Psaní
Výlet do Portugalska
aneb
Poetický průvodce na cestu tam a zpátky
(vydalo nakladatelství PRIMUS v roce 2005)
úvod
ukázky
fotografie ke knize
recenze
ohlasy
Do pohybu!
úvod ke knize
Diváci v pražské Malostranské besedě se pomalu trousili ze sálu. Sbíral jsem rozházené texty zazpívaných písní a lístky s otázkami, na které jsem během koncertu odpovídal. Poskládal jsem neprodané knížky a cédéčka do tašky, zapnul mobilní telefon, rozloučil se s pořadateli, nasedl do auta a vyjel do noci.
V deset ráno jsem byl v Remeši. Prošel jsem se ohromeně kolem katedrály a bloudil očima po tajemné fasádě plné světců, zvířat, andělů, strašidel, symbolů a naschválů, kterým jsem ani ve svých padesáti pořád ještě nedokázal za mák porozumět, a mám podezření, že to nesvedu, ani kdybych žil do stovky. Skoro stejně nepochopitelné se mi zdály tři studentky, které se navzájem fotografovaly uvnitř katedrály před vitráží od Chagalla.
Když jsem pak vyšel ven na polední světlo, pomalu mi došlo, že jsem opět na cestě. Zase budu po šest týdnů hrát tu zvláštní hru s vlastní pozorností, kdy se člověk snaží vnímat všechno kolem sebe mnohem intenzivněji než normálně, zapisuje si do paměti i do zápisníku to, co jindy přehlédne, sleduje a fotografuje zdánlivé nesmysly a tiše přehodnocuje, kam se dostal – nejen v prostoru, ale i v čase a v životě.
Občas hrávám ping-pong. Nemám na mysli provozování té činnosti, při které stojíte na plovárně u stolu a hýbete rukou, v níž držíte kus korkové pálky, dopředu a dozadu, druhou ruku máte líně v bok nebo v ní muchláte cigaretu a předstíráte, že sportujete. Pro mne představuje ping-pong namáhavé poskakování, padání, funění, zuřivé třískání do míčku, chytračivé úskoky, fintičky, točení, taktizování, ale hlavně bezděčné předvídání, kdy tělo dělá pohyby často dřív, než mu to přikáže mozek. Nezřídka se pak stane, že se ocitne právě tam, kde být má: stane se malý zázrak. Základem všech zázraků je pohyb. Být v pohybu a pak se uvidí…
Kdybych byl opravdu k něčemu, nemusel bych se kvůli těmto pocitům vláčet tak daleko. Mohl bych se třeba pěšky vypravit na naši chalupu do Rousínova – anebo, ještě líp, mohl bych zůstat doma jako třeba Marcel Proust a vystačit si s tou nejšílenější hračkou, jež mi byla propůjčena – s vlastní hlavou. Jako Fernando Pessoa! Jenže takový dobrodruh já nejsem. Jsem domácí povaleč, a přesto se občas pro jistotu rozhodnu vyrazit do světa. V cizím prostředí nemusím rozumět všemu, co kdo říká, co se kde píše, co se zrovna vysílá, a tak se můžu lépe soustředit sám na sebe.
Vydat se právě do Portugalska mě napadlo v době, kdy jsem o něm ještě skoro nic nevěděl. Tělo se zase jednou dalo do pohybu dřív, než mu to mozek přikázal…