Psaní

NEPOHODLNÁ ZEMĚ

Na Island jeďte až příští léto. Nejbližší měsíce si vyhraďte na přípravu. Pokud se tam vydáte dříve, třeba na jaře, může se vám stát, že bude bílá tma, vítra, nic neuvidíte a nikam se nedostanete.

Island je velmi nepohodlná země, jako byste si její krásy museli nějak zasloužit či protrpět, a i v červenci či v srpnu tam může sněžit nebo je vítr tak silný, že je lepší moc nevycházet.
V zimě pak občas padají železné dopravní značky, vítr sem tam převrátí nějaké auto nebo nejdou pootevřít dveře od domu... Je pravda, že když pak vysvitne na pár hodin zimní slunce, dějí se kolem opravdové zázraky a všechnu tu nepohodu vám to vynahradí.

POZOR NA HLAVU!
Chcete-li spát na Islandu ve stanu a nebojíte se, že vám ho větřík odfoukne, doporučuje se na vl éci si na sebe hodně vrstev oblečení. Po ostrově se dá takhle cestovat i na kole – každý rok, když tam provádím turisty a náš pohodlný autobus projíždí divokou a neobydlenou krajinou islandského vnitrozemí, vynořují se cyklisté na těch nejneuvěřitelnějších místech. Někteří sice pak vyprávějí, že nic tak strašného nezažili, ale jiní vypadají šťastně. Jen byste si měli vzít přilbu, aby vás ochránila nejen před úrazy, ale také před případným útokem ptáků. Dokonce i pro jízdu na koni je přilba dobrá, při troše štěstí vás kůň sice neshodí ani neupadne, ale nebezpečí může přijít z nebe.
Islandští opeřenci prý inspirovali Alfreda Hitchcocka k natočení slavného hororu. Ve skutečnosti to není tak žhavé, nejčastěji útočí na člověka rybáci, kteří si chrání svá hnízda a téměř s jistotou můžete počítat s tím, že se vrhnou na váš nejvyšší bod. Copak na procházce to tak nevadí, ale cyklistům se za jízdy těžko zvedají ruce...
Rybáci jsou mimochodem úctyhodní letci, stěhují se každý rok z Islandu až do oblasti Antarktidy a zpátky, a když si tohle člověk představí, rád jim jejich nerudnost odpustí. Navíc se většinou místa, kde hnízdí, dají docela dobře odhadnout. Protivnější může být chaluha velká, neboť ta prý útočí rovnou na hlavu. Pravděpodobnost, že na ni někde v krajině narazíte je ale velmi malá a já o nikom, komu by se to stalo, nevím. Podobně těžko potkáte ledního medvěda. V místních muzeích sice sem tam nějakého vycpaného mají, ale už desítky let se střetnutí Islandu a ledního medvěda odehrává podle jednoduchého scénáře: Medvěd z nepochopitelných důvodů přicestuje na kře odkudsi ze severu, Islanďané ho objeví a okamžitě zastřelí. Také oni si hlídají své teritorium...

UHOŘÍTE NEBO SE NENAJÍTE
Když se rozhodnete vydat na Island – a prosím nedělejte to, pokud po takové cestě opravdu netoužíte – měli byste se trochu připravit nejen na nepohodu vyplývající z počasí, ale i na to, že tamější obyvatelé mají trochu jiné zvyky než my, suchozemci ze střední Evropy.
Pokud vás na Islandu nějaká cedule varuje, abyste někam nešli, protože byste se mohli propadnout do bahenní sopky a uhořet, poslechněte a opravdu tam nechoďte. To není jako v Česku, kde cedule VSTUP ZAKÁZÁN je pro nás signálem jít se podívat, co tam vl astně tak nebezpečného je. Na Islandu se počítá s tím, že to přečtete správně, a když to nepochopíte, uhoříte.
Kdyby se vám stalo, že vás někdo pozve k sobě na večeři, zapomeňte také u stolu na tradiční české způsoby chování, na upejpání typu „já vl astně nemám hlad“, protože vás budou brát vážně a přemlouvat vás nikdo nebude. Nakonec se budete celý večer hladově dívat, jak si dávají do nosu...
Islanďané zkrátka nemají čas na ty naše obvyklé rituální zdvořilostní tance. Nikdy v historii, kromě posledních desetiletí, neměli přebytek jídla, nikdy také nevíte, kdy vypukne zemětřesení nebo vybuchne sopka, tak radši jezte.

TO JE ON, CO KRADE TY SVETRY!
Přírodní podmínky formovaly islandský charakter i jinak. Je tu stále relativně nízká kriminalita. Drtivou většinu krádeží mají na svědomí turisté. Islanďané se s nenechavými turisty dokážou vypořádávat někdy velmi originálním způsobem:
V odlehlejších místech ostrova můžete najít malé dřevěné chatky, které mají sloužit především jako první pomoc v případě náhlé změny počasí, abyste se mohli uchýlit někam, kde se dá přežít. V chatkách bývá voda, jídlo, přikrývky a donedávna také tradiční islandské vl něné svetry. Někteří turisté tato obydlí využívají, aby ušetřili za ubytování, a tak v nich třeba tráví delší dobu. Ti méně vychovaní svého času začínali odnášet svetry, jejichž cena je v obchodech poměrně vysoká. Islanďané pak tuto poměrně trapnou záležitost vyřešili po svém – začali barvit svetry ze záchranných chatiček trochu jinými barvami, než ty, které se běžně prodávají. Zločinec si pak na vl ékl odcizený svetr, vydal se v něm hrdě na hlavní třídu a tam už si na něj všichni ukazovali: Tak to je ten člověk, co nám tu krade naše svetry!
Islandský vztah k majetku nikdy nemohl být příliš malicherný, při několika desítkách zemětřesení, která zdejší přístroje denně zaznamenávají, musíte mít pocit, že vám nic nepatří věčně.
Když jsem byl poprvé na Islandu a psal knihu Sága o cestě na Island , nadiktoval mi můj udivený německý známý historku o tom, jak spolu s jedním domorodcem cestoval do středu Islandu: Uprostřed ostrova nejsou žádné benzinové pumpy, a tak si museli zakoupit větší množství kanystrů s benzinem. Ještě na hlavní silnici s poměrně značným provozem Islanďan zastavil, řekl, že mají toho benzinu zbytečně moc, a začal kanystry vykládat vedle silnice do příkopu. Němec překvapeně poznamenal:
„To se nebojíš, že ti to tu někdo ukradne?“
„Proč by mi to někdo kradl,“ opáčil Islanďan a tvářil se nechápavě.
„Vždyť je to můj benzin!“

