GALERIE OSAMĚLÝCH PÍSNIČKÁŘŮ
OLDŘICH JANOTA
Na festivalu Folkový kolotoč někdy kolem roku 1983 jsem poprvé uslyšel dva nepřehlédnutelné písničkáře Jaromíra Nohavicu a Oldřicha Janotu. Oba jako by tvořili modelové protiklady. První dokáže dokonale vystihnout, co žádá jeho publikum a tajemství jeho úspěchu tkví v tom, že masová přání umí beze zbytku vyplnit. Druhý, vysoký dlouhovlasý intelektuál, odkojený atmosférou šedesátých let, nejde svému publiku naproti ani o píď. Nemyslí na ně, zajímá ho jen a jen jeho vlastní cesta. Když se na ni někdo další vydá za ním, nechá ho, jako by si ho nevšímal a jako u toho ani nebyl. To je Oldřich Janota. Zosobnění nezávislého a hledajícího písničkáře. Osobnost, jíž nemůže děsit ztráta publika už jen proto, že se ho zbavuje sám jako had, který čas od času musí svléci svou kůži. Umělec jako on může ztratit nanejvýš sama sebe, ale tomu se dokáže pokaždé obdivuhodně ubránit...
Janota z doby svých začátků představoval typ trochu upovídaného hippíka z Prahy – klasický
model: písničkář, kytara a svět, který by bylo dobré předělat. Kolem třicítky vyzrál v precizního vypravěče poetických drsňáren, jakéhosi Toma Waitse z Jinonic, vystupujícího za doprovodu temné undergroundové kapely Mozart K. s dominantním harmoniem, štěkavými kytarami a drásavým saxofonem. Dokladem tohoto období je nádherné dvojalbum Jako měsíc, vydané teprve nedávno v nekompromisně sličném a drahém obalu nomen omen vydavatelem: Spojené náhody s.r.o. Tuto dnes legendární kapitolu Janotova vývoje vystřídaly experimenty s minimalismem, jež se mnohdy odehrávaly v amfiteátrech před nelítostným davem fanoušků očekávajícím známé písničky či cokoli jiného, jen ne opakující se smyčky a nesrozumitelné shluky slov a zvuků... A tak se často i pískalo a chápal málokdo a málokdy. Janota se pomalu stahoval zpět do klubů, čajoven či kostelů. Zapaloval svíčky, hrál bez ozvučení, učil publikum při koncertě ležet, ale hledal i sám sebe v nových časech. Příznačně kdysi poznamenal, že s tím starým režimem odešlo i to dobré, co v něm bylo. Tuto větu jsem si často opakoval jako lék proti nostalgii...
Z někdy téměř neprostupného lesa minimalistických vět a tónů, vyšel Oldřich Janota posílen jako písničkář hravých metafor, nepříliš silných slov, o to však mocnějšího účinku očištěných metafor: „Za ranní tramvají havrani létají nebo jen rukávy šatů se zvedají...“
Kdo ví, čím nás příště překvapí...
PONÍK
První krok do tmy
je světlo
za dveřmi
do tmy je napadaný sníh
A nikde ještě ani stopy
jen pocity
zářící hmoty
neustálé doteky
Sníh, sníh uvnitř tmy
A naproti tichounce běží
lid popelnicových polí
myšlenky, řeky a hory
neustálé doteky
Sníh, sníh uvnitř tmy
U zdi ještě postavený
žebřík
V ruce ještě otevřený
slovník
U dveří
ještě uvázaný poník