GALERIE OSAMĚLÝCH PÍSNIČKÁŘŮ
VLADIMÍR MERTA
Když jsem ho poprvé slyšel zpívat, zasáhl mě za doprovodu své dvanáctistrunné kytary veršem, který mě pronásleduje dodnes: „Zdálo se mi, že ztrácím cenu, indickejm dětem hlad nezaženu.“ Pro moji generaci byl Vladimír Merta písničkářem, jenž za nás nesl největší kříž té doby... Karel Kryl byl od šedesátého osmého v Německu, Hutka a Třešňák byli vyhnáni do ciziny v sedmdesátých letech – zůstal tu Merta. Vystudovaný architekt i filmař, ale pro nás hlavně trubadůr, autor stovek písní a některých takových, že si je zřejmě budeme pamatovat, až už nebudeme vědět, jak se jmenujeme. „Nebuď nikdy sám“ napsal třeba Třešňákovi na odchodnou a vznikla tak jedna z nejsilnějších písní o přátelství...
Někdy byly Vladimírovy metafory tak silné, že jsme ani nemuseli beze zbytku chápat, co chtěl říct, a vsadím se, že ani on to vždycky nevěděl přesně. Jako by si liboval v nejednoznačnosti, jednou v náznacích, jindy v přehánění. Snad pokaždé jsem ovšem z jeho veršů cítil, že je píše za mě, že vyslovuje něco, co bych také rád řekl, ale takhle to tedy neumím... Vladimírova písničkářská cesta ke slávě nebyla nijak strmá. Léta ho znali pouze příznivci volného písničkářského sdružení Šafrán a návštěvníci koncertů „na pokraji ilegality“ v bytech, vysokoškolských kolejích či zastrčenějších klubech. Od konce sedmdesátých let se i přes různé zákazy a pronásledování inspektory pro kulturu a estébáky, stával legendou. Nebylo nic divného na tom, že byl sál při jeho koncertě tak narvaný, že lidé stáli i venku za mrazu před budovou a zkoušeli zaslechnout alespoň přes okno kousek jeho písničky. Když mu zakázali zpívat na slavném festivalu na Lipnici, nezpíval. Zatančil a zabručel – pět tisíc lidí stejně vědělo, co jim říká... V době kolem listopadu 1989 jeho popularita vrcholila a pak nastal čas pozvolna se začít vracet do prostor méně honosných a k tomu, co můžeme nazývat – on i já každý trochu jinak – kořeny písničkářství.
Vladimír Merta je i dnes neuvěřitelně plodným autorem, vždycky vám raději zahraje něco, co napsal právě teď než to, o co byste ho z nějaké nostalgie chtěli požádat. Vydal hromadu desek, ale ty ho zřejmě moc nezajímají. Nejvíc ho vzrušuje autenticita koncertu – být zrovna na jevišti, teď právě tvořit, dobrušovat tvar textů, oddávat se gejzírům improvizací a rezonovat s publikem. Někdy mu člověk nerozumí, sem tam je zcela neovladatelný a plný jakési přesně nedefinovatelné bolesti, jindy vás rozesměje či nadchne. Kdo ho na koncertě nezažil, byl o něco v životě ochuzen