Psaní

Jan Burian
písničkář, muzikant, hudební skladatel, básník, publicista, spisovatel, moderátor (*1952)

Jaká radost…

V šesté třídě se naučil pár akordů na kytaru, hrál i na klavír, ale nebavily ho stupnice. Od patnácti do devatenácti napsal spoustu básní, ale všechny je časem vyhodil, prý aby mu nedělaly ostudu. Na divadelní prkna vstoupil v divadle Maringotka v roce 1971, první písničky složil někdy kolem roku 1969. Jeho texty byly publikovány ve sborníku Jaká radost jaké štěstí (Mladá fronta 1973).

Po absolvování Fakulty žurnalistiky Univerzity Karlovy byl jeden rok redaktorem hudebního časopisu Melodie, pak uklízečem domů. V roce 1974 zvítězil v písničkářské soutěži O ptáka Noha. Na popud Jaroslava Hutky se stal členem sdružení Šafrán. V témže roce založil s Jiřím Dědečkem a přáteli malou autorskou revuální scénu MARS, která s kabaretními dramaty Beze vší poezie a Já nechci lítat v raketě aneb Vesmírná tragedie vystupovala v divadle Rubín.

Rozpadlá dvojice

29. března 1974 se na Baráčnické Rychtě na Malé Straně uskutečnilo první písničkářské vystoupení dvojice Burian-Dědeček, která vystupovala zpočátku na pražských scénách. Na první zájezdovou šňůru po republice vyjela až v sezóně 1978 - 1979. V dubnu roku 1980 se v Divadle hudby uskutečnila premiéra jejich úsporného divadla Love story aneb Dvě místa pro invalidy, po třech reprízách byli nuceni se odebrat na venkovská pódia. Najezdili po vlastech českých převážně Burianovým trabantem průměrně 40.000 km ročně. Burian s Dědečkem spolu napsali Tři hry (Panton 1991) a jejich písničky se objevily na LP Ozvěny malých scén a Večírek rozpadlých dvojic a na jedné společné EP desce (šest písní). V roce 1985 ukončili po 1027 společných vystoupeních spolupráci.

Samostatný válečník

V roce 1986 vydal Panton Burianovu samostatnou EP desku (čtyři písně). Písničkář vyrážel po klubech sám, ale také vystupoval s Danielem Fikejzem nebo Petrem Skoumalem, s vlastní rockovou skupinou Zvláštní vydání i v triu Burian - Janče - Jeřábek. Ze spolupráce v triu vzešlo album Buď moje slunce (1993) a Vypadáte opravdu dobře ( 1996). Písňové texty vydal knižně ve společné publikaci s Jiřím Dědečkem pod názvem Texty (Jonáš 1982), v knížce Hodina duchů (1990) a v souborném vydání Na shledanou zítra - (Folk&Country 1995), které shrnuje jeho tvorbu z let 1969 - 1994.

Než to zapomene

Vzpomínky na počátky své písničkářské pouti zachytil v soukromých zápiscích Rychle než to zapomenu (Scéna 1990). Postřehy, názory a komentáře zveřejňuje ve fejetonech; část jich vyšla knižně v brožuře Je tu nějaký zavěšený kafe? (Lidové noviny 1992). Jeho fejetony se objevují i na stránkách internetových novin Neviditelný pes, v denících Lidové noviny a Mladá fronta, občas je předčítá na rozhlasové stanici BBC. Spolupracuje také s Českým rozhlasem - v pořadu Přestávka (s Přemyslem Rutem), v pořadu Přesýpací hodina (s Janou Klusákovou a s Přemyslem Rutem) a v roce 2005 v pořadu Galerie osamělých písničkářů (s písničkářkami a písničkáři).

Zpívající básník

Jan Burian - písničkář napsal více než tři sta písniček a uskutečnil téměř 3500 koncertů. Zhudebnil také verše řady českých básníků a poezii Ericha Kästnera a Bennyho Andersena. Vydal písňová alba: Hodina Duchů (1989), Černý z nebe (1991), Poezie (1994), Jenom zpívám (1997), Unavený válečník (2000), Zrcadlo (2002), Drtivé jistoty (2003), Blues 4. kategorie (2003), Božskej klid (2003), Dívčí válka (2005). Jeho písně také zpívali mj. Jiří Suchý, Michal Prokop, Vladimír Mišík, Petr Skoumal, Marta Kubišová, Hana Hegerová aj., písně na albu Dívčí válka interpretuje 20 současných zpěvaček všech generací.

