Rozhovory
Měřit život na výšku
Jana Buriana lze vnímat z mnoha stran. Pro návštěvníky koncertů zůstává hlavně písničkářem, divadelníci jej vidí jako syna slavného otce, cestovatelé jako autora několika svérázných průvodců, který po svých oblíbených zemích také rád provádí. Nejvíc lidí ho nejspíš zná jako televizního moderátora a dokumentaristu. Jeho nový televizní pořad nese název Burianův den žen, poslední album Muži jsou křehcí – „jak šlehačkové labutě/ jak vánoční ozdoby“... Jan Burian sice svou tělesnou konstitucí příliš křehce nevypadá, ale i tady zřejmě zdání klame.
Na svém posledním albu vyprávíte příběhy o mužích, k jakým se sami nepřiznávají, nebo z pohledu, který jim obvykle není vlastní. Co Vás přivedlo na nápad zpracovat toto vlastně genderové téma?
Už při natáčení předchozí desky Dívčí válka, která obsahovala devatenáct příběhů žen, někdo ve studiu prohodil: „Měl bys napsat taky o chlapech, aby byla rovnováha.“ Já jsem si z toho nejdřív dělal spíš legraci, ale když jsem to zkusil, začaly se ty mužské postavy vynořovat samy a za tři měsíce jsem měl asi deset textů. To téma mě zajímalo už dlouho, ale pak najednou všechno nějak krystalizovalo a psalo se to a komponovalo...
Zpíváte třeba o Filipovi, který má na mobilu spoustu volných minut, které se mu převádějí z minulého období, ze dne na den, z hodinu na hodinu, ale nemá komu volat, nebo o rebelovi na malém městě. Odkud jste bral tyto příběhy?
Filipa jsem nejspíš odečetl ze svého měsíčního účtu... A taky - kam se člověk podívá, tam ho masíruje reklama hlásající, že největším štěstím člověka je mít volné minuty. Je to pravda? Co to vlastně jsou ty jejich volné minuty? Já jsem si na tuto otázku odpověděl příběhem člověka, který nejenže nemá co říct, ale nikdo mu ani nevolá... Není to námět na písničku? Celkově bych řekl, že je to album souhrnem životních zkušeností, vlastních příběhů, toho, co člověk slyší a co si dotvoří za pomoci fantazie. Například Oldřich, ten rebel na malém městě, to je příklad člověka, který po celý život organizoval maloměstský kulturní život. Bez něj by tam nebyly žádné nezávislé koncerty, divadla nebo filmový klub. Činil tak za cenu ztráty dobré pověsti, protože takoví lidé byli podezřelí nejen policii, ale především šosácké společnosti či tak zvané místní smetánce. A dneska? Najednou cítí, že stárne, ubývá mu energie a chuti dál se pouštět do těch větrných mlýnů a cítí se ve stále větší izolaci. Pořád při tom jaksi podvědomě očekává, že se něco stane, že mu my, kteří jsme se od něj po dlouhá léta nechali zvát, nějak pomůžeme. Naše pomoc ovšem nepřichází a navíc mu stále častěji dávají místní najevo svou škodolibou radost: „No vidíš, a ty sis myslel, že seš něco lepšího...“
Myslíte, že jsou muži ochotni dívat se na sebe tímto deziluzivním způsobem?
Já nevím, čeho jsou muži obecně schopni, ale tohle je přece naše normální práce – dívat se kolem sebe a psát o tom. A je fakt, že tu kromě umělců existuje řada lidí, které mužské problémy zajímají, třeba Liga otevřených mužů (LOM). To prosím nejsou žádní fanatici nebo blázni, ale lidé, kteří pouze vidí určité problémy s větším odstupem a chtějí se jimi zabývat. Myslím, že situace nás mužů je v současnosti značně neradostná. Potýkáme se s řadou problémů, komplexů a traumat, a vypořádáváme se s nimi většinou daleko hůř než ženy. Jedno z typických ženských traumat současnosti představuje deptající rozpor mezi jejich zaměstnáním a starostí o rodinu. Jenže muži, pokud chtějí být civilizovaní, pochopili ve dvacátém století, že by se také měli starat o rodinu. A tak je teď deptá úplně stejný problém, jen k němu přicházejí jaksi z druhé strany.
