Psaní
OKNA DO SVĚTA
Celou jednu červencovou neděli jsem nakukoval do světa. Ten byl orámován mou televizní obrazovkou a na kanálu ČT 2 se odehrávala velkolepá celosvětová show s názvem LIVE EARTH.
„Špatná zpráva,“ pravil tam jeden rocker, „svět je v mizerném stavu! Dobrá zpráva: můžeme s tím něco udělat!“ dodal a rozjásané davy většinou mladých lidí mu tleskaly. Mezi koncerty přenášené z různých koutů planety zařadili dramaturgové spoustu filmových dotáček o tom, jak nedobře žijeme a jak bychom to měli změnit. Občas jsem se hrozil, neboť některé odrůdy lidského pustošení se ke mně takhle naservírovány ještě nedostaly, jindy jsem se bavil tím, jak vtipně byly ty filmy udělány. Sem tam jsem se také divil – třeba když bývalý kravaťák Al Gore navlečený do trička a džínsů přísahal, že nás v tom všem nenechá. Rád bych mu byl uvěřil, ale pořád se mi do toho pletla ta moje středoevropská skepse, a tak čím patetičtěji mluvil, tím mi připadal nedůvěryhodnější a netleskl bych mu ani jednou rukou... Čas od času se mi zalíbila muzika nějaké populární kapely a říkal jsem si, jak nic není černobílé, když hudební průmysl, který vesměs vyrábí zmetky, dokázal přivést na svět i Stinga (s jeho láskou k brazilských pralesům), Bono Voxe (s jeho projekty jak zmírnit chudobu v Africe) a řadu dalších muzikantů, kteří svou obrovskou slávu využívají k tomu, aby po sobě nezanechali jen hromadu dobře sejmutých nahrávek, ale také něčím ve světě pohnuli. Alespoň snad vědomím lidí své generace – co ostatně může umělec víc udělat?
Když rocker a filmový herec Bob Geldof počátkem osmdesátých let uspořádal jeden z takových mamutích hvězdných podniků – koncert pro Afriku nazvaný LIVE AID– a snažil se upozornit světovou veřejnost na děsivou chudobu na tomto světadílu, chodívali jsme my, co jsme hledali jinou kulturu než tu, co nám nabízela normalizovaná televize, do sklepa na rohu Všehrdovy a Vítězné ulice na Újezdě. Tam sedával i pospával postavou nevelký vlasatý mužík jménem Ladislav Zajíček, který našel skulinu v socialistických předpisech a založil v rámci Svazu hudebníků organizaci s nenápadným názvem Sekce mladé hudby. Člověk si u něho zakoupil za dvacet korun členskou legitimaci a pak mohl zadarmo chodit na takzvané klubové projekce filmů, které by se tehdy do kin těžko dostávaly, půjčovat si kazety s muzikou, již by u nás nikdy nevydal, anebo se zúčastnit kursů kritického psaní, z něhož nakonec vznikla jedna generace dobrých hudebních publicistů. O tom, co Láďa Zajíček za svůj nedlouhý život všechno vykonal, by měla vyjít kniha. Já jsem si teď vzpomněl, jak se tehdy rozhodl, že se my, nezávislí čeští písničkáři, musíme alespoň symbolicky připojit k té celosvětové Geldofově akci. Vyzval nás (Petra Skoumala, Filipa Topola, Jiřího Dědečka, Karla Plíhala, Pavla Dobeše a další), abychom mu přinesli nějaké domácí nahrávky našich songů, a pak ve svém sklepě vyráběl audiokazetu s názvem Sekce mladé hudby pro Afriku! Nevím, kolik kazet se mu vlastně podařilo distribuovat, snad několik stovek, ale i když nakonec poslal těch pár korun symbolicky do Afriky, cítili jsme, že tehdy udělal něco velmi důležitého hlavně pro chudobu naši, pro tu kulturní a morální...
Včera jsem zase jednou šel okolo jeho sklepa. Zaslepená okna jsou místy děravá a za nimi zeje temnota. Ale nemohl jsem si pomoct, pořád tam toho Láďu vidím...
Jan Burian
(pro Pražský deník)