Rozhovory
Tak trochu jiný válečník
Proč to neříct: písničkáři, spisovateli a průvodci po Islandu Janu Burianovi je v těchto dnech pětapadesát. Takže všechno nejlepší a rozhovor je... dárek.
Pro nové dvojalbum jste oprášil své starší desky – Hodinu duchů a Poesii. Co vás k tomu vedlo?
Je to takové vzkříšení. Vaskresénije... Supraphon se prohraboval starým bohatstvím, které zřejmě nashromáždil po socialistickém výrobci a zkrachovalém kapitalistickém výrobci jako Panton a Bonton.
Probírali se poklady, jako když si na koberci prohlížíte staré fotky?
Ano, probírají poklady a rozhodli se vydat mi desku a já jsem rád. Chtěl jsem k Hodině duchů dotočit jinou verzi s pianem, ale samostatně by prý Poesii nevydali, tak jsem zvolil tuto variantu - vychází mé první a třetí album v původním kabátě. Obě pojí jakési společenství přátel, což je podle Dana Fikejze společenství mezi nástroji a hudebníky a já k tomu přidal společenství mezi písničkářem a básníky. Všechny mé desky jsou nyní v prodeji, z čehož mám radost.
Hodina duchů mi vždy připomene naše první setkání: měl jste trabanta plného čerstvých výlisků, když jste stopaře - mne a kamaráda - vezl z Prahy do Brna. Bylo to před sedmnácti roky. Co se u vás změnilo za těch sedmnáct let?
To je už tak dlouho? Změnilo se moc. Když si pustíte Dívčí válku nebo desku, kterou děláme nyní – Muži jsou křehcí - zjistíte, že jsem úplně změnil styl psaní. Obsah zůstává stejný, ale začal jsem psát a zhudebňovat volný verš. Dneska už nejsem závislý na rýmech a přízvucích jako dřív. Předtím jsem se děsil třeba jen obráceného přízvuku.
Vyskočit z osvědčené formy je ale těžké. Pro někoho to představuje nepřekonatelný problém.
Mně to taky trvalo deset let. Mezitím jsem natočil dvě desky na texty dánského básníka Bennyho Andersena a jedno album zhudebněné české poezie, a pak teprve jsem se vrátil k psaní. Když se člověk něco učí, musí to zkoušet znovu a znovu a nic není jednoduché, ale přesto to byla radost.
Unavený válečník – s písněmi na Andersenovy básně - je také hezká deska.
Práce s volným veršem – psaní v něm i hledání hudby na něj – pro mě byla obrovskou revolucí, která mi pomohla najít k písním jiný vztah; napíšete text volným veršem, pak přijde muzika, a vy musíte text na drhnoucích místech ještě upravit, třeba odstranit slovo nebo celý verš, ovšem velice opatrně, abyste neublížil obsahu a nezničil metaforu. Zpěvačky při natáčení Dívčí války si často stěžovaly, že se ty moje texty nedají frázovat, že nemohou zpívat jako já. Ale většinou to nakonec zvládly. Já vím, že je to těžké, ale líbí se mi to psát zrovna takhle, tak co s tím...
Píšete tedy hudbu až na text?
Vždycky jsem psal muziku na text. Text je pro mě nositelem sdělení. Teď je to tak, že napíšu báseň, vůbec nehledím na pravidelnost veršů, rýmů, slok...Pak v tom hledám melodii, hudbu a při tom tu báseň něžně přepíšu. Ale jen tak, abych nic nepoškodil, abych si mohl uchovat ten zázračný pocit svobody a nezávislosti na pravidelné formě a na rýmu, který vás často vleče někam, kam nechcete. V češtině máte k dispozici omezený počet rýmů a když se jich zbavíte, otevře se před vámi celý vesmír slov... To jsem se chtěl naučit a pořád se to učím... Sting, Suzanne Vega, Tori Amos, všichni tihle moderní písničkáři se s rýmy moc nemazlí. Mick Jagger někde řekl, že když dělá hudbu, tak se s rýmy vůbec nezdržuje, že se to tam vždycky potom nějak srovná. Ono to může působit vulgárně, ale vulgární to není. Já to považuji za určité vydobytí svobody a nalezení nových možností. To je asi ta největší proměna, která mě potkala. Přitom jsem kdysi začínal jako kabaretiér, jakási odnož Suchého a Šlitra či Voskovce a Wericha...
V rýmování je vždycky trocha kabaretu.