Proč myslíte, že se muži s těmi rozpory vyrovnávají hůř?
Zřejmě se umíme poměrně slušně vyrovnat s tím, že nás ohrožují teroristé, neofašisti nebo strašidlo vlastního ekonomického selhání, ale nečekáme, že by útok mohl přijít zevnitř, že se nezvládneme sžít s vlastní civilizací, rodinou. Najednou zjišťujeme, že neumíme žít, pořád spěcháme, jsme sebestřední, zakomplexovaní, a dokonce i méně odolní než ženy. A nebo to ani nezjistíme, což je ještě horší, protože to tak je. Pořád velmi často platí zděděná představa, že my jsme ti silní, kteří musejí velet, být voleni, řídit zeměkouli a ženy do toho nemají co mluvit. Připadá mi to legrační. Já ale nejsem žádný teoretik, jen jsem napsal dvacet příběhů o mužích, zhudebnil je a nazpíval na desku...
Začínají se muži přiznávat?
Občas někdo po koncertě přijde a řekne: „Ale to je o mně.“ A jiný řekne, že se poznal ve třech písničkách. Myslím, že to je pro umělce vrchol, co může chtít. Samozřejmě nezměníte svět, ale podnítíte někoho, aby o sobě přemýšlel.
Kdybyste měl své příběhy shrnout, jakým způsobem se role mužů a žen v poslední době proměňují?
Myslím, že se mění radikálně. Proces zrovnoprávňování žen nabral veliké obrátky a nyní je spíš problém ho přibrzdit, abychom se nepropadli do absurdit, jako je třeba devastování jazyka nebo opomíjení milých společenských zvyklostí.
Společná snaha civilizovaných bytostí o rovnoprávnost žen a mužů je samozřejmá, ale není to žádný sprint a my tu trať neuběhneme za pár vteřin. Spíš bych to přirovnal k orientačnímu běhu, občas se musíme zastavit a dávat pozor, aby nás v lese nesežral medvěd nebo spíš medvědice... Za poslední století jsme my muži udělali v tomto oboru velmi mnoho, všechno se vlastně změnilo, takže když nám ženy dají trochu času, určitě se během dalších desetiletí ještě vylepšíme. Ale měníme něco, co přetrvávalo tisíciletí, a měli bychom to změnit tak, abychom při tom neztráceli dech a nepřevrátili všechny problémy jen naruby. My muži přece nečelíme jen tomuto tlaku, ale musíme se vypořádávat s tlakem civilizace, která se nám – a teď myslím i ženám – poměrně hrozivě vymyká z kontroly.
Proměňuje se nejen role mužů a žen, ale například také role písničkářů. Ti to za minulého režimu měli v mnoha směrech snazší. Jak jste sám kdesi řekl, stačilo udělat pár narážek na režim a publikum bylo jejich. Na co lidé reagují dnes?
Já věřím, že publikum od nás i dneska očekává především určitou poctivost. V tom je to stejné jako v 70. a 80. letech, ale doba je jiná a očekává se i poctivost jiného druhu. Naše největší síla vždy spočívala nikoli v narážkách na režim nebo v nějaké satiře, ale především v tom, že lidi cítili, že se nepřetvařujeme a že nám mohou věřit. A to i tehdy, když jsme se sem tam mýlili. Že se písničkáři umějí dívat na svět jinak než novináři nebo politici, a že něco z toho pohledu se může dotýkat publika a může ho zajímat a navíc i pobavit.
Koncerty chápu nejspíš jako místo setkávání, kde se poslouchají písničky. Nikoli tedy jako místo určené pro exhibici a šálení davů. To bych rád přenechal tzv. hudebnímu průmyslu...
Přesto – písničkáři byli kdysi fenomén. Děje se v tomto oboru něco zajímavého dnes?
Je potřeba říci, že ten fenomén vznikl ve zcela nestandardních podmínkách, kdy písničkáři suplovali například svobodný tisk. Za normální situace se nevyskytují písničkáři na titulních stranách novin, nesleduje je policie, ani bulvár. Tvoří spíš jakési křehké kulturní podhoubí, jejich vztah s publikem je intimní a jejich význam spíše nadčasový, neboť tolik nepodléhají módám a trendům.