Spíš tulák než cestovatel

Navštívil Ameriku a Francii, projel Chile, Island, Dánsko, ostrovy v Baltském moři a Portugalsko. V knihách zachycuje zážitky a dojmy z putování, své vnitřní příběhy, poznatky z kultury, historie, paradoxy současnosti: Dědicovo putování (1990), Cokoli o New Yorku (1991), Cokoli o Dánsku (1992), Soukromá zpráva z Aarhusu (1994), Sága o cestě na Island (1995 a 2002), Chilský deník (1989 a 2005), Ostrovy, majáky a mosty (2002), Výlet do Portugalska aneb Poetický průvodce na cestu tam a zpátky (2005). Většinu svých poetických cestopisů vydal v nakladatelství Primus.

Spíš zpovědník než moderátor

Svým pořadem Posezení s Janem Burianem přivedl na obrazovku 131 zajímavých osobností. První padesátka rozhovorů vyšla knižně v roce 1996 pod názvem Zlaté časy televize, tu druhou právě držíte v ruce. Vystupoval i v jiných pořadech České televize - od živě natočeného koncertu Zbavte se strachu, umělec je s Vámi (1990), přes silvestrovské pořady až po uvádění večera Magnesia Litera (2005).

Spíš básník okamžiků než dokumentarista

Jan Burian se také podílel na tvorbě dokumentárních a cestopisných filmů: Silvestr dobré naděje (režie Pavel Štingl, 1995), Chilské deníky (1999), Kde je pravda? (2000), Žít jako Dán (2000), Bornholm - Mimo sezónu (2000), Islandská paměť (2000) - vše s režisérem Pavlem Kouteckým. Je autorem hudby ke Kouteckého dokumentu Do života! ( 1998)

Proměny

Z dalších životních rolí Jana Buriana je třeba ještě připomenout: průvodce turistů po Islandu a zakladatel Klubu islandských fanatiků, autor několika fotografických výstav, iniciátor a dramaturg Festivalu osamělých písničkářů, domovník na Hradčanech atd…

(Z knihy Jitky Kulhánkové: Posezení s Janem Burianem, vyd. Dokořán, 2006)


