říkáme rozhlas – striktně trvala na co největším množství obrazových informací a na tom, aby se pořad vyvíjel směrem k dokumentu. Že to nemohlo jít ještě dál, za to už jsme nemohli. Není v lidských silách dělat za podmínek, které jsme měli k dispozici, filmové dokumenty.

Jaká byla všechna ta omezení?
Málo času a peněz na natáčení.

Jaká je natáčecí doba jednoho dílu?
Jeden a půl dne.

Byla tedy tvorba pořadu určitým kompromisem?
Ano. Určitě. Nezbývá než doufat, že ty kompromisy nepřesáhly takovou míru, aby se to poznalo na úrovni pořadu.

Jak jsi prožíval přípravy a vlastní natáčení?
Snažil jsem se prožívat je co nejméně. Připravoval jsem se tak, že jsem si četl o pravděpodobném tématu pořadu, a přemýšlel o tom, co by mě nejvíc zajímalo, na co bych neměl zapomenout se zeptat. Při natáčení jsem se snažil nerozptylovat technickými problémy, zůstat svěží a zvědavý…

Takže techniku kolem jsi při natáčení nevnímal?
Jen když se něco porouchalo, něco zdržovalo. Pak jsem to vnímal a pak to i ovlivňovalo. Ale naučili jsme se vycházet si se štábem vstříc.

Co z nečekaných technických (a nejen technických) příčin se nepodařilo natočit a už se nedá zopakovat?
Stav televizní zvukové techniky býval šílený, takže si zvukař musel brát své vlastní zařízení. Jednou zapomněl kameraman zapnout kameru, a tak nám utekl zajímavý rozhovor. Ale naším největším nepřítelem byl odjakživa – a asi i vždycky bude – nedostatek peněz a tudíž i času na natáčení. Pořad se natáčel neuvěřitelně levně a rychle, museli jsme si pomáhat, jak se dalo, a přizpůsobit se tak, abychom přesto měli dost obrázků a různých dotáček pro obohacení rozhovoru. Také písničky jsme většinou nenatáčeli jako klipy, ale v posledních letech někde konzervativně u klavíru…

Kde? V nějakém sále, ve studiu?
Nejčastěji v Malostranské besedě. Ale pokud jsme měli možnost pracovat i někde jinde, nebránili jsme se tomu, byla to osvěžující změna.

Jak se ti při natáčení zpívalo na playback?
Často jsme natáčeli písničky tak, že jsem nejprve nahrál zvuk a kamera při tom zabírala ruce na klavíru, neboť ty se dost těžko dabují. Když jsme měli dvě kamery, bylo to jednodušší. Ale stejně jsme pak ještě párkrát museli snímat kamerou, jak otevírám pusu na playback, aby to v obraze nakonec nebyla nuda. Bral jsem to jako nutnou daň a režisérka z toho vždycky vystříhala ty části, kde jsem se netrefil. Když to takhle popisuji, zní to hrozně, ale nebylo to tak strašné.

Dovedeš si představit svůj veřejný koncert z playbacku?
Ne. Koncert to je úplně jiný žánr. Na koncertech se snažím nekašírovat a nepředstírat vůbec nic. Tam je autenticita mnohdy důležitější než třeba krása hlasu...

Kdo písničky do pořadu vybírá? Většinou působí, jako by byly speciálně do něj napsány.
Vybíral jsem je vždycky já, dvakrát nebo třikrát jsem si našel nějaký text, který se hodil k tématu a pak ho zhudebnil, jinak jsem vybíral ze svého běžného repertoáru.

Prostředí, kde se natáčí, bylo pro intimitu pořadu důležité. Jak jste ho hledali?
Zásada byla snažit se, aby zpovídanému bylo při natáčení co nejlépe. Nejvýhodnější proto bylo natáčet v prostředí, na které byl zvyklý. Snažili jsme se to dodržet. Jednou jsme ale točili i u mě doma – Jan Ruml zrovna jako ministr vnitra nikde nebydlel a do jeho úřadu se nikomu z nás nechtělo.

Líbí se mi vizuální nápady v jednotlivých dílech. Jejich autorem je výtvarník, kameraman, ty, režisérka?
Na výtvarníka nebyly peníze, nápady vznikaly většinou v hlavách režisérky a kameramanů.

Rozhovory působí velmi bezprostředně. Nakolik jsou improvizované?
Asi tak na devadesát pět procent. Ale stříhalo se a pečlivě vybíralo. V posledních letech jsem si občas poznamenával témata, o kterých jsem chtěl s hosty mluvit, ale většinou jsem se jen snažil srovnat si otázky v hlavě a pak se v rozhovoru pouštěl tudy, kudy mi to připadalo nejzajímavější.