Umění většinou nebývá pro mnoho lidí, pro dav. I když existují krásné výjimky, jako třeba Chaplin, ale ty spíš jen potvrzují pravidlo. Mým nejoblíbenějším příkladem masového umělce s nejvyšší kvalitou je dánský básník Benny Andersen, jehož básnických spisů se v pětimiliónovém Dánsku prodalo sto padesát tisíc výtisků. To by přepočteno na počet obyvatel u nás dělalo tři sta tisíc! Není to neuvěřitelné? My u nás ovšem takovou osobnost nemáme...
Písnička se tu ovšem jako tradiční umělecký žánr vyvíjí i dnes a dějí se zajímavé věci. Je tu například Petr Nikl , výtvarník, divadelník, loutkař, velmi akční člověk, který dokáže spojovat světy divadla, písní, výtvarného umění či loutek; Petr Váša , který se vyvinul v radikálního bořiče slov a metafor. Pořád však zůstává i autorem písní – i když jsou to leckdy formálně revoluční záležitosti. Když se kdysi objevila první šokující kubistická díla, také se nepřestalo mluvit o obrazech a sochách. Jeho písničky jsou prostě jiné, než bývá obvyklé... Experimentátoři jako Oldřich Janota či Dagmar Voňková se i nadále vyvíjejí, a kam se dostanou, těžko předpokládat. A pak tu jsou typy písničkářů, kteří jako by formálně navazovali na tradici, ale jsou osobití a hlubocí - Jiří Smrž , Jan Jeřábek , Petr Linhart , ale to jmenuji pouze některé.
Vaše dvě poslední alba jsou pro mě příkladem toho, že lze hledat nové cesty. Jaká nová témata může písničkář otevírat?
Co to je písničkář dnes a před dvaceti lety proti vývoji umění v historii? Písničkáři existovali třeba ve středověku a daleko dřív. Jakmile člověk otevřel ústa a začal zpívat, zrodil se první písničkář. Ta forma je starší, než kam dohlédneme, a hlavně starší než hudební průmysl. My jsme jen jedni v řadě po Villonovi, Berangerovi, různých trubadúrech, skaldech, islandských zpěvácích „rímur“ a nebo kabaretiérech z počátku dvacátého století. A nová témata? To se těžko určuje – říká se, že už bylo všechno napsáno. Zmínil jsem se například o Niklovi či Vášovi, tak si poslechněte jejich alba. Nebo velmi dobrou a ucelenou desku Petra Linharta Sudéta, která se zabývá zapomenutou krajinou Sudet. Někdo úplně odlišný si vytváří muziku na počítačích, je tu hip hop, punk, world music, tam všude se objevují písničkáři, které bychom v našich úvahách neměli vynechat. Proč by neměl být Thom Yorke z Radiohead písničkář zrovna tak jako třeba Karel Kryl? Jen proto, že jeho doprovodná kapela má hutnější zvuk? Včera jsem poslouchal nějakou novou nahrávku Lou Reeda, desku brněnské kapely Květy, to je stejný případ...
Jaroslav Hutka nedávno rozvířil hladinu svou písní Udavač z Těšína, ve které se otřel o Jaromíra Nohavicu. Vy jste z cechu – kdo podle vás porušil pravidla hry?
Pro mě je ta kauza poměrně jasná. Jarda Hutka pronesl větu, že písničkář nemůže být udavač a udavač nemůže být písničkář. Kdekdo ho za ni napadl s tím, že to není pravda. Fakticky to samozřejmě pravda není, skládat písně může i Adolf Hitler, když má zrovna čas, ale on to pochopitelně myslel jinak, jako profesní problém. Je to spíš něco jako sen o tom, jací máme být, o co bychom měli usilovat. A není divu, že si nepřejeme, aby se za písničkáře označoval někdo, kdo si neuvědomuje podstatu své profese, tedy onu poctivost, o které jsem před chvílí mluvil. Když se mezi doktory vyskytne někdo, kdo nechápe, že smyslem jeho povolání je léčit, tak se tomu říká porušení Hypokratovy přísahy, ne? My žádnou takovou přísahu neskládáme, ale jako by se stalo. Jak už bylo řečeno, v tomto cechu je největší a mnohdy i jedinou devízou jakási poctivost, opravdovost nebo autenticita. Bylo vlastně velmi dobře, že Hutka svou písničkou vyprovokoval tuhle diskusi. Je ovšem třeba ve vší slušnosti poznamenat, že Jaromír Nohavica už do tohoto cechu dávno nepatří. To, co dělá, je velmi kvalitní pop-music, která tím, že většinou drží v ruce kytaru, připomíná náš žánr, ale jinak má všechny charakteristické rysy středního proudu.
