Rozhovory
RÁD PODEPÍŠI SVÉ VYPÁLENÉ ALBUM
S Janem Burianem o EFB, vzpomínání a nových písních
Kalendář i oficiální celoroční akce Česká hudba 2004 připomínají, že Emil František Burian má letos 100. výročí narození. Budete mít s oslavami něco společného?
Měl bych mít? Já mám tatínka moc rád, připravil mi pro celý život materiál k přemýšlení, přehodnocování a dodnes mne nutí nedívat se na svět zjednodušeně a snažit se chápat věci jinak než černobíle. Většinou se zúčastňuji diskusí o něm nebo různých podobných akcí hlavně proto, že tento nezjednodušující pohled příliš mnoho lidí nezastupuje. Jestli se v souvislosti s jeho výročím někde objevím, bude to zase z tohoto důvodu. Jinak bych se radši věnoval své vlastní práci a 11. června si na něj u nás doma vzpomeneme, sto let to je docela dobrá příležitost, ne?
Uvažujete někdy o tom, že byste se s otcovým hudebním dílem propojil?
Já jsem s ním propojen poměrně silně od setkání jedné konkrétní spermie s jedním vajíčkem za jedné letní bouřky v roce 1951. Od té doby se s ním cítím silně spjat a nemohu s tím nic dělat, s těmi padesáti procenty genetického materiálu jsem vesměs spokojen, snažím se je kultivovat a předávat dál.
Posezení s Janem Burianem na ČT je jedním z pořadů, jejichž výrobu televize nedávno přerušila či zastavila. Kolik let se vysílal? Kdo byl posledním hostem?
Vysílal se od roku 1992. Natočili jsme za tu dobu kolem sto třiceti pořadů, posledním hostem byl Vladimír Hanzel, utajený tajemník Václava Havla. Tento díl se zatím ještě nevysílal.
Necítil jste z rozhodnutí televize paradoxně úlevu? Pořad běžel už dost dlouho a vy jste zároveň muzikantem, autorem knih...
Myslím, že ne. Jen moje horší líné já mi začalo našeptávat, že to nevadí, že budu mít víc času na jiné věci. Ale ve skutečnosti mi práce na těch pořadech pomáhala, udržovala mne ve formě, pořád jsem musel něco studovat, něco hledat, s někým zajímavým se seznamovat a dozvídat se o něm i od něho věci, na které bych třeba jindy nepřišel. Byl to pro mne jakýsi doškolovací kurs.
Televize nabídla protagonistům pořadů, že mohou pokračovat, přivedou-li si sponzora. Uvažoval jste o tom? Za ta léta koncertování po republice na vás přece museli přijít i nějací potenciální sponzoři, ne?
Podařilo se mi prostřednictvím přátel sehnat tři sponzory, kteří mají zaplatit natočení dvou pořadů. Jeden z nich mi prostě napsal, že mi ty peníze dá a nezajímá ho nějaká vlastní upoutávka v televizi, že zkrátka chce, aby takové pořady existovaly. Tenhle přístup v ČT dost šokoval, nikde dneska nejsou zvyklí na něco podobného, každý se rve, aby se dostal na obrazovku. Ale sponzorů nebo mecenášů u nás ještě moc není, zvláště těch, kteří by chtěli podporovat něco kulturního či duchovního úplně nezištně. Snad je to věc určitého vývoje kulturní atmosféry, věřme, že časem takových lidí přibude.
Máme odhlasovány vyšší koncesionářské poplatky. Znamená to něco pro vaši přítomnost v televizi?
Myslím, že ano. V ČT pracuje spousta lidí, kteří mají o tento druh pořadů zájem, k jejich rušení je vedla jedině katastrofální finanční situace a ta se snad teď trochu zlepší. Já jsem jen sdělil, že budu rád, když se ozvou, ale už nikam telefonovat nebudu.
Udělal jsem pro ČT poměrně dost práce, a tak doufám, že projeví zájem spíš sama. Jinak se budu opravdu raději věnovat muzice či psaní. Nezávislost si člověk musí chránit i tím, že nebude leštit kliky a telefonovat o práci za každou cenu a nebo to dělat příliš často.
Zpěvák George Michael oznámil, že bude na internetu publikovat svou hudbu zadarmo, protože už je dostatečně bohatý. Z jakého důvodu nabízíte ke stažení své album Drtivé jistoty?
