Psaní

PŘÍPAD PAŘENIŠTĚ

S uměleckým šéfem brněnského HaDivadla jsme si dali sraz na stanici metra Hradčanská a šli se posadit do blízké hospůdky. Když mi před několika dny oznámil, že chtějí v Brně inscenovat divadelní hru mého otce E. F. Buriana Pařeniště, dostal jsem trochu strach. Představoval jsem si mladého ranaře bez paměti, který se ten titul rozhodl uvést jako jakousi sarkastickou ukázku divadelní tvorby z temných padesátých let minulého století. O Pařeništi se totiž občas píše jako o té nejservilnější ukázce komunistického umění, v níž prý můj otec, aby se zavděčil režimu, schválil popravu svého někdejšího přítele Záviše Kalandry a oslavil proces s Miladou Horákovou. Co na tom, že sám v úvodu k této hře žádá, aby nebyla dávána do souvislosti s politickými procesy „minulými i budoucími“…
Pařeniště bylo napsáno takovým způsobem a uvedeno na jeviště divadla D 51 v tak nevhodné době, že se ta souvislost zřejmě těžko dá vyvrátit. Nedávno navíc Karel Steigerwald, kterému bývá vždycky všechno jasné, ve své hře o padesátých letech vykreslil mého otce jako úchylného sadistu a ďábla, a tak jsem se i tentokrát při čekání na Hradčanské připravil na něco podobného, na další zjednodušující pohled na věc. Jenže šéf HaDivadla mě překvapil. Dostavil se v sympatickém kulichu a nevedl nabubřelé řeči. Pravil, že jemu i režisérovi ta hra připadá zajímavá, podivně dvojsmyslná a každopádně je oproti většině kusů z té doby slušně napsaná. Takzvané záporné postavy „měšťáků“ a lidí „starého světa“ v ní dnes působí věrohodněji a pochopitelněji než tenkrát, a místy dokonce vyhlížejí velice sympaticky, zatímco v postavách komunistických poskoků a kazatelů frází obnažil čas jejich tupost a prázdnotu. „A to je jeden z důvodů, proč chceme tu hru uvést,“ dodal.
„Ale otec byl vážně komunista, to mu těžko odpářete, i když by se mi to asi líbilo!“ musel jsem nakonec prohlásit, abychom nenapomáhali dalšímu překrucování historie.
Když jsme se pak srdečně rozloučili a já se vydal pěšky k domovu, uvažoval jsem, jestli by si otec opravdu přál, aby se dnes hrála zrovna tahle jeho hra. Pařeniště určitě představuje jednu z jeho největších uměleckých proher a lidských selhání, to by přece musel i on dneska vidět! Jenže já jsem přesvědčen, že on by uvedení téhle hry nezakázal, naopak – využil by jejího znovunastudování k tomu, aby si mohl stoupnout před diváky a zodpovídat se z toho, co kdysi napsal, a jak to skutečně myslel. Hádal by se a vysvětloval a nakonec – jako už tolikrát v životě za nejnevhodnějších situací – by provedl sebekritiku. Sebekritika, to byl žánr, který ovládal skvěle, i když nejspíš netušil, jak nebezpečná zbraň to je. Zkuste provádět sebekritiku před někým, kdo je přesvědčen, že jejím ostřím míříte i na něho samotného a zkrátka i po něm chcete, aby také vystoupil a veřejně přiznal – i já jsem se, soudruzi, mýlil! Nevěříte-li, běžte se na sebekritiku pozeptat do sídla dnešní KSČM...
Pařeniště bylo zakázáno poprvé v roce 1950 po sedmnácti reprízách a za přispění Rudého práva, v němž jistý soudruh Opavský napsal, že hlavní postavou je přece hrdina dukelských bojů a ten by se nikdy takhle nechoval…
Podruhé teď zakázala uvedení Pařeniště v HaDivadle moje sestra z „osobních důvodů“. A tak zůstane i nadále zahaleno tajemstvím.

Jan Burian
(pro Pražský deník, září 2007)