Psaní
POUČENÍ ZE STARÉHO DOMU
Už půldruhého desetiletí bydlím v Trčkových domech spojených s Martinickým palácem, v objektu plném úředníků. Milých i zamlklých, ochotných i arogantních, veselých i zakomplexovaných – prostě normálních úředníků. Oni sem chodí do práce, my tu bydlíme a z práce nebo ze školy se sem domů vracíme. Oni mají přede dveřmi na chodbě staré šanony a krabice, my tam máme boty a květináče. Každé jaro se navíc do naší kuchyně pravidelně dostaví další stálí spolunájemníci – mravenci. Trvá jim asi týden, než tam všechno prozkoumají, oblezou, prošmejdí, zkontrolují a obsypou, a pak se zase poroučejí bůhvíkam. Tito pro mě zcela nepochopitelní živočichové jsou zřejmě v našem domě nejdéle usazenými nájemníky. Neplatí sice činži, nežádali o objekt v restituci, ale bydlí tu rozhodně déle než my, co jsme se sem nastěhovali až koncem dvacátého století. Nejspíš si pamatují i nejslavnějšího majitele – Jaroslava Bořitu z Martinic, nesympatického byrokrata, vyhozeného v roce 1618 z okna Pražského hradu nespokojenými protestanty.
Mám proto k mravencům jistý respekt. Zbytečně je nehubím prostředky hromadného ničení, nesplachuji je za každou cenu do výlevky a nedupu po nich. Snažím se jim vyhýbat, nenamazat si je na chleba, když šmejdí kolem nedovřené sklenice s marmeládou, nevypít je s čajem... Chci se zkrátka jen vyhnout neštěstí, žít a nechat žít. A také si říkám, že i mezi nimi určitě jsou milí, ochotní, veselí nebo zakomplexovaní jedinci – prostě normální mravenci...
Náš dům pro mne ovšem skýtá i jiná ponaučení: Denně šplháme do bytu po širokém šnekovém schodišti. Vypadá zajímavě, je to renesance s prvky pozdního socialismu, kombinace hrubého kamenného povrchu a šedého lesknoucího se latexu... Člověk se musí naučit chodit po něm tak, aby se mu nemotala hlava, patřičně se naklonit a dívat se před sebe, aby se pohodlně prokroutil nahoru do druhého patra nebo dolů do zahrady. Návštěvy obyčejně neregistrují latex, šanony, boty ani květináče, zato bývají nadšeny romantickou atmosférou. My jsme tu zvyklí, a tak vnímáme spíš pach cigaret z kanceláří či obědů přihřívaných na elektrických vařičích, případně dunění kroků na schodech, protože podle intenzity dusotu se snažíme odhadnout, jestli se vracejí děti ze školy, nebo úředníkům skončila šichta. Máme tu ovšem i architektonickou lahůdku, o níž se v žádné odborné literatuře nedočtete: Strop na schodišti je v jednom místě natolik snížen, že se člověk musí patřičně sklonit, aby se neuhodil o drsný pískovec. Z vlastní zkušenosti vím, že střet bývá bolestivý, neboť když nepruží kámen, musí pružit hlava... Pořád jsem přemýšlel, proč tu stavitelé takovou záludnost nastražili, až se mi při jednom nečekaném úderu rozsvítilo:
Když člověk kráčí po schodech zahleděn do sebe a je slepý a hluchý k podnětům zvenčí, přichází logická a zasloužená rána. Jakmile však opouští dům pružný extrovert připravený citlivě reagovat na signály okolního světa, pochopitelně se snadno nastražené pasti vyhne a vytančí do ulice bez újmy na zdraví. Pokaždé, když ráno scházím ze schodů nedostatečně připraven na život v civilizaci, připomene mi tato malá překážka důležité poselství dávných stavitelů: V tomhle stavu nemůžeš na ulici! Vrať se a dej se do pořádku, blbec by měl zůstat radši doma!
No nebyli ti naši předkové geniální?
Jan Burian
(pro Pražský deník)