Dneska to už cítím jako jakousi klec. Jiří Šlitr, pokud vím, byl také v jistém smyslu zajatcem kabaretní muziky. Proto většinou, když zkoušel složit nějaký rokenrol, bylo to hrozně nepřesvědčivé. Jen tím svým vtipem, nonšalancí a nadhledem z toho svého vězení dokázal udělat zlatou slavičí klícku, měl velký dar, že si uměl dělat legraci sám ze sebe. Ale rockerem tedy být neuměl. Mně se díky seznámení s písničkami Randyho Newmana v sedmdesátých letech podařilo dostat ven z téhle skleněné baňky, a pak díky partnerům a kapelám, ve kterých jsem hrál v osmdesátých a na počátku devadesátých let, jsem se z toho zajetí vymanil úplně. Takže když jsme natáčeli Unaveného válečníka, nahrál jsem třeba jednu písničku tak, že jsme pojížděli po Praze v autě a já zpíval do zvuků motoru. Řadil jsem schválně tak, aby to vycházelo podle slok a jednou jsem kvůli tomu musel projet na červenou, protože by to jinak nesedlo. Ale už i deska Poesie je důkazem jistého vymanění se z kabaretu a posunu někam jinam. Potřeboval jsem k tomu ovšem zkušenosti z předešlé spolupráce s Danem Fikejzem a Vlastislavem Matouškem i dalšími lidmi; ti mi pomohli získat určité sebevědomí i zkušenosti ve hře na klávesové nástroje.
Je v hudbě na volný verš větší podíl improvizace, nebo ji lze napsat „napevno“?
Dá se napsat normálně. Ale i taková píseň by samozřejmě měla mít formu, jen je trochu jiná... Hledáte prostě v těch volných verších melodii, někdy tam je, jindy ji třeba minete. Písnička by se ale neměla stávat jen odříkáváním textu na hudbu. I když i s tím se dá pracovat, vždyť co jiného je dneska rap?
Rap, bez ohledu na to, jestli se někomu líbí nebo ne, není snadná věc, protože vyžaduje cítění hudby, umění frázování.
To všechno vychází z lidové tradice. Třeba na Islandu, existuje tradice rímur, to jsou jakési zpěvem vyprávěné příběhy, které nemají opakující se melodie, refrény, nic. Jen se zpívá. A rap spojil dvacáté a jednadvacáté století s divošskými rytmy, které si černoši přinesli z Afriky. Teď s nimi vylezli na pódium a k tomu si pustili třeba elektronickou smyčku. Velmi zjednodušuji, ve skutečnosti je to složitější, ale jde v podstatě o tvůrčí přístup k dědictví lidové vypravěčské tradice. Rapeři většinou vykládají o sobě, mají značně rozbujelé ego – Já jsem tady! A teď vám něco řeknu...! Ale třeba i bluesoví interpreti si svou původně pravidelnou formu taky už po mnoho let upravují, jak potřebují. A rockeři tu proměnu dovršili. Klasické blues, které má i literární formu – teze a odpovědi, je spíš vzácností. V minulém století přestalo platit hodně pravidel...
Máte velkou vazbu na Skandinávii, řekněte mi něco o severské hudební inspiraci.
Z lidových kořenů vycházel Nor Edvard Grieg a na Islandu zase skladatel Jón Leifs, který se hodně vracel k přírodním tématům. Jeden čas byl šéfdirigentem Hamburské filharmonie a na Island přivezl první symfonický orchestr. V populární hudbě na lidové tradice silně navazuje Björk. Zajímavá je také islandská kapela Sigur Rós, která dělá elektronickou hudbu, podobně i skupina Múm. V poslední době mi připadá pozoruhodný člověk, který si říká Mugison. Kombinuje elektroniku s kytarou, do toho třeba nechá mluvit nějaké své sousedy ze statku a má hlas jako zpěvák z Radiohead. Pak si sám a za pomocí své rodiny vyrobí patnáct set cédéček a dostane cenu za desku roku.
Chodí na vaše večery osamělých písničkářů pořád stejní lidé?
Publikum se teprve utváří. Jsme tady v Divadle Na prádle teprve první sezónu, a když rozjíždíte projekt, který má stát za to, tak to chvíli trvá. Nejde udělat reklamní kampaň, lidi to musí začít bavit, musejí vám začít věřit. Mnozí přijdou zezačátku jen na své oblíbené zpěváky, třeba na Cainea přijede patnáct lidí z Příbrami, na Zuzku Homolovou dorazí její fanoušci, protože je z Bratislavy a hraje tu málo, Na Oldřicha Janotu se zase dostaví jeho publikum, Vláďa Merta, Jiří Smrž - každý má své posluchače a tak dále... Já bych byl rád, kdyby se všichni nějak spojili v jedno, které má rádo osamělé písničkáře...