JAK OHŘÁT VODU V MOŘI
Způsob života Islanďanů se již po staletí odvíjí právě od jejich schopnosti sžít se s nebezpečnou přírodou. Naučili se využívat horkou vodu uvězněnou hluboko pod zemí. Z geotermálních elektráren, které tvoří značnou část výroby energie, rozvádějí horkou vodu mnohakilometrovým potrubím dál a používají ji k vytápění domácností. Ve většině domů je teplá voda cítit po síře a problémem Islanďanů často není jak vodu ohřát, ale jak ji ochladit.
Ve volné islandském přírodě se sice dá jen velmi těžko něco vypěstovat, zato – díky horkou vodou vytápěným skleníkům – jsou prý Islanďané největšími producenty banánů na jednoho obyvatele v Evropě. U horkých pramenů Deildartunguhver, které patří k největším v zemi, si můžete zakoupit pytlík skleníkový rajských jablíček na ochutnání. Nehlídá tam žádný prodavač, prostě si vezmete sáček a vhodíte do pokladničky potřebný obnos. Turisté nevědí, čemu se dřív divit...
Bohatství horké vody se ale využívá i ke zdánlivě luxusnějším činnostem a zábavám. Na mnoha místech na ostrově se vytápějí některé chodníky – pod dlažbou byste našli síť drobných trubiček, jejichž existence vám zajistí, že v zimě nemusíte zametat sníh. Islanďané milují horké lázně, bublinkové koupele, bazény a kádě. Před několika lety se v nich vzbouřila touha koupat se v moři, jak si to mohou dovolit jižněji sídlící obyvatelé Evropy či Ameriky. Voda kolem ostrova je i přes existenci teplého Golfského proudu studená, a tak obyvatelé Reykjavíku na jednom místě vhánějí do moře horkou vodu. Kolem toho místa si vybudovali písečnou pláž, hřiště na plážový volejbal a těch několik letních dnů, kdy teplota vystoupá alespoň kousek nad dvacet stupňů Celsia se svlékají do plavek, vlezou do vody a tváří se, že jsou vlastně na Floridě...

DOŽÍVALI SE AŽ DVĚ STĚ LET?
Čisté ovzduší a donedávna i zdravá výživa způsobují, že Islanďané spolu s Japonci obsazují první příčky na světě v tabulce průměrné dlouhověkosti. Kdo nevěří statistikám, může si dojít do nějakého místního papírnictví a zakoupit si tam předtištěné blahopřání k devadesátinám. To se Islanďanům vyplatí vyrábět, přestože jich je celkem pouhých tři sta tisíc. Procházíte-li se po venkovských hřbitůvcích, nacházíte často svědectví o lidech, kteří se dožili více než sta let a ani nemusíte věřit prvnímu českému návštěvníku Islandu Danielu Vetterovi, který v sedmnáctém století napsal do svého cestopisu Islandia, že se ostrované dožívají až dvě stě let.
Ve zmíněné knize se pozastavuje tento český evangelický kazatel a přítel Komenského i nad tím, jak je to vl astně možné, že Islanďané prohlašují, že jejich země je nejlepším místem na světě. Vždyť jsou tak chudí a téměř nic nemohou vypěstovat, „ani chleba či mouky nemají“...
Můj přítel geolog Haukur Johansson říká, že jednou z příčin islandské národní hrdosti je skutečnost, že na ostrově nemají katastrofy lidského původu jako války, okupace a podobně, že jediné příkoří jim způsobuje příroda a oni sami, když se v ní nedokážou správně orientovat.
Faktem je, že jedinou válkou, která tu proběhla, byla občanská válka v období reformace a od té doby se Islanďané starali o jiné věci. Nemají žádnou armádu. V šedesátých letech, kdy vypukly ostré spory o loviště ryb kolem Islandu, bojovali s britskými válečnými čluny svérázným způsobem sami islandští rybáři. Spor se naštěstí brzy vyřešil a dnes ho připomínají hlavně dvě sochy na pobřeží obrácené čelem k sobě – jedna na jihu Islandu a druhá kdesi daleko za mořem ve Skotsku.

NEUMÍŠ PRACOVAT, TAK ČTI!
Evropa a Amerika se od sebe vzdalují. To tempo není příliš velké, zhruba tak centimetr nebo dva za rok, těžko to zahlédnete pouhým okem. Navíc se celé drama v drtivé většině odehrává pod mořskou hladinou a jediné místo, kde můžete tento geologický jev pozorovat na souši je právě Island. Jeho územím se táhne velká puklina mezi dvěma kontinentálními deskami a tato skutečnost jako by předznamenávala i způsob života a myšlení zdejších lidí..
Díky starým islandským rukopisům je historie ostrova známa poměrně velmi přesně, ale to neznamená, že by to nebyla záhada. V devátