Psaní

POHLEDY Z DÁLKY

Skoro pořád cestuji, ale jedno vím jistě – nejsem cestovatel. Jsem Pražák odkojený Čertovkou, puberta mě popadla na Hradčanech a kromě Libně a Malé Strany jsem nikdy jinde nebydlel. Cestování pro mne nikdy nebylo ničím jiným než vzdalováním a znovu přibližováním se k místu, odkud jsem vzešel. Budu to mít i geneticky zakódováno – matka měla zájezdové divadlo s názvem Maringotka, operní dědeček se mi prozpíval do světa, ale jakmile se ocitl za humny, přepadaly ho prý takové stavy úzkosti a stesku, že se musel – angažmá neangažmá – vrátit a spokojit se s vystupováním v pražském Národním divadle. Já jsem schopen připravovat se dva roky v teple domova na nějakou cestu a pak na pár týdnů vyrazit, jenže i tak po krátké době pobytu v cizině zatoužím okamžitě se vrátit. Ještěže tam většinou mám nějakou práci... Kdepak cestovatel: jsem pecivál, kterému se občas zachce slézt z kamen a odskočit si někam, odkud by bylo lépe vidět na to, co se tu doma děje. Jezdím do světa jako do lázní – změnit prostředí, nadechnout se svěžího vzduchu, vybřednout z naší národní kaše, podívat se na sebe z jiné perspektivy. Svět, tedy alespoň ten takzvaně civilizovaný, je totiž všude skoro stejný jako tady…
Někdy je právě tohle zjištění nejzajímavější. Teď jsem byl například v Lisabonu. Mají tam úplně stejně dlážděné chodníky jako my na Starém Městě, jen vzorky šedomodrých a žlutobílých dlaždiček bývají bohatší. Jezdí tam staré tramvaje, byrokracie je nepřemožitelná, fotbal má své korupční skandály a revoluce proti diktatuře tam byla karafiátová, takže i tohle skoro připomíná náš samet. Jejich Památník objevitelů ze šedesátých let je skoro stejně ošklivý jako naše někdejší „Fronta na maso“ neboli zbouraný Švecův Stalin nad Letnou. V lisabonské čtvrti Belém, která by mohl snést srovnání právě s našimi Hradčany a Letnou, mají blízko sebe klášter jeronymitů (něco jako náš Svatý Vít) a úplně moderní kulturní středisko z roku 1993, které společně navrhli jeden španělský a jeden italský architekt. Po úvodních hádanicích, že kulturní centrum naruší tradiční prostředí, na ně začínají být Portugalci pyšní, neboť je to stavba vlídná a ladná, navíc uvnitř vybavená nádhernými výstavními prostory a koncertními sály. Tak nějak to asi časem bude s naší plánovanou moderní knihovnou, kterou si snad postavíme nedaleko budovy ministerstva vnitra (ta nikomu nevadí!) a stadionu Sparty...
Občas provádím turisty po světě, a když jim po několika dnech odloučení od domova přečtu uprostřed pustiny v autobuse do mikrofonu několik titulků z našich novin, mívám s tím úspěch, jako kdybych připravil zvláštní klaunské číslo. Náš úporný domácí veřejný život nabývá z té dálky úplně jiných rozměrů. Jména přemílaná doma s nepochopitelně setrvačným respektem znějí v cizině poprávu jako názvy figur z mírně pokleslých komedií... Letos mělo v Portugalsku největší ohlas vyslovení onoho záhadného příjmení Čunek; neméně zapůsobila příhoda o bratislavském zloději tramvají, kvůli kterému museli vypnout proud, aby ho zastavili. Ten se ale, tuším, jmenoval jinak…

Jan Burian
(pro Pražský deník)


Nyní se nacházíte zde: hlavní stránka > psaní > POHLEDY Z DÁLKY
HLAVNÍ MENU kdo je kdo pozvánka hudba film / televize psaní obrázky historie chcete mě? kontakt english deutsch icelandic danish estonian swedish aaland	Psaní POHLEDY Z DÁLKY Skoro pořád cestuji, ale jedno vím jistě – nejsem cestovatel. Jsem Pražák odkojený Čertovkou, puberta mě popadla na Hradčanech a kromě Libně a Malé Strany jsem nikdy jinde nebydlel. Cestování pro mne nikdy nebylo ničím jiným než vzdalováním a znovu přibližováním se k místu, odkud jsem vzešel. Budu to mít i geneticky zakódováno – matka měla zájezdové divadlo s názvem Maringotka, operní dědeček se mi prozpíval do světa, ale jakmile se ocitl za humny, přepadaly ho prý takové stavy úzkosti a stesku, že se musel – angažmá neangažmá – vrátit a spokojit se s vystupováním v pražském Národním divadle. Já jsem schopen připravovat se dva roky v teple domova na nějakou cestu a pak na pár týdnů vyrazit, jenže i tak po krátké době pobytu v cizině zatoužím okamžitě se vrátit. Ještěže tam většinou mám nějakou práci... Kdepak cestovatel: jsem pecivál, kterému se občas zachce slézt z kamen a odskočit si někam, odkud by bylo lépe vidět na to, co se tu doma děje. Jezdím do světa jako do lázní – změnit prostředí, nadechnout se svěžího vzduchu, vybřednout z naší národní kaše, podívat se na sebe z jiné perspektivy. Svět, tedy alespoň ten takzvaně civilizovaný, je totiž všude skoro stejný jako tady… Někdy je právě tohle zjištění nejzajímavější. Teď jsem byl například v Lisabonu. Mají tam úplně stejně dlážděné chodníky jako my na Starém Městě, jen vzorky šedomodrých a žlutobílých dlaždiček bývají bohatší. Jezdí tam staré tramvaje, byrokracie je nepřemožitelná, fotbal má své korupční skandály a revoluce proti diktatuře tam byla karafiátová, takže i tohle skoro připomíná náš samet. Jejich Památník objevitelů ze šedesátých let je skoro stejně ošklivý jako naše někdejší „Fronta na maso“ neboli zbouraný Švecův Stalin nad Letnou. V lisabonské čtvrti Belém, která by mohl snést srovnání právě s našimi Hradčany a Letnou, mají blízko sebe klášter jeronymitů (něco jako náš Svatý Vít) a úplně moderní kulturní středisko z roku 1993, které společně navrhli jeden španělský a jeden italský architekt. Po úvodních hádanicích, že kulturní centrum naruší tradiční prostředí, na ně začínají být Portugalci pyšní, neboť je to stavba vlídná a ladná, navíc uvnitř vybavená nádhernými výstavními prostory a koncertními sály. Tak nějak to asi časem bude s naší plánovanou moderní knihovnou, kterou si snad postavíme nedaleko budovy ministerstva vnitra (ta nikomu nevadí!) a stadionu Sparty... Občas provádím turisty po světě, a když jim po několika dnech odloučení od domova přečtu uprostřed pustiny v autobuse do mikrofonu několik titulků z našich novin, mívám s tím úspěch, jako kdybych připravil zvláštní klaunské číslo. Náš úporný domácí veřejný život nabývá z té dálky úplně jiných rozměrů. Jména přemílaná doma s nepochopitelně setrvačným respektem znějí v cizině poprávu jako názvy figur z mírně pokleslých komedií... Letos mělo v Portugalsku největší ohlas vyslovení onoho záhadného příjmení Čunek; neméně zapůsobila příhoda o bratislavském zloději tramvají, kvůli kterému museli vypnout proud, aby ho zastavili. Ten se ale, tuším, jmenoval jinak… Jan Burian (pro Pražský deník)
Poslední aktualizace byla provedena 4. září 2007