Nyní se nacházíte zde: hlavní stránka > psaní > S JANEM BURIANEM O TELEVIZI
HLAVNÍ MENU kdo je kdo pozvánka hudba film / televize psaní obrázky historie chcete mě? kontakt english deutsch icelandic danish estonian swedish aaland	Psaní Jan Burian písničkář, muzikant, hudební skladatel, básník, publicista, spisovatel, moderátor (1952) Jaká radost… V šesté třídě se naučil pár akordů na kytaru, hrál i na klavír, ale nebavily ho stupnice. Od patnácti do devatenácti napsal spoustu básní, ale všechny je časem vyhodil, prý aby mu nedělaly ostudu. Na divadelní prkna vstoupil v divadle Maringotka v roce 1971, první písničky složil někdy kolem roku 1969. Jeho texty byly publikovány ve sborníku Jaká radost jaké štěstí* (Mladá fronta 1973). Po absolvování Fakulty žurnalistiky Univerzity Karlovy byl jeden rok redaktorem hudebního časopisu Melodie, pak uklízečem domů. V roce 1974 zvítězil v písničkářské soutěži O ptáka Noha. Na popud Jaroslava Hutky se stal členem sdružení Šafrán. V témže roce založil s Jiřím Dědečkem a přáteli malou autorskou revuální scénu MARS, která s kabaretními dramaty Beze vší poezie a Já nechci lítat v raketě aneb Vesmírná tragedie vystupovala v divadle Rubín. Rozpadlá dvojice 29. března 1974 se na Baráčnické Rychtě na Malé Straně uskutečnilo první písničkářské vystoupení dvojice Burian-Dědeček, která vystupovala zpočátku na pražských scénách. Na první zájezdovou šňůru po republice vyjela až v sezóně 1978 - 1979. V dubnu roku 1980 se v Divadle hudby uskutečnila premiéra jejich úsporného divadla Love story aneb Dvě místa pro invalidy, po třech reprízách byli nuceni se odebrat na venkovská pódia. Najezdili po vlastech českých převážně Burianovým trabantem průměrně 40.000 km ročně. Burian s Dědečkem spolu napsali Tři hry (Panton 1991) a jejich písničky se objevily na LP Ozvěny malých scén a Večírek rozpadlých dvojic a na jedné společné EP desce (šest písní). V roce 1985 ukončili po 1027 společných vystoupeních spolupráci. Samostatný válečník V roce 1986 vydal Panton Burianovu samostatnou EP desku (čtyři písně). Písničkář vyrážel po klubech sám, ale také vystupoval s Danielem Fikejzem nebo Petrem Skoumalem, s vlastní rockovou skupinou Zvláštní vydání i v triu Burian - Janče - Jeřábek. Ze spolupráce v triu vzešlo album Buď moje slunce (1993) a Vypadáte opravdu dobře ( 1996). Písňové texty vydal knižně ve společné publikaci s Jiřím Dědečkem pod názvem Texty (Jonáš 1982), v knížce Hodina duchů (1990) a v souborném vydání Na shledanou zítra - (Folk&Country 1995), které shrnuje jeho tvorbu z let 1969 - 1994. Než to zapomene Vzpomínky na počátky své písničkářské pouti zachytil v soukromých zápiscích Rychle než to zapomenu (Scéna 1990). Postřehy, názory a komentáře zveřejňuje ve fejetonech; část jich vyšla knižně v brožuře Je tu nějaký zavěšený kafe? (Lidové noviny 1992). Jeho fejetony se objevují i na stránkách internetových novin Neviditelný pes, v denících Lidové noviny a Mladá fronta, občas je předčítá na rozhlasové stanici BBC. Spolupracuje také s Českým rozhlasem - v pořadu Přestávka (s Přemyslem Rutem), v pořadu Přesýpací hodina (s Janou Klusákovou a s Přemyslem Rutem) a v roce 2005 v pořadu Galerie osamělých písničkářů (s písničkářkami a písničkáři). Zpívající básník Jan Burian - písničkář napsal více než tři sta písniček a uskutečnil téměř 3500 koncertů. Zhudebnil také verše řady českých básníků a poezii Ericha Kästnera a Bennyho Andersena. Vydal písňová alba: Hodina Duchů (1989), Černý z nebe (1991), Poezie (1994), Jenom zpívám (1997), Unavený válečník (2000), Zrcadlo (2002), Drtivé jistoty (2003), Blues 4. kategorie (2003), Božskej klid (2003), Dívčí válka (2005). Jeho písně také zpívali mj. Jiří Suchý, Michal Prokop, Vladimír Mišík, Petr Skoumal, Marta Kubišová, Hana Hegerová aj., písně na albu Dívčí válka interpretuje 20 současných zpěvaček všech generací. Spíš tulák než cestovatel Navštívil Ameriku a Francii, projel Chile, Island, Dánsko, ostrovy v Baltském moři a Portugalsko. V knihách zachycuje zážitky a dojmy z putování, své vnitřní příběhy, poznatky z kultury, historie, paradoxy současnosti: Dědicovo putování (1990), Cokoli o New Yorku (1991), Cokoli o Dánsku (1992), Soukromá zpráva z Aarhusu (1994), Sága o cestě na Island (1995 a 2002), Chilský deník (1989 a 2005), Ostrovy, majáky a mosty (2002), Výlet do Portugalska aneb Poetický průvodce na cestu tam a zpátky (2005). Většinu svých poetických cestopisů vydal v nakladatelství Primus. Spíš zpovědník než moderátor Svým pořadem Posezení s Janem Burianem přivedl na obrazovku 131 zajímavých osobností. První padesátka rozhovorů vyšla knižně v roce 1996 pod názvem Zlaté časy televize, tu druhou právě držíte v ruce. Vystupoval i v jiných pořadech České televize - od živě natočeného koncertu Zbavte se strachu, umělec je s Vámi (1990), přes silvestrovské pořady až po uvádění večera Magnesia Litera (2005). Spíš básník okamžiků než dokumentarista Jan Burian se také podílel na tvorbě dokumentárních a cestopisných filmů: Silvestr dobré naděje (režie Pavel Štingl, 1995), Chilské deníky (1999), Kde je pravda? (2000), Žít jako Dán (2000), Bornholm - Mimo sezónu (2000), Islandská paměť (2000) - vše s režisérem Pavlem Kouteckým. Je autorem hudby ke Kouteckého dokumentu Do života! ( 1998) Proměny Z dalších životních rolí Jana Buriana je třeba ještě připomenout: průvodce turistů po Islandu a zakladatel Klubu islandských fanatiků, autor několika fotografických výstav, iniciátor a dramaturg Festivalu osamělých písničkářů, domovník na Hradčanech atd… (Z knihy Jitky Kulhánkové: Posezení s Janem Burianem, vyd. Dokořán, 2006)
Poslední aktualizace byla provedena 24. září 2006