Psaní
PÍSNIČKY SE NEDAJÍ KOUPIT
Před několika dny se konal v Malostranské Besedě další Festival osamělých písničkářů. Svědků bylo kolem stovky a někteří z nich se ptali, jak je to s tou naší proklamovanou osamělostí...
Když člověk nehledá a nevychází z domu, může se mu zdát, že v současném světě hudby jako by už o všem rozhodovala jen média a tzv. showbyznys. Jako by už nešlo o písničky, ale o něco, čemu všichni říkají nosiče. Za nosiče se platí, do nich se investuje, a proto se také mluví a píše hlavně o nich. O nosičích můžete rozplétat obchodní kalkulace. O písničkách to nejde, ty jsou od věků nevypočitatelné, neboť se v nich odráží naše nevypočitatelná duše. Nedají se koupit. Naopak - písnička může přeskakovat jako oheň při požáru z místa na místo, šířit se jako virus, vy si ji můžete přivlastnit tím, že si ji začnete zpívat a žádná policie vás při tom nemůže zatknout pro krádež. Dokonce si můžete písničku i zcela legálně vypálit z nosiče na jiný nosič, což pak dovádí šerpy hudebního průmyslu k zuřivému šílenství a rádi by to zakázali. Možná by i zavedli útrpné právo, kdybychom nežili v naší vlídné demokracii. To všechno ovšem platí o písničce jako o tradičním žánru a nikoli o reklamách na nosiče, které se také za písně vydávají, ale nejsou ničím jiným než agresivním hlukem atakujícím nás z různých reproduktorů – z televize, z rozhlasu, v supermarketu, v kavárně... Reklamy na nosiče nejsou písničky, i když se sem tam může stát, že se z nějaké písničky taková reklama stane...
Profese hudebního kritika je prodeji hluku šikovně přizpůsobena. Z kritika se až na čestné výjimky stal publicista, z publicisty pracovník public relation, člověk vytvářející tzv. promotion...
Zpěváci působící v showbyznysu jako by byli degradováni na pouhé obaly zboží, které manažeři prodávají. V rozhovorech téměř nikdy nehovoří o obsahu své tvorby, o jejích kořenech či úskalích. Raději dávají v plén své soukromí a nebo vedou nezávazné řeči…
Hudební průmysl se tak - podobně jako například průmysl turistický nebo průmyslová výroba masa - řadí k těm lidským aktivitám, které se snaží nahradit dosud používané slovo život termínem průmyslové pěstování lidí.
Naštěstí existuje řada tvůrců, kteří sami cítí, že se do tohoto prostředí nehodí nebo nevejdou. Je to buď proto, že nesplňují kritéria pro dobrý obchod anebo se jim do toho světa nechce, cítí jeho úskalí, chtějí si uchovat nezávislost, vkus a zdravý rozum. Tito „odpadlíci“ ovšem vůbec netvoří nějakou jednoduchou frontu ani prima partu. Představují pestrou směsici charakterů a povah, talentů i outsiderů, poctivosti i pozérství, originálů i špatných kopií.
Od svého někdejšího písničkářského vzoru Vladimíra Merty jsem si nedávno přečetl zoufalá slova v rozhovoru pro týdeník Reflex. Snažil se tam pomluvit všechny své kolegy, na něž si vzpomněl, a projevil při tom až překvapivou neznalost své vlastní scény:
„Česká folkáčská scéna je úplně patafyzická. Především je skoro celá moravská: zpěvná, předvídatelná, rodinná, neurážející.“
“Neúspěšní opakují prázdné hudební i myšlenkové konvence, křečovitě předstírají, že rádi hrajou pro málo posluchačů.“
Když si člověk přečte Mertův článek, získá dojem, že jeho autor je svědkem konce kultury a snad i civilizace. Jako umělec má na takový pocit plné právo, ale hodnotí-li vlastní scénu a nezná ji, vzbuzuje spíš lítost než chuť polemizovat. Na scéně, k níž je tak nedůvěřivý, se totiž pořád dějí velmi zajímavé věci:
Václav Koubek například zorganizoval tzv. hudební sklepy, od dob volného sdružení Šafrán založeného Jiřím Pallasem v sedmdesátých letech, snad nejdůmyslnější manažerský projekt sloužící nezávislým písničkářům. Tradiční městská kulturní střediska se sice dnes často zcela komercionalizují, náročná a nezávislá tvorba se ovšem stěhuje například do knihoven, které teď prožívají období velkého rozmachu a na mnoha místech se stávají novými kulturními centry. Našli bychom i další příklady toho, že neprožíváme žádnou kulturní apokalypsu, ale celkem logické změny v organizaci práce, probíhající v závislosti na vývoji společnosti.
V tomto prostředí se pohybují naši osamělí písničkáři, jejichž tvorba není poznamenána ani křečovitou touhou po slávě a uznání, ani pocitem, že si musejí vyzpívat na mercedesy. Nějak přirozeně přijali ne zrovna lehkou (ale kdo to má lehké?) zato však důstojnou úlohu (a také příležitost) svobodně si zpívat o tom, co je zajímá. Ať už třeba o zhovadilosti světa anebo o věcech veselejších. Skládají, vystupují, vydávají desky a můžete si je najít na internetu, na vlnách několika málo rozhlasových stanic atp. Scéna stále funguje, vznikají překvapivě inspirativní a osobitá díla: desky Jiřího Smrže, Jana Zubryckého, Jiřího Konvrzka, Sester Steinových, Petra Nikla, Cainea, Martiny Trchové, ale i zmíněného Václava Koubka, Radůzy či Jiřího Dědečka a Ester Kočičkové, koncertní nahrávky Tamary Nathové nebo Karla Diepolda. Experimenty Petra Váši, hříčky skupiny Hm... A samozřejmě jsou tu stálice jako Dagmar Voňková či Karel Plíhal, Vlasta Třešňák... – Omlouvám se všem, na které jsem zapomněl.
A tak bych rád zdůraznil, že slovo osamělý neznamená v tomto případě totéž co ukřivděný, nejde o stížnosti na lhostejnost publika nebo kulturních institucí. Také doufám, že většina z písničkářů netrpí osamělostí v osobním životě. Písničkářství je zkrátka osamělá profese. Člověk si to sám napíše, většinou i odehraje a odzpívá, ale také i odřídí a odnosí a někdy i vypije.
Jan Burian
Lidové noviny 7. 5. 2005