Psaní
Posezení s Janem
(pokus o obhajobu mého písničkového pořadu)
článek pro časopis Scéna, 1991
Kdekdo ze sebe na jevišti dělá drsňáka, já zase vystupuji jako člověk hodný a se srdcem na dlani. Je to diktováno nejspíš tím, že bych v zásadě chtěl, aby mě měl každý rád, i když vím, že to dost dobře nejde a že by mě to, kdyby to tak opravdu bylo, asi brzo začalo štvát. Jsem zkrátka z jeviště hodnej na lidi, protože chci, aby byli oni hodní na mě. Většinou mi na to publikum skočí. Já se to přesto snažím kontrolovat, zpravidla si nechávám v sále rozsvíceno, abych viděl, jak se diváci tváří, na co reagují a podobně. Taky je to někdy dobré jako sebeobrana proti neukázněné například mládeži. Ta je zvyklá za světla zbaběle mlčet a nerušit, ale jakmile se zhasne, povykuje a třeba by i házela.
Můj folkový pořad složený z písniček a řečí je tedy postaven hlavně na tom, aby bylo divákům v hledišti dobře, aby mě měli rádi a zároveň, abych se nemusel nějak přetvařovat a aby mě to bavilo. Když říkám slovo "folkový", měl bych asi uvést, co tím slovem myslím, aby si čtenář nepředstavoval, že dělám třeba jazz nebo dechovku. Mám pro tyto příležitosti vlastní definici folkového zpěváka - "Folkový zpěvák špatně zpívá to, co si myslí, zatímco běžný zpěvák takzvaného pop music zpívá dobře to, co si myslí někdo jiný, případně, co si vůbec myslet nelze."
Narozdíl od typu zpěváků masových folkových písní, já jsem zpěvák intimní. Vyplývá to i z toho, že chci-li kontrolovat, jestli mě mají diváci rádi, nesmí jich být moc, neboť dav můj zrak neshlédne a neuhlídá. Intimita mých pořadů však není vždy dílem mé vůle. Nejintimnější pořady vznikají prostě tak, že přijde málo diváků a basta. Rekordně intimní byl například můj koncert v žižkovskémm Átriu asi před dvěma lety. Bylo pondělí odpoledne a to není dobrá doba k pořádání koncertů, alespoň já se domnívám, že jsou ještě všichni naštvaní, že není neděle a naschvál nikam nejdou. Mně jich tenkrát přišlo pět - jedna starší dvojice a tři mladší lidé. Měl jsem čas, tak jsem přesto hrál a když jsem skončil přišel za mnou ten starší pán a povídá: "Já bych vám chtěl poděkovat jménem celé naší rodiny" a ukázal na ty ostatní diváky.
K jinému intimnímu zážitku došlo v Liberci. Bylo to v sále, kde jsem měl téměř vždycky vyprodáno ale jednou, když jsem tam dorazil, stál vedoucí toho klubu před dveřmi, v sále nebyl nikdo a on na mě volal: "Je vyprodáno!" "Výborně", já na to, "a kde máte lidi?" "Víte, my jsme to prodali učňům" povídá on,"a je pátek, tak všichni odjeli domů." Byl to z jeho strany zkrátka dobrý komerční tah. V sále na nakonec shromáždilo asi deset diváků, kteří se tvářili, jako že oni za to můžou. Abych je toho pocitu zbavil, musel jsem se chovat ještě intimněji než normálně a říkal jsem jim, že vím, že to není jejich vina, naopak, že oni jsou kulturní elita města a že je jich zrovna tolik, jako kdybych je pozval k sobě domů na návštěvu."A vůbec," dodal jsem, "nechcete něco? Nechcete kafe?" A jeden divák v první řadě povídá: "Já bych si dal." A vedoucí, který věděl, že to vlastně zavinil on, hned přiběhl a přinesl mu kafe, a on si pak míchal a poslouchal si písničky. Mně se to líbí, když je to představení takhle důvěrné, když padne ta bariéra mezi jevištěm a hledištěm, ale nesmí se to přehnat, protože já už pak na scéně u klavíru nemám kam couvnout, už nemám proti tomu divákovi skoro žádnou obranu.
Onehdy jsem například úspěšně zboural bariéru mezi jevištěm a hledištěm v krčském Modrém salónku. Přišlo tam asi osm lidí a já jsem jim chtěl vsugerovat pocit, že jsem jejich kámoš a dělal jsem to tak dobře, že když jsem pak chtěl koncert skončit a ohlásil jsem: "Teď vám zahraju poslední písničku," jeden z diváků na mě zařval: "Hele, neblbni a ještě hraj!" A tak se mi můj záměr napůl zdařil - on mě měl rád. Jenže já jeho ne.
Na tomto místě by se možná hodilo říct pár slov o humoru. Já jsem se totiž stal humoristou a komikem ne proto, že bych po tom toužil, ale taky kvůli lidem. To bylo tak: Když jsme kdysi začínali vystupovat ve dvojici s Jirkou Dědečkem, bylo nám asi tak dvacet a chtěli jsme do našich vrstevníků hustit z jeviště filozofii. To je známá věc, když je člověku dvacet, má v sobě spoustu filozofie, ve třiceti už je toho pak míň a ve čtyřiceti to pak začíná nostalgicky hledat. My jsme tehdy vystupovali ve volném sdružení písničkářů Šafrán jako taková předskupina a publikum naše "filozofie" nebavila - jedlo dál párky a čekalo na své miláčky. Až jednou jsem při vstupu na jeviště docela náhodou zakopl a upadl a to přímo na obličej. To se lidem líbilo - zpozorněli a protože jsem vypadal dost nešťastně, začali se smát a hned nás měli radši. Cizí neštěstí potěší. A tak jsme to pak takhle dělali pořád, když to nešlo s filozofií, praštili jsme sebou o zem a bylo to. Jako na vojně. A stali jsme se komiky. Dělali jsme dokonce i satiru, což je, jestli to dobře chápu, takový druh humoru, kdy se vlastně smějete něčemu, co je spíš tragédie, ale tak trochu se tím snažíte zlehčit situaci. Kolega Dědeček se většinou smál drsněji než já, někdy se dokonce smál tak drsně, že nás na tom či onom jevišti už nechtěli příště vidět. Třeba když se jednou v Aši zasmál svým typickým způsobem: "Já bych snad ani nedoved vypadat sklesle v elektrickým křesle, vždyť život je tak růžovej, jak čerstvě vyvražděný jesle". Byl to smích tak drsný, že nás vyhodili z agentury. Ale to sem nepatří.
Když jsme se s Jirkou Dědečkem na jevišti rozešli a já začal hrát svůj intimní pořad Posezení s Janem, rozhodl jsem se, že s humorem definitivně skoncuji. Říkal jsem divákům: "Představte si to, já budu dělat humor, já už to za ta léta umím, budu vám vyprávět vtipy - znám spoustu vtipů z televize a tak - a vy se budete smát a pak takoví celí rozradostnění vyjdete ven před divadlo a tam budete zaskočeni tvrdou realitou! Nic takového! Já to budu dělat naopak - budu vás deprimovat, ničit smutkem a vy se pak v depresi vypotácíte ven před budovu a tam budete mít pocit, že to tak má být a je všechno v pořádku!"
Co se týče satiry, vymyslel jsem nový styl - satiru smutkem. Tradiční satiru totiž nenávidím už léta úplně nejvíc. Všimněte si, že vždycky, když se objeví nějaký negativní společenský jev, sesypou se na něj satirici. Někteří se sesypou sami, jiní jsou na to dokonce sesypáni! Vrhnou se na ten jev, udělají si z něho legraci a vznikne dojem, že je všechno v pořádku, že to tak má být! Já proto prosazuji ve svých pořadech nový přístup - místo toho, abych se nad tím jevem rozesmál, já se strašně rozesmutním, aby bylo vidět, že je mi to opravdu upřímně líto. A ty nstituce, které to sledují - co si budeme nalhávat - vždycky všechno sledují instituce, ty si řeknou: "Proboha! S tím se musí něco udělat nebo se ten Burian zblázní!"
Tak mám zkrátka takový dojem, že ani s intimitou ani s humorem se to nemá přehánět. Ale když zase humor vymizí docela, je z toho národní katastrofa. Soudím alespoň podle toho, jakou váhu klademe na smysl pro humor, když hodnotíme své sympatie k jiným národům než je ten náš - nejhumornější.
Chybí-li humor jako koření, není strava k ničemu. Často vzpomínám na nedorozumění, ke kterému došlo na mém představení na koleji Kajetánka v Praze na začátku sezóny před třemi lety. Zavtipkoval jsem: "Rád bych prohlásil, že dosud jsem hrál na koncertech hlavně protestsongy, což jsou jak známo písně proti něčemu narozdíl od ostatních písní, které nejsou proti ničemu. Od této sezóny jsem se rozhodl s protestsongy definitivně skoncovat, nemá to smysl, od nynějška budu zpívat už jenom o tom, co si myslíme my všichni." Tohle jsem řekl a pak hrál všechno jako obyčejně. Po představení za mnou přišel nešťastný mladý muž a řekl, že se mu představení sice líbilo, ale s těmi protestsongy bych podle něj končit neměl. "Lidi to opravdu potřebujou" dodal naléhavě.