Hlásám, že kopírování nezabíjí, ale zachraňuje hudbu. Občas někde prohlašuji, že je dobré dělat hudbu za peníze, ale ne pro peníze. Internet je pořád ještě velká naděje pro uchování umělecké svobody. To, že si tam na www.janburian.cz můžete zdarma stáhnout jedno z mých CD, je jen takové gesto, které by mělo lehce doložit, že to všechno myslím vážně a že snad nejsem pokrytec. A taky se mi líbí, jak na mě někteří diváci zírají, když si chtějí koupit tu desku na koncertě a já jim říkám, že jestli nemají dost peněz a nechtějí můj pěkný obal, je to na webu zdarma. Bavím se. Je to asi jako s tím mým sponzorem, který nepotřebuje vidět své jméno v televizi a jde mu „jen“ o ten pořad. A jestli si někdo sám vyrobí obal na mou vypálenou desku, tak by mě mělo těšit už jen to úsilí, které kvůli mé muzice vyvinul. Rád mu tu vypálenou desku podepíši.
Od letoška uvádíte nový pořad Vítězný únor, v němž hrajete svoje předrevoluční písničky. Je to dnes spíš už „historický materiál“, nebo jejich výpověď funguje i teď a tady?
Je to vzpomínkový pořad. Vyprávím o předlistopadové době, jak ji vidím, jak jsem ji prožíval a konfrontuji často své zkušenosti s tím, jak žijeme teď a co vidím kolem sebe. Někdy se někdo diví, že jsem v roce 1970 napsal „Skříň stojí na knize/bohem jsou peníze/oltářem televize/modlitbou zisk“ a hned můžete konfrontovat. Některé jiné písničky jsou jen dokumentem tehdejšího cítění, ale i o tom se dá dneska přemýšlet.. Také je legrace vzpomínat na to, co je za námi. A možná je i důležité ukázat tu dobu jinak než ji ukazují televizní seriály jako Nemocnice, Major Zeman nebo Černí baroni.
Za poslední měsíce jste uvedl premiéry tří různých pořadů. Jedním z nich je cyklus dvaceti písní „o ženách“ Dívčí válka. To znáte ženy tak dobře, nebo do jejich světa schováváte i mužské motivy?
Znám je tak dobře.
Čím to?
Zní to možná divně, ale léta se jim snažím naslouchat, nejen je očumovat, což mě taky baví, protože jsem sameček. Ale snažím se rozumět tomu, co různí lidé ženského pohlaví chtějí, co cítí, co skrývají anebo co neskrývají, ale my to prostě nevnímáme nebo nám to nepřipadá důležité. Když jsem teď psal jejich portréty a dělal z toho písničky, nechal jsem pracovat tu ženskou část mé osobnosti a žasl na tím, co mě všechno napadalo.
Jak došlo k Dívčí válce? A s čím všechny ty ženy válčí?
Původně jsme chtěli s výtvarníkem Dušanem Šoltysem udělat CD ROM, takový virtuální dům, kde by bydlely samé ženy z mých písniček. On měl na mysli mé staré písničky, ale já se nerad vracím k tomu, co už je uděláno, a tak jsem začal psát nové. A najednou to bylo, jako kdyby se strhla lavina - za tři měsíce jsem napsal dvacet věcí. Když jsem pak jsem hledal společného jmenovatele těch osudů, o nichž jsem napsal, napadl mne titul Dívčí válka. Jsou to dívky od šestnácti do osmdesáti let a každá vede svůj boj. Jedna se pere s tím, že si připadá ošklivá, jiná touží po jakékoli životní změně, další tráví většinu času u hrobu svého manžela, protože ji trápí nezodpovězené otázky a tak dále.
Skupina Nahoru po schodišti dolů Band zpívá v jedné písni z osmdesátých let „zdálo se jí do samýho rána / o desátým albu Honzy Buriana“, čímž je míněn velmi divoký sen. Skutečnost ovšem doběhla fantazii: máte za sebou devět alb. Jaké bude to desáté?
Určitě jiné než těch devět předchozích. A já doufám, že skutečnost fantazii předběhne. Některé písničky jsou koncipovány jako hity, takže Česko konečně najde svou superstar. Těším se i na diskuse okolo Dívčí války. Co tomu řeknou machové, co feministky… Zatím mi jedna divačka po koncertu napsala, že by chtěla kamarádit s tou holkou, která je ve mně.
Pavel Klusák
Týden 7. června 2004