Jaká idea vás přivedla ke společným večerům o třech třičtvrtěhodinových vystoupeních?
Zdálo se mi, že bychom se měli líp navzájem poznávat a vědět o sobě, konfrontovat to, co děláme. Když to vezmu zeširoka, mám pocit, že písnička jako žánr je druh ohrožený vším možným, zejména hudebním průmyslem.
Myslíte, že by mohl hudební průmysl píseň zahubit?
To ne, ale myslím si, že většina veřejnosti má za to, že písnička je něco laciného, co posloucháte, když jste v samoobsluze, nebo když doma něco děláte – pustíte si nahlas rádio, a nemusíte ho vlastně ani moc poslouchat... prostě součást hluku. Pro novináře mám připravená tři hesla, aby to bylo jasnější, i když o každém by se dalo mluvit půl hodiny a zase je zpochybnit... Ale v zásadě: písnička není zboží, písnička není hluk, písnička není reklama na to, abyste si koupili desku, písnička je tradiční umělecký žánr. A to je asi v kostce podstata, o niž v našich večerech jde. Jsou tady písničkáři, kterým je celý hudební byznys ukradený, třebaže se ho i zúčastňují, někdo jim, jako třeba mně, vydá desku, proč ne... Ale pak jsou tady lidi jako Karel Diepold, který hraje dvacet let a žádnou desku nevydal, a mě tím sice štve, protože nemůžu pustit do éteru jeho písničky, když mám v rádiu tu možnost, ale chápu ho. Nikam se nežene, když ho někdo chce slyšet, najde si ho na koncertě nebo si, jako já, pustí demosnímek, který nahrál doma.
Spolupracujete s rádiem?
Na Praze jsem měl pořad Galerie osamělých písničkářů, a teď to skončilo, protože prý chtějí mít větší „poslechovost“. Přesto jsem docela spokojený, poněvadž se odvysílalo za rok a půl dvaapadesát pořadů, vždy s jedním člověkem, takže jsem představil spoustu lidí a pustil dost muziky. Ona se časem zase nějaká díra najde, kudy se to do rádia dostane. Ale chci říct, že mi jde o určitou rehabilitaci žánru, kdy lidi zpívají něco, co je nezávislé na hudebním průmyslu. Chtějí si prostě zazpívat, dělat něco, co tady bylo dřív, než tenhle průmysl vznikl a co tu bude i potom, až zanikne, nebo splyne s počítačovým byznysem, co já vím... Pořád tady budou lidi, kteří si budou chtít zpívat něco, co vyjádří jejich pocity a ne jen chuť nějakého obchodníka prodat svůj nosič. Písnička je odvěký umělecký žánr, který je jen poškozený tím, že se lidem vnucuje přesvědčení, že si zpíváme hlavně tehdy, když chceme vydělat prachy. Vždyť už se skládají populární reklamní popěvky, aby si člověk koupil prací prášek... A vůbec nejupřímnější by byl mnou dlouho očekávaný hit „Kupte si mou desku, kupte si mou desku...“ Jenže písničky a nosiče to jsou dva rozdílné pojmy. My si na rozdíl od obchodníků myslíme, že písnička je hlavní a nosič vedlejší. Oni si myslí pravý opak.
Taky jsme svědky toho, jak se někteří muzikanti rozčilují, když se řekne, že kopírování je v pořádku, že je to pro muzikanta čest a zároveň záruka, že si jeho písničku někdo poslechne. Jeden renomovaný písničkář v nedávném rozhovoru dokonce řekl, že když si někdo kopíruje jeho píseň, tak je to stejné, jako by si kopíroval jeho auto nebo pivo. Chtěl tím říct, že jeho písnička je podobně jako auto nebo pivo výrobek? A tak ona degradace žánru pokračuje dál... Ale písničky nejsou výrobky na prodej, jsou drobnou subtilní věcí, která nám obohacuje život, uvolňuje nás a dává pocit radosti nebo útěchy. To nelze ztotožnit s pracím práškem nebo s autem, nebo myslíte, že ano?
O čem byste mluvil, kdybyste mohl mluvit, o čem byste chtěl?
Nevím, když o něčem chci mluvit, tak o tom mluvím. Navíc píšu do Pražského deníku fejetony, taky mám Kulturní ozdravovnu - představení, v němž improvizuju a mluvím o tom, na co zrovna myslím.
A na co zrovna myslíte?
