Psaní

PŘÍZRAK V NÁKUPNÍM STŘEDISKU

Kdysi jsem studoval na fakultě žurnalistiky. Náš děkan byl odborník na hlemýždě, ale většina ostatních kantorů nebyla odborníky vůbec na nic, takže jeho jmenování ještě nepředstavovalo nejhorší variantu. Výjimky se v profesorském sboru přece jen našly. Pro mě to byl třeba pan inženýr Nentvich, který se snažil hordu budoucích novinářů vzdělávat v oboru ekonomie. Dokud jsme probírali různé historické ekonomické směry, docela mě to bavilo, ale když jsme pak začali rozebírat „teorii ekonomické rovnováhy socialismu“, začal jsem tápat a z lekcí ekonomie se vytrácel. Cítil jsem, že nemá smysl rozebírat něco, co v praxi nemůže existovat, a vsadil bych se, že pan Nentvich si do značné míry myslel totéž. Jednoho odpoledne zničehonic do ospalého ticha fádní přednášky pronesl na tu dobu neuvěřitelnou větu:
„Je jasné, že pokud lidé nebudou schopni změnit svou povahu, socialismus nemá smysl.“
Tento příběh se odehrál v době té nejnudnější totality, v první polovině sedmdesátých let. Ta však zase nebyla zdaleka tak nudná, aby nás za podobné prohlášení nemohli vyhodit ze školy, a poslat tedy na dva roky na vojnu.
A tak jsme na sebe s přítelem Drbohlavem pohlédli v mírně radostném šoku, tehdy totiž člověku k záchvěvu radosti stačilo málo. Ve třídě se ovšem nic zvláštního nepohnulo, na spolužáky-fízly byla ta věta moc složitá a ti ostatní budoucí mediální pracovníci si zřejmě jenom tak mysleli na svoje a lhostejně dopsali dvě poslední slova rozepsané věty: „nemá smysl“. A přednáška pokračovala dál, do perestrojky zbývalo deset let a do důchodu daleko…
Na pana Nentvicha jsem si nedávno vzpomněl v nákupním středisku Billa. V břevnovské prodejně se za poslední týdny změnilo všechno k horšímu. Předtím jsem sice trochu hartusil i na řetězec Delvita, který se odtud odstěhoval, ale z toho, co „nabízí“ jeho nástupce, je cítit mnohem přímočařejší obchodní strategie – vyrazit z člověka peníze za každou cenu! Ze zeleniny se vám tam dělá mdlo, i ovoce zřejmě vyrábějí uměle, zmizel zajímavější sortiment a tak podobně – stěžujte si, není komu... Šel jsem tam minule alespoň pro noviny a koukám – oni je nikde nemají. Překvapeně povídám prodavačce:
„Vy už neprodáváte noviny?“
„Jsme prodejna potravin!“ vystřelila na mě bez vysvětlení, bez omluvy, bez humoru.
„Tak proč tady máte zubní pastu?“ kontruji, avšak také bez humoru, otráveně. Jsem znechucenější z jejího tónu než ze své nenaplněné touhy po oblíbeném periodiku. Proč je na mě taková, vždyť jsem přece její stálý zákazník a nechávám tu hromadu peněz! Samozřejmě, ten podnik jí nepatří, ale takové chování k zákazníkům se v kapitalismu přece nevyplácí. Nebo vyplácí?
A v té chvíli jsem uslyšel hlas pana Nentvicha. Ohlédl jsem se. Stál za mnou, trochu jako přízrak Humphreyho Bogarta v komedii Woodyho Allena Zahraj to znovu, Same , a pravil hlasem toho ostrého hocha:
„Jestli lidi nebudou schopni změnit svou povahu, tak ani kapitalismus nemá smysl.“
Tak to jste mě, pane inženýre, moc nepotěšil...

.Jan Burian
(pro Pražský deník, leden 2008)