Psaní
POHÁDKA O LVU STĚHOVAVÉM
„A teď se dívej, jestli tam ten lev ještě je,“ říkával jsem postupně všem svým čtyřem dětem, když naše tramvaj nebo auto v různých dobách projížděly serpentinu pod Chotkovými sady.
V těch místech se ratolest na klíně nebo v autosedačce většinou začínala vrtět a představa oživlé sochy na chvilku zahnala dětskou cestovní nudu.
„Je tam,“ nakonec pokaždé konstatovalo dítě. V nejútlejším věku radostně až dramaticky, čím však bylo starší, tím víc bylo na hlase poznat, jak víra v pohádku slábne. Jak by mohl lev ze svého podstavce někam odběhnout? Nakonec začalo být skálopevně přesvědčeno, že si otec vymýšlí, a nám nezbývá než na základě tohoto příkladu konstatovat, že v dospělosti člověk většinou ztrácí smysl pro realitu. Praha je totiž kouzelná a plná překvapení. V takovém městě si ani kamenný lev nemůže být ničím jist. Nevěříte?
Mimo zoologické zahrady a cirkusy se lev v našich končinách vyskytuje pouze jako symbol. Já osobně tento symbol v souvislosti s našimi dějinami příliš nechápu, ale zřejmě to má pro nás být něco jako vycpávka na saku anebo zaječí pacička vložená na patřičná místa do úboru tanečníka. Po dlouhá staletí si takhle posilujeme své poněkud pošramocené národní sebevědomí.
Zmíněná kamenná plastika lva vznikla na popud hraběnky Elišky Šlikové v roce 1852 k uctění památky vojáků padlých během tehdejšího tažení do Itálie. Udatný český lev tam tenkrát pomáhal pyšné rakouské orlici a pod velením maršála Václava Radeckého z Radče, potomka starého českého rodu, oba dravci rozprášili vojska sardinského krále Karla Alberta. Dva významní sochaři, bratři Josef a Emanuel Maxové, jinak autoři řady soch na Karlově mostě, odlili v roce 1858 maršálovi velký pomník z ukořistěných italských děl a umístili jej na Malostranské náměstí. Lev se musel o čtyři roky později spokojit s kamennou plastikou, kterou vytvořil starší z obou bratrů Josef a jež byla umístěna na hradební baště poblíž Nové brány přibližně tam, kde je dnes Hybernská ulice. Když se ale obec pražská rozhodla hradby vykoupit a zbořit, podařilo se zvířeti uniknout a usadit se v nově vzniklých městských sadech Na Poříčí. Tam mělo poměrně dlouho klid, až do poloviny dvacátého století, kdy sady dostaly nové jméno podle Jana Švermy, komunistického funkcionáře a hrdiny padlého ve druhé světové válce. K němu se naše šelma moc nehodila, a tak se opět musela vydat na cesty. Po dobu tří let se potulovala neznámo kde, proslýchá se, že v prostředí zcela nekulturním a nedůstojném – zde je místo pro vygradování naší pohádky –, ale v roce 1952 se konečně usídlila v zatáčce Chotkovy silnice v těsném sousedství mohutných Rožánkových domů. Za necelých dvacet let tam po dostavění stanice metra domy zbourali, a tak dnes může zvíře ze svého kamenného doupěte lehce chráněného křovím pozorovat podobně kamenné tváře řidičů v dopravní zácpě, která se tu každou chvíli tvoří. Několik desítek metrů za ním se odehrává ničivá válka mezi radními a sprejery, o kousek výš zase někdo zanechal veliký nápis ZEMŘEŠ! Ještě že k němu kdosi jiný připsal jisté příjmení, aby to oznámení tak neděsilo svou obecnou platností…
Našeho lvíčka stěhovavého se však takové věci netýkají. Přinejhorším zase někam zmizí. A my ho můžeme, milé děti, alespoň občas zkontrolovat...
Jan Burian
(pro Pražský deník, listopad 2006)