Máš vůbec někdy trému?
Nevím, jestli je to tréma, ale spíš se chovám před začátkem práce trochu jinak než jindy. Snažím se soustředit. Když se třeba cestou na natáčení stočí hovor v autě od tématu, rozbliká se mi v hlavě varovné světélko, že odbíhám a měl bych se věnovat tomu, co budu za chvíli říkat a na co se ptát. Ke spolucestujícím se pak chovám poměrně divně. Kdyby mě neznali, museli by si myslet, že jsem sebestředný necita.

K předběžnému seznámení s hostem jistě nestačí jen obecná informace. Vedeš si osobní archiv?
Nejsem v tomto příliš systematický. Když jsem zvažoval, že bych mohl udělat pořad s nějakým člověkem, spíš jsem ho zdáli pozoroval a přemýšlel o něm. Fakta mě zase tak moc nezajímala.

Co znamená zdáli pozoroval?
Myslel jsem na něj, všímal jsem si ho, když se někde objevil, snažil jsem se přemýšlet o tématech, o kterých bychom mohli vést náš rozhovor...

Míváš pracovní sny? Máš blok na nočním stolku?
Ne, nejvíc věcí mě napadá po probuzení a to většinou stačím dovrávorat do křesla a popadnout tužku.

Překvapilo tě při natáčení něco nebo někdo?
Mě vždycky spíš překvapilo něco, co můj host řekl, než to, co se stalo při natáčení. Vlastně mě to natáčení ani moc nezajímalo, zajímal mě ten rozhovor a snažil jsem se, aby můj host tu situaci vnímal stejně.

A svému hostu jsi kvůli bezprostřednosti chvíle překvapení v rozhovoru připravoval?
Myslím, že ne. Rozhodně jsme na něj nechystali žádné pasti, nehnali jsme ho do kouta, neprovokovali jsme ho. To bych asi zkoušel, kdybych dělal rozhovor s někým, koho si nevážím... To by mě nebavilo...

Co nejhoršího může člověka, který vede rozhovor, při natáčení potkat?
Může umřít... Ale vážně: podaří se mi hezky rozpovídat hosta, rozhovor neopakovatelně jiskří - a najednou se ukáže, že kameraman zapomněl zapnout kameru…

Přišly-li trable, ovlivnily náladu rozhovoru?
Možná, nevím, nepamatuji se. Spíš se možná lekli ti zpovídaní hosté. Já jsem se většinou snažil problémy zlehčovat a udržovat svého hosta v dobré náladě. Celkově si ale myslím, že u nás jsou lidi na problémy dost zvyklí, že se jaksi předpokládá, že všechno nepůjde hladce a jsme poměrně odolní...

A co když tys právě nebyl v dobré náladě? O hercích se říká, že dokážou odvést roli, ať mají sebevětší soukromé trápení.
Já doufám, že se mi nálady nepletly do práce. Jsem na to také zvyklý z jeviště – z koncertů...

Někoho teprve stres vyprovokuje k lepšímu výkonu. Pracuje se ti lépe pod tlakem?
Ne, ale kolikrát chodím okolo práce a dělám všechno možné, jen ne to, co bych měl. Pak najednou cítím, že už to nejde dál odkládat - a začnu. Zpětně se potom musím sám sobě smát a divit, jak to vlastně v té hlavě člověku podivně funguje...

Ale člověk udělá spoustu jiné potřebné práce. Není to vlastně jakési čekání na inspiraci?
Nevím. Jsou věci kolem našeho řemesla, které se nedají vysvětlit ani pochopit. Prostě to tak bývá.

Cítil jsi v zátylku při přípravě a při natáčení také budoucí diváky?
Myslel jsem hlavně na to, aby ten rozhovor bavil mě, abych se něco dozvěděl já, a to myslím stačí. Věřím, že když se to bude líbit mně, bude to bavit i hodně jiných lidí. A naopak - nedovedu si například představit, že dělám vtip, který by mě samotného nerozesmál, jen proto, že bych si myslel, že se bude smát někdo jiný.

Máš představu o svém divákovi?
O několika divácích ano, protože se mnou občas o tom pořadu mluvili, ale představa diváka obecného se mi vůbec nelíbí. Každý člověk je jiný. Kdybych začal myslet na diváky jako na masu či kolektiv, vedlo by to ke zjednodušování, k manipulacím, ke kalkulacím.

(ptala se Jitka Kulhánková, uveřejněno v knize Posezení s Janem Burianem, 2006)