K tomu, abychom mohli předcházet takovým nedorozuměním a hlavně, aby mě diváci mohli mít ještě raději, hrávám s nimi tradiční hru na otázky a odpovědi, takzvanou odpovědnu. Dělali jsme to už s Jiřím Dědečkem v našem kabaretním superseriálu Show na heslo. Tenkrát nám šlo hlavně o to, aby byla legrace a musím říct, že hlavně díky kolegově schopnosti improvizace jsme se někdy dost dobře bavili. Já ovšem tak pohotový nejsem, a tak když jsem na jevišti osiřel, začal jsem tu hru zkoušet hrát zase trochu jinak. V duchu celého mého "posezení" - vážněji a důvěrněji.Říkám lidem: "Já se vám tady svými písničkami celý večer svěřuju se svým intimním životem, často vám do toho vůbec nic není a to je podle mě těžká nespravedlnost. Teď máte příležitost zase vy svěřit se mně s problémy svými. Vy to můžete narozdíl ode mě udělat anonymně na papírcích, nechci abyste se hlásili a vstávali, protože - to je politicky ověřeno - byste říkali jen samé povrchní věci. Nikdo nikdy na mém představení nevstal a neřekl: Jsem notorický alkoholik a rozvádím se - co vy na to? Ale na lístečkách se takové tragédie objevují jako na běžícím pásu. A to je to, co mě skutečně nejvíc zajímá."
A tak se mi lidi svěřují:
"Jsem dívka, je mi devatenáct, tudle jsem vypila dvanáct velkejch fernetů a nic mi nebylo. Je to normální?"
"Ještě se dvakrát vyspíme a budeme mít třináctej plat, pak se jednou nevyspíme a nebudeme mít nic. Co vy na to?"
"Při vašem koncertu jsem se seznámil s manželkou. Pěkně děkuju!!!"
A tak dále a tak dále. Hra na otázky a odpovědi mi donedávna dovolovala žertovat: "Přátelé, jestli proti mě něco máte, něco se vám na mém pořadu nelíbí, nesouhlasíte se mnou, můžete to napsat teď tady na ty lístečky. Opakuji teď a tady a ne abyste hned zase běželi někam telefonovat. To je takový překonaný zlozvyk některých diváků, to už teď v Evropě skoro nikdo nedělá. Škoda, byla to krásná doba, ta totalitní diktatura." Ale lidi naštěstí kritizují a provokují i dnes: "Kolik za to bereš?"; "Tolik smutku a cynismu je pro jednoho člověka až neúnosné, navštívil jste už psychiatra?" Někteří na to jdou něžnou oklikou: "Mám rád vaše písničky, ale v těch lyrických mi vadí váš hlas. Mohl byste jednu lyrickou a nezpívat?" Jiný hlas lidu se ptá tvrdě: "Zkusil už jste někdy psát hudbu a texty od šesti do půl třetí? Jestli ano, jak to šlo?"
Nejdrsnější otázku mi položila dívka, která se podepsala jako Zuzana, na koncertě ve Vlašimi. Bylo to v době, kdy se mnoho diváků ptalo, proč jsme se rozešli s Jiřím Dědečkem a najednou mi přišel papírek, na kterém stálo: "Proč jste se rozešel s Burianem? A nevzalo ho to?" Milá Zuzano, znovu vám musím odpovědět, že jestli jsem se s Burianem rozešel, je to fakt velkej malér. To jsem opravdu nechtěl.
Lichotky, poklony a pochvaly, ty já uskladňuji zvlášť. Dávám si je do takové obálky, které privátně říkám Obálka poslední záchrany. Vozím ji neustále s sebou na zájezdy pro případ, kdy je opravdu hodně špatná nálada. Třeba když už třetí den hraju někde daleko od svých v městečku, kde ani žádná kulturní elita města není, i když je v sále narváno. Jsem už třetí den v hotelu čtvrté cenové skupiny a v situaci, kdy už normální člověk odchází pověsit se na záchod. Tehdy já vytahuji obálku poslední záchrany a čtu si a čtu. Třeba dětské písmo: "Pane Buryane, mám vás rád. Matěj Podzimek a Markéta Kozáková." Nebo třeba i lístky od lidí, kteří už do školy chodili: "I když jsem ateista, zaplať pánbůh, že jste se narodil." A já v hotelu čtvrté cenové skupiny v depresívním pokojíku bez umyvadla a s umakartovým stolečkem, kam doléhá šílená hudba místní barové kapely, slastně zavírám oči a poslední, co si před usnutím vybavím, je lísteček, který mám nejradši a na němž stojí: "Honzíku, jsi veskrze sympatický chlapec. Tři růžoví sloni."
Jan Burian