Třeba dneska? Na zvláštní situaci, kdy se začínáme hrozně hádat mezi sebou. Nemyslím, že je to negativní jev, ale možná nějaké nové stadium demokracie, nevím. Jako spor se najednou ukazuje, jestli máme povolit Bémovi, aby odjel na Mount Everest, jestli máme postavit knihovnu-chobotnici na Letné nebo ne, jestli má stát v Brdech radar nebo ne, jestli má církev vlastnit katedrálu nebo ne. Jsou toho plné noviny a lidi se urputně hádají. Připadá mi zajímavé, jak se všechno sešlo v jednu dobu a spousta lidí dává průchod svým názorům. Samozřejmě při tom vychází najevo naše zamrzlé čecháčkovství, nedostatečný kontakt se světem, a různé xenofobie: jen aby nám ti cizinci tady nepostavili nějakej barák a nedali sem radar, který bude sice chránit i nás, ale zase ta cizí vojska... Zapšklé čecháčkovství, to je pořád stejný ostrovanský problém, který jsem řešil před pěti lety, když jsem psal knížku Ostrovy, majáky a mosty. Ale moje žena mi říkala: můžeš být rád, že nejsme v Polsku, kde honí homosexuály po ulicích a lustrují novináře. Tam jsou zřejmě ještě o patro níž, člověk by měl líp srovnávat s tím, co se děje kolem, že? Navíc se u nás teď konečně mluví víc o konkrétních problémech a ne o věcech abstraktních nebo o křeslech politiků, o nichž se předtím řečnilo tak dlouho...
A je to podle vás jev posledních let nebo měsíců?
Zdá se mi, že spíš měsíců. Možná je to tou teplou zimou... Mě ovšem aktuality zas tak moc neberou, spíš mě zajímají historické souvislosti. Můj kamarád Přemysl Rut prý čte pravidelně noviny z první republiky a zdá se mu spousta věcí úplně stejných jako dnes. Asi to pomáhá proti stresu ze současnosti a informace, kterou potřebujete vědět, se k vám stejně nakonec dostane...
Nerozčiluje vás naivismus lidí ve věku okolo hranice dospělosti, kteří na vás chodí?
Chce se mi říct, že na mě chodí i staří lidé plní naivity... Samozřejmě nechci nikoho urazit, je spousta mladých moudrých lidí, a když někdo přijde na takový mimotrendový večer, patří už svým způsobem do přemýšlivější kategorie. Já mám vlastně předpřipravené neboli předvařené publikum, nemusím vydávat moc energie, aby byla hostina. Něco jiného je, když hraju pro střední školy. Tam jsou nahnaní diváci a v osm, v devět hodin ráno před ně předstoupí nějaký strejda a chce něco říkat o smyslu poezie a o nezávislé kultuře. Takhle se udržuji v normálním stavu, to je takový trénink, hygiena, aby člověk neshnil pod nánosy sebeuspokojení... Kdybych je nepřesvědčil, že jsem prima chlápek, tak bych mezi ně nemohl chodit. Nejsem masochista. Ale nechce se mi dělat kompromisy. Říkám jim třeba, že když budou zlobit, budu jim vykládat o Boženě Němcové. Oni jsou sice strašně hodní a já jim pak stejně vykládám o Boženě Němcové a hraju Sedí smutná paní od Františka Halase. Oni mi vůbec nepřipadají naivní, v mnoha směrech jsou zkušenější, než jsme byli my. Jsou většinou přirozeně kritičtí a nic vám neodpustí. Hlavně přetvářku ne. Musíte s nimi vést autentický dialog, jinak nemáte šanci, ani kdybyste byl bůh.
David Nesnídal, MF Plus, č.12/007
Jan Burian (1952)
Písničkář, spisovatel, hudební skladatel, průvodce. Od roku 1970 vystoupil na více než 3600 koncertech, většinou sólově za doprovodu klavíru, ale také v různých formacích: s Jiřím Dědečkem, s Danem Fikejzem, dále s Petrem Skoumalem, Vlastislavem Matouškem (skupina Zvláštní vydání), v triu Burian - Jeřábek - Janče, později za spolupráce různých hudebníků (žánrově od industriální rockové kapely po smyčcový kvartet). Nyní představuje novou kapelu spolu s multiinstrumentalistou Mikolášem Růžičkou a svým synem Jiřím, který si říká Gregory Finn a je frontmanem skupiny Southpaw. Vydal více než deset knih, od sbírek písňových textů, vlastních pamětí, souboru fejetonů a televizních rozhovorů až po knihy inspirované cestováním a poznáváním cizích kultur (např. Dánsko, Island, Chile či ostrovy v Baltském moři).