Napadá mě v tomto kontextu: nebylo smutně příznačné, když Karel Kryl zazpíval v revolučních dnech hymnu společně s Karlem Gottem? Byla to chyba?
Myslím, že to nebyla chyba z hlediska politického a ve chvíli revoluce. Václav Havel, který za tím stojí, to asi myslel tak, že když s námi je Kryl s Gottem, konečně jsme zase všichni. Jenomže pro Karla Kryla to myslím byl vrcholně traumatizující zážitek a jedna z příčin jeho pozdější šílené zatrpklosti. Já kdybych mohl, asi bych to vzal zpátky, protože ta revoluce by zřejmě dobře dopadla i bez toho, ale po bitvě je každý generál.
Když se ještě vrátím k té kause Hutka – Nohavica. Měla nějaký smysl?
Myslím, že ano, protože se něčím trochu zatřáslo. Je přece důležité snažit se přijít na to, co se skutečně stalo. Řada lidí si v tomto případě snad uvědomila, že Nohavicovo konfidentství a jeho následné mlčení není zas taková legrace. Když někdo není schopen říct: „Promiňte, dělal jsem svinstva, přinutili mě k tomu a bylo to tak a tak, a pokud můžete, tak na to zapomeňte“ - a to by člověk i v jeho případě rád udělal –, přispívá tím k další morální devastaci společnosti, na které už i tak nese dostatečný podíl. To jediné, co přece člověk může v takové situaci udělat, je zaujmout odvážný a rovný přístup, jak to kdysi učinila paní Vlasta Chramostová. Její v podstatě ojedinělé otevřené přiznání zřejmě vstoupí do dějin.
Vy sám jste se ovšem s dědictvím minulosti také musel vyrovnávat. Naposledy, když HaDivadlo chtělo inscenovat hru Vašeho otce E. F. Buriana Pařeniště, spojovanou, ať už právem či neprávem, s politickými procesy v 50. letech. Vy jste k tomu svolil, Vaše sestra nikoli. Z čeho se Vaše různá stanoviska odvíjela?
Mé stanovisko je zkrátka takové, že jsme dost dlouho žili ve společnosti, která různá díla zakazovala, a že zákazy ani dnes vůbec nic nevyřeší... Sestřino stanovisko je její věcí.
S jakými pocity vzhlížíte k premiéře?
Že bych se na ni moc těšil, to nemohu říct. Držím palce Hadivadlu, panu Balákovi a Pitínskému, aby se jim podařil jejich záměr inscenovat tu hru po svém, ale není dobrá a byla napsána a inscenována v nevhodné době. Jsem zvědav, co s tím textem pánové udělají, protože podle mne se to dílo v původním tvaru inscenovat nedá. Snad jen jako provokace ke konfrontaci názorů na tehdejší a dnešní dobu, jako diskuse o iluzích a touhách.
Jak jinak by se podle vás měla ta hra inscenovat?'
Nevím, otec by si asi stoupl před lidi a řekl: Tak tohle jsem napsal, co vy si o tom myslíte? A pak by do roztrhání těla obhajoval, co tím chtěl říct a kdybychom ho přesvědčili, že tu hru měl napsat jinak a jindy, tak by udělal sebekritiku. Tím tehdejší režimní představitele vždycky dováděl k šílenství – provedl sebekritiku, která nabádala ty ostatní, aby ji udělali taky, což oni opravdu nechtěli... Každopádně by pro něj byla nejdůležitější diskuse, a tady bych viděl cestu i pro dnešní uvedení této jeho asi nejhorší hry...
Podle jedné teorie E. F. Burian hru napsal ze strachu před Stalinem, který zlikvidoval Mejercholda, jehož se Váš otec zastával...
