Psaní
PŘEDMLUVA A DOSLOV
Začínal jsem jako sólista. I během jedenácti let spolupráce s Jiřím Dědečkem jsme oba byli spíše osamělými písničkáři než muzikantským duem, přestože jsme si pomáhali. Teprve Dan Fikejz mě zavedl do „společenství přátel“: sestávalo především z něho a pak z desítek dalších „hudebníků“ ukrytých na disketách a v kokpitech jeho syntezátorů. Ukázal mi, jak se člověk jako já může s takovým společenství sžít, a nějaký čas jsme spolu všichni vystupovali. Pak jsme šli do studia. Tam Dan přivedl další přátele (tentokrát skutečné živé bytosti, například Alana Vitouše, Jaromíra Honzáka, Martina Kučaje a další) a jeho myšlenka „společnosti přátelství mezi nástroji“ dostala novou dimenzi. Petr Dorůžka navíc objevil náhodně kolemcestujícího amerického dechaře Darryla Kennedyho a já jsem zase přidal své oblíbené zpěváky – Petra Vášu, Filipa Topola, Michala Jůzu a Zuzanu Michnovou. Pod Danovým vedením vznikla nahrávka Hodina duchů. Po sedmnácti letech veřejného vystupování jsem tak v roce 1988 natočil své první album. Přátelí se na něm nejen lidé, ale i nástroje, zvuky a pojetí. To všechno mělo sloužit co nejadekvátnějšímu vyjádření tehdejších – většinou poměrně hořkých – příběhů a pocitů, takhle vznikal „deník českého občánka z konce tisíciletí“ (jak tenkrát Hodinu duchů charakterizoval ve své recenzi Josef Vlček). Dan Fikejz odhalil mně, člověku, pro něhož byla hudba vždycky především nositelkou textového sdělení, že jeho společenství přátel tónů, nástrojů a lidí umí smysl toho písňového poselství obohatit, zvýraznit a umocnit. Naše Hodina duchů vyšla na konci roku 1989 v době, kdy se většina lidí přátelila jaksi přirozeně – na ulicích, na demonstracích, v nově vznikajícím demokratickém parlamentu…
Album Poesie vzniklo o tři roky později, kdy už jsem byl opět – po skončení spolupráce s Vlastislavem Matouškem na albu Černý z nebe a projektu skupiny Zvláštní vydání – na sólové dráze potulného pianisty. I Vlastislav mě naučil, jak se lépe přátelit s notami, tóny, zvuky či skladatelskými postupy, a tak když jsem znovu osaměl, začal jsem seznamovat tyto své nově získané přátele s mými přáteli celoživotními – básníky. S definitivní studiovou podobou mi tentokrát výrazně pomohl Lubor Šonka, který trpělivě a obětavě hlídal, aby pozvaní muzikanti ctili předepsaná aranžmá a rozjařený skladatel nesešel z vlastní vytčené trasy.
Hodina duchů a Poesie jsou pro mne začátkem a koncem jednoho úseku stejné cesty.
Jan Burian, únor 2007