GALERIE OSAMĚLÝCH PÍSNIČKÁŘŮ
JAN ZUBRYCKYJ
Patří ke generaci, která se na písničkářské scéně poprvé objevila až v době, kdy to pozvolna přestávalo být tak výhodné. Nechytil tu správnou vl nu, ač věk na to měl (je ročník 1954), ale v době, kdy písničkáři okupovávali amfiteátry a často velmi úspěšně suplovali neexistenci svobodných novin, on zrovna vybojovával svůj zápas uvnitř adventistické církve. Odjakživa byl totiž samorost, který se do žádné církve nehodil – příliš naléhavě se vyptával, když nerozuměl a provokoval, jakmile mu odpovědi nestačily. Tehdy v roce 1988 jsme s Vladimírem Hanzelem zkoušeli po patnácti letech navázat na druhý ročník písničkářské soutěže O ptáka Noha, hledali nové písničkáře a nakonec telefonovali přímo z jeviště pražské Chmelnice do holandské emigrace Jaroslavu Hutkovi. Když jsem se jako samozvaný porotce probíral desítkami podomácku zhotovených nahrávek, vyloupl se přede mnou náhle z magnetofonu Honza Zubryckyj jako nějaký dosud neochutnaný druh lahodného ovoce. Narozdíl od většiny ostatních soutěžících (a koneckonců i nás protřelých veteránů folkových bojišť) uměl zpívat a jeho písničky navíc hýřili bohatými harmoniemi, melodickými nápady a z vl áštní laskavostí textů ještě ke všemu plných neotřelých metafor a originálních nápadů. Na finálovém koncertě jsem se pak mohl osobně seznámit s tímto charismatickým exkomunikovaným adventistou, který jako by se tehdy teprve orientoval v našem bezbožném světě, našlapoval zlehka a opatrně, trochu se divil, kde je, ale zároveň nikam jinam moc nespěchal. Svou první desku vydal až o mnoho let později po letech úmorného podnikání ve stavebnictví, věnoval si ji až téměř k padesátinám. Po paličatém přepisování a jemném cizelování textů se vynořil s velmi silným albem Když andělé neberou. A brzy následovala druhá, ještě propracovanější deska, nazvaná Tichý telegraf . Na nových písních bylo znát, že Honza mezitím přečetl stohy všelijakých básní, vystřídal řadu kreativních muzikantských partnerů a tak mohlo ještě přibýt originálních slovních eskamotáží a potrhlého humoru:
„ Někteří mrtví/ v posledním poschodí/ ještě než vychladnou/ zase to rozchodí... “ (Bůhví). Neubylo naštěstí nadhledu:
„Neříkej mi velký bratře/když nemám žádnou sestru v triku/neklepu u cizích dveří/neberu za každou kliku/možná že mám trochu přefouknutou duši/tak se nad svým tělem vznáším/jen přihlášky do nebe už neroznáším/...“ (Dokola).
Honza Zubryckyj je zvláštní, křehký a při tom houževnatý a tvrdohlavý písničkář. Je především nesmírně originální a já si ani nedovedu představit, že by jeho způsob skládání písni mohl někdo napodobit nebo přijít tak úplně na kloub jeho způsobu myšlení. Zrovna připravuje nové album desku a tak se jenom těším, čím mě zase překvapí...
Jan Burian