Otec byl komplikovaný člověk, žádný jednoduchý ranařský komunista. Celý život prožil v tlaku zleva i zprava, zažil spoustu velmi složitých situací, k nimž přispěly i jeho vlastnosti – byl výbušný, vášnivý, tvrdohlavý... Ale byl to při tom všem poctivý člověk a žádný kariérista, chudák nebo zbabělec, který by musel napsat hru o procesech, aby si šplhnul u úřadů. Tahle teorie podle mě nefunguje. On byl na různé tlaky zvyklý, prošel několika koncentráky, jako komunistický poslanec parlamentu se třeba hádal se Slánským o Seiferta, kterého Slánský chtěl zlikvidovat. Když pak Slánského popravili, otec si myslel, že je to vítězství té dobré myšlenky ve straně, protože kdo se co má otírat o tak vynikajícího básníka? Pochopit dneska tu dobu je prostě složité. Z našeho pohledu to často bývají všechno jen bolševici, jedna verbež, ale v té době to vypadalo trochu jinak. Historie je komplikovaná disciplina, nic není jen černobílé, a pokud budeme dělat hry jako například Karel Steigerwald, nikam se dál se v jejím pochopení nedostaneme. Jen jednu falešnou barvu přetřeme jinou podobnou barvou.
Kdysi jste svému otci napsal dopis a publikoval ho v Literárních novinách. Kdybyste měl hodinu, o čem byste se svým otcem mluvil nejraději?
Asi byste se divil, ale nejspíš o jeho dětství, o rodině, o ženách. Možná také o tajnostech a finesách některých řemesel, která máme společná, chápete, vyrazit z něj to rodinné stříbro... Jeho společenské a politické postoje teď ve svých pětapadesáti už docela chápu. V mnoha věcech nesouhlasím, ale v řadě samozřejmě ano.
Součástí Vaší činnosti jsou také různé pořady pro veřejnost či pro školy. Na svých internetových stránkách například nabízíte pořad, ve kterém vysvětlujete „smysl umění a poezie v dnešní tržní době“. Docela by mě zajímalo, jak takové sezení na školách probíhá…
Tak, jak to říkáte, to zní hrozně, ale citoval jste můj reklamní leták. Vypadá to asi takhle: Shromáždí se středoškoláci se vším vybavením, které ke středoškolskému životu patří, připraveni revoltovat proti celému světu. Dostaví se takový tlustý strejda, posadí se ke klavíru a začne vyprávět něco o kultuře. První chvilky jsou velmi zvláštní, protože nikdo neví, co se to děje, co ten strejda chce. Ale dělám to už dlouho a pořád s určitým entuziasmem, tak to většinou nakonec dopadne dobře. Oni se přestanou bát a já taky, a bavíme se o tématech, která je často zajímají – o komerční a alternativní kultuře, o tom, jak vyjadřovat svoje pocity skrze umění, o vlivu reklamy a podobně.
Zajímavé je, že mnoho z těch lidí tak poprvé vůbec navštíví takový koncert nebo vystoupení, protože rodiče je nikam neberou a sami to třeba ještě neobjevili. Občas, v určitých méně vyspělých třídách se i ptám, jestli někdy viděli živého houslistu. A někdy se v celé třídě nenajde ani jediný člověk, který by zvedl ruku. Jindy zase znají všechno možné a vyjmenují od Wernische víc sbírek než já.
Jak konkrétně jim vysvětlujete, že „duch a dolar není totožno“, jak to píšete v anoncích na svůj pořad?
Říkám jim prostě, že umění je dvojí, že jedno vzniká pro peníze a druhé z hloubi duše a z potřeby se nějak vyjádřit a něco se světem mít. A že není hanba i za toto umění si třeba brát peníze, že člověk může dělat umění za peníze, ale neměl by ho dělat pro peníze. Tím se totiž vzdává té velké svobody, kterou tvorba přináší. Ten malý rozdíl znamená mnoho a někdy úplně všechno. A protože od takové debaty je jen krok k diskusi o garážových kapelách či ochotnickému divadlu, které sami dělají, anebo malování obrazů podle svého, není nemožné navázat vzájemný kontakt. Jednou za čas se to samozřejmě taky nepovede. To pak přemýšlím, proč to vlastně dělám a ty pochybnosti mi vydrží až do dalšího povedeného představení...
Jezdíte nejen po školách, ale i po různých zemích, vydáváte průvodce. Vraťme se ještě k tomu, co už tu padlo. Co je to například za zemi to Dánsko, že se tam básnické knihy prodá sto padesát tisíc kusů?
Dánsko je na vyšší civilizační úrovni, než jsme my. My se na takovou úroveň musíme ještě tak třicet čtyřicet let propracovávat...
Takže ve vyšší civilizaci opět čeká poezie?
Pokud se do té kategorie vůbec někdy propracujeme, tak snad ano. Samozřejmě i Dánsko má své problémy. Ale jde mi teď spíš o to, jak lidé vnímají svou civilizaci, jaký mají obecný vztah životu, jaký žebříček hodnot, jak se vnímají navzájem, a to všechno je úplně někde jinde než u nás. Kdybychom chtěli, mohli bychom se od takové společnosti učit. Otázka zní, jestli chceme.
V reedici loni vyšlo Vaše album Poesie, kde zhudebňujete různé básníky, Biebla, Halase či Wernische například. Čtete i současnou poezii?
Nesleduji ji soustavně. Ale mám radost, že je jí tolik. Jenže se mnou a se čtením je to tak, že už čtu jen to, co se mě opravdu hodně dotýká, a i to nestačím vstřebat.
Čas od času se mluví o tom, že poezie je mrtvá. Domníváte se, že třeba zhudebňování je jednou z cest, jak poezii vyvést z toho čím dál užšího okruhu lidí, kteří se jí zabývají?
Pro mě poezie mrtvá není a ani ten okruh mi nepřipadá tak úzký. Zhudebňování poezie, to je samostatná kapitola na několik rozhovorů. Je zrádné, když člověk zhudebňuje cizí texty proto, že se mu nedostává vlastní invence. Dnes, kdy existuje mnoho technických možností, není problém vzít cizí text, něčím ho trochu obalit, a máte repertoár. A pak si člověk myslí, že je vlastně taky trochu básník. A ani samotnému básníkovi to moc nepomůže. Já jsem možná trochu podobný případ. Ale když jsem se zhudebňováním začal, zdálo se mi, že některé ty texty, které jsem pak zhudebnil, jsou tak krásné, že zkrátka musejí ven a nemohou zůstat jen tak ležet ladem v knihovně. Zřejmě jsem se vcelku tak moc nelišil od muzikantů, kteří v danou chvíli neměli texty, a tak sáhli po poezii jiných. Potřeboval jsem si odpočinout od svých vlastních textů a soustředit se na hudbu. Ta pauza mi ovšem tehdy hodně pomohla a to jak pro psaní muziky, tak vlastních básní. Naučil jsem se pracovat s básněmi psanými volným veršem, a to hlavně zase díky Benny Andersenovi.
V čem je to jiné zhudebňovat vázané verše, anebo volný rým?
Když pracujete s něčím, co už má svůj rytmus a je to formálně přehledné, melodie přijde skoro sama. Ale když zhudebňujete formálně zcela rozervanou předlohu, musíte tu hudbu hledat v jednotlivých slovech a nacházet ji velmi opatrně, abyste ten text nepoškodil. Je to takové postupné sbližování, kdy báseň opatrně odhrabáváte jako nějaký archeologický nález a dáváte pozor, abyste ji nezbavil toho pelu či patiny, která je na ní hezká. Slovo musí přijmout hudbu a hudba slovo. Dnes to tak dělám i se svými vlastními texty. Vzniknou nejprve jako báseň ve volném verši a až pak pomalu nalézám tu hudbu. Někdy se to povede líp, někdy hůř, ale u písničkáře jako já je nejdůležitější sdělení.
Stále měříte život spíše na výšku než na délku, jak to hezky rozlišuje jedna Vaše píseň, nebo se to s věkem mění?
To je právě z jedné skvělé básně Bennyho Andersena... ve které už je všechno „bohužel“ velmi pravdivě napsáno. Život je závratně hluboký. Můžu říct, že se v poslední době snažím více se zastavovat. Když se zastavíte, můžete do té hloubky lépe nahlížet, než když pořád jen spěcháte k cíli. Projevuje se to třeba i tak, že teď raději jezdím na místa, kde už jsem někdy byl. Ne že bych byl tak slepý ke světu a nechtěl poznávat nic nového, ale rád bych poznával nové věci právě tak, že se vydám do hloubky, a ne do šířky. Šířku stejně neobsáhnu, ale do té hloubky se snad alespoň o kousek dál můžu prodrat.
Ptal se Jan Němec, HOST, 2/2008