Psaní

POSLEDNÍ NOC PŘED PODEPSÁNÍM HYPOTÉKY

V předvánočním čase, kdy se nákupními centry valí davy, na nás odevšad vyskakují neduživí exekuční úředníci převlečení spolu se svými ramena tějšími pohůnky z reklam do kostýmů vlídných Santa Clausů a rozličných jiných zpotvořených postaviček a zvířátek. Když je ze sebe včas nesetřesete, zakousnou se a člověk pak, aby se jich zbavil, nechá je, aby mu poskytovali různé okamžité malé i větší peněžní půjčky. Okamžitě a na cokoli! Ale kdo ví, co se stane už vbrzku, až oni odloží směšné převleky a nám všem začne opravdový život...
Za předlouhé předvánoční noci se budím v podkroví našeho břevnovského podnájmu. Někde na balkoně tu naléhavě kvílí meluzína , takové zvuky by člověk uprostřed města nečekal. Ukňourává mi u ucha o mně a o kroku, který mám zítra udělat: mám se totiž zadlužit kvůli koupi vlastního bytu na dvacet příštích let - až do svých dnes stále ještě nepředstavitelných pětasedmdesáti...
Nic ve zlém, novopečení dlužníci za drobnou elektroniku, ale já se, jak vidíte, nekamarádím s malými vlezlými čertíky na doplňkovou půjčku. Látka na oblecích mých démonů je prvotřídní a jsou zvyklí pohybovat se se svými dlužníky na pokraji luxusně vybavených propastí. Nebude jim ovšem stačit, že si od nich půjčíme a začneme splácet. Tváří se tak, že si nás chtějí hlídat, jíst s námi, kupovat dárky, jezdit s námi v našem autě každoročně po příštích dvacet let na dovolenou... Budeme se s nimi muset naučit vycházet a já osobně bych jim například rád zabránil, aby se mnou zkoušeli psát mé knihy. Jen aby mě nenutili skládat písničky tak nějak lépe a víc, jak oni říkají „pro lidi“, a ne jen tak pro potěšení srdce. Aby se mi neuhnízdil v mozku jejich jazyk – ty smlouvy o smlouvách budoucích, vklady zástavního práva, úroky, dépéháčka, turbosplátky a jiné. Tímhle platidlem se mi splácet nechce. To se raději stanu Mr. Pickwickem, toho mám dobře načteného, a odejdu do vězení pro dlužníky... Ovšemže přeháním, mám ale už jen pár hodin na to, abych si to promyslel a nějak se zabezpečil proti tomu, co mi hrozí – že už možná peníze nebudou jen můj dobrý sluha ...
Pocházím z generace, která se k  vlastnictví nenaučila chovat normálně. Buď ho bereme přehnaně vážně, anebo na něj vůbec nehledíme. Moji rodiče představovali úděsný typ „ekonomů“, oba totiž byli umělci a měli zřejmě pocit, že peníze jsou tu proto, aby se s jejich pomocí vytvářely nějaké skutečné hodnoty. Navíc mě celá léta úspěšně demoralizuje omletý cimrmanovský slogan „Je zakázáno cokoli si s sebou brát do hrobu!“
Nedivte se tedy, že se ptám, jak moc je pro mě důležitý pocit, že zemřu ve svém vlastním bytě a ne mezi nějakými jinými čtyřmi stěnami, které jsou v katastru nemovitostí napsány na někoho jiného. Jako by to nebylo jedno. Mám to tedy vůbec ráno podepsat?
Meluzína za oknem kvílí, že ne. Piští, vrže a jektá, že přece všechno nějak dopadne, ať to hodím za hlavu a že on už se o mě někdo v mých doživotních podnájmech nějak postará. Naštěstí začíná zlehka svítat a její kvílení ztrácí svou naléhavost. Na protějším kopci už oranžově blikají metařské vozy a bezdomovci propátrávají poslední popelnice, náš osobní bankéř bude za chvíli vstávat do nového pracovního dne...
I my se ženou si dnes ráno dáme trochu na čas, má dopoledne volno, abychom stihli podepsat všechna lejstra . „Věci už jsou moc rozjetý,“ jak kdysi zpíval v jedné písni Sváťa Karásek, a tak vlastně nezbývá než věřit, že to nakonec zvládneme. Život přece v pětapadesáti teprve začíná.

Jan Burian
(pro Pražský deník, prosinec 2007)