Psaní
POHÁDKA WORKOHOLICKÁ
Sestřička napíchla žílu hned napoprvé, to mě potěšilo. Vrhl jsem kontrolní pohled vysoko nad sebe, životabudič se rozkapal. Poodešla vedle, podíval jsem se z okna, venku přestalo sněžit, zasvitlo slunce. Hezký den, napadlo mě. Dva chlapíci posedávající naproti na postelích se znovu vrátili ke svým snídaním. Zavřel jsem oči a do uší si pustil hudbu. Půl hodinky pohovění a příprav na dnešní program. Bolest v noze pomalu ustávala. Připisoval jsem to autosugesci a radosti z neočekávaného slunce. Kalamita zatím nepřicházela, i když dálnici D 5 už zatarasil kamion na celých devět hodin a na dé jedničce se srazilo osm aut s policejní hlídkou, která jela k jiné nehodě...
Sestra mě odpojila od hadičky a já jí oznámil, že noha už mě nebolí. Pánové odnaproti na to zůstali civět:
„My tu ležíme dva týdny, a vy si za chvilku vstanete a ste zdravej!“ shrnul jejich pocity teplákovitější z nich.
„Já si prostě nemůžu dovolit tady s vámi zůstat, pánové, mám hodně práce,“ zažertoval jsem a oni to pochopili správně a nenaštvali se. Rozloučili jsme se.
Na dnešek jsem si domluvil čtyři veřejná vystoupení. Hned po poledni jsem vyrazil do města přesně podle připraveného itineráře: 14.15 - vyložit klávesový nástroj u Jindřišské věže a vyvézt ho do devátého patra. 14.40 - odjet na parkoviště poblíž Městské knihovny a ze stanice Staroměstská se vydat metrem na Floru k Rádiu 1. A tak dále. Bylo to propracováno do detailu, a přece jsem získal trochu času, a tak jsem se zastavil v obchůdku v Přemyslovské a koupil tam svačinu pro synka, který na ni prý momentálně nemá peníze. Vyprávěl jsem to prodavači, jehož milý pohled mě zaujal, navíc byl asi tak stejně starý jako já. Zasmál se.
„Máte pěkný obchůdek,“ dodal jsem, abych ho také potěšil.
„To je ale mýho syna, já tady jen pracuju. On odjel z města, prý zazimovat chalupu, ale už je tam dva dny.“ Teď jsem se na oplátku zasmál já a on dodal, že mu to vlastně ani nevadí.
„No jo, ty děti,“ postěžovali jsme si.
To moje na mě čekalo v 15.15 ve vysílacím studiu Rádia 1 v Říčanské. Padesát minut jsme si pak povídali o hudbě a o desce, kterou jsme spolu natočili. Když jsem se v 16.30 vydal metrem zpátky na Staroměstskou, otevřel jsem na pohyblivých schodech knihu Moudrost a vtip G. K. Chestertona . Sestavil ji a přeložil Alexander Tomský. Můj zrak padl na větu: „Nejtěžší řetěz, ke kterému kdy byl člověk přikován, je řetízek k hodinkám.“
V malém sále Městské knihovny jsme od pěti hodin besedovali s Evou a s Hanou o cestování. Když jsem po hodině odcházel, spatřil jsem mezi diváky Alexandra Tomského. Ukázal jsem mu, že zrovna pročítám jeho knihu, on sáhl do tašky a věnoval mi jinou – tentokrát o Afghánistánu. Chvatně jsem ji vložil do batohu a vyšel z budovy.
„Civilizace už předběhla lidskou duši a produkuje tak rychle, že se ani nestačíme zamyslet, natož poděkovat,“ dodal k tomu po chvilce Chesterton.
Doklouzal jsem autem po mokrém sněhu na druhý břeh Vltavy do Divadla Na prádle. Tam měl od sedmi začít večírek Osamělých písničkářů. Uvítal jsem diváky, zazpíval pár písniček a znovu do auta. Ve 20.15 mě výtah vynesl až na půdu Jindřišské věže, kde zrovna vrcholilo rozdávání cen jakési sympatické mezinárodní soutěže mladých výtvarníků. Klávesy už byly připraveny, zpíval jsem asi hodinku, a když jsem dohrál, věnoval jsem kytici od pořadatelky vítěznému umělci, který si nestihl přijít na pódium vyzvednout hlavní cenu. Po krátkém váhání si ten pugét vzal, poděkoval a pak ho předal své přítelkyni, protože prý má svátek. Zničehonic se nad námi rozezvučely zvony a nemilosrdně oznámily nepřesný čas. Mohlo být takových 21.42, ale to už jsem v itineráři naplánováno neměl, pracovní den skončil...
Doma v posteli se za mnou ještě zastavil Chesterton a řekl:
„Moderní svět si nepřipouští, že je nenormální, protože neví, co je normální.“
Tak ráno zase na kapačku, blesklo mi hlavou těsně před usnutím. Jen aby se sestřička trefila do žíly tak snadno jako dneska.
.
Jan Burian
(pro Pražský deník, prosinec 2007)