Psaní

POHÁDKA STĚHOVÁCKÁ

Když jsme se počátkem devadesátých let stěhovali do druhého patra domu s renesančním točitým schodištěm a nízkým stropem, zažili jsme na vlastní kůži něco, co jsme do té doby znali jen z vyprávění – vyděračské praktiky stěhováků. Přestože všechno bylo řádně objednáno a zálohově uhrazeno, v jednu chvíli přestali ti silní hoši pracovat, shlukli se a začali okatě brblat:
„Jó, mistříčku, tuhle lednici k vám přes ty schody nedostaneme!“
Lednička stála na dvoře, kde se nenalézaly žádné zásuvky, takže i kdybychom ji tam nakrásně chtěli ponechat, byla by bývala k ničemu. A protože lednice už tehdy patřila ve střední Evropě ke standardnímu vybavení kuchyně a život bez ní, zvlášť v létě, by nebyl tak pěkný, zaprosil jsem:
„No, snad by to, pánové, nějak šlo. Já vám připlatím...“
Vzali lednici a šup s ní do druhého patra.
Totéž se opakovalo s několika dalšími kusy nábytku. Vše završilo piano. To sice ke standardnímu vybavení domácnosti nepatří, ale pro mě – klavíristu – je to pracovní nástroj. A tak jsem zaprosil, připlatil a pánové odšroubovali nohy, položili křídlo na bok a dopravili ho až do mého pokoje, přičemž ho odřeli a ulámali mu ozdobné lišty.
Na dvoře zůstala velká skříň na šaty. I za tu bych si býval rád připlatil, ale pánové rozehráli takový cirkus, že mě to přestalo bavit a rozloučili jsme se.
Přišel kamarád Vladimír a prohlásil, že před pěti lety, když byl ještě disidentem a ne jako teď redaktorem respektovaného týdeníku, se nějakou dobu živil jako stěhovák.
„To zvl ádnem sami ve dvou,“ dodal sametově revolučně. Popadli jsme tu nevynesitelnou skříň a proběhli s ní do druhého patra. No, možná trochu přeháním, ale za nějakých dvacet minut jsme s ní byli v bytě.
Kamarád Vladimír se tvářil jakoby nic a odešel do redakce, odtamtud do politiky, do vlády a dneska je mu konec bůhvíkde...
My jsme si v domě s renesančním schodištěm užívali až do letošního podzimu, kdy nastal čas sbalit si věci a odejít do teplých krajin. Pro piano si přijela renomovaná firma. Odšroubovali nohy, položili křídlo na bok, celé ho zamotali do čehosi měkkého, že leželo jako ve vatě, a pomalu a elegantně ho spustili po schodech dolů.
Když jsme pak konečně naskládali všechny věci do krabic, s hrůzou jsme očekávali stěhováky.
Pan majitel stěhovací firmy byl mladý, klidný a laskavý. Po večerech prý studuje vysokou školu ekonomickou. Jeho za městnanci se chovali šetrně – tři dny běhali s krabicemi a kusy nábytku napřed dolů po renesančním schodišti a pak do čtvrtého patra našeho podnájmu. Když to bylo nutné, přezouvali se, navíc chodili kouřit tam, kde to nikomu nevadilo. Zaplatil jsem jim legálně na fakturu a za celou tu dobu mi nikdo z nich neřekl „mistříčku“.
Tolik o mírném pokroku v mezích zákona, o pozvolném působení tržního hospodářství, o nenápadném půvabu konkurence.
A já teď zase raději půjdu vybalovat krabice a pustím si k tomu zprávy z rozhlasu, abych nepropadl zhoubnému optimismu.

Jan Burian
(pro Pražský deník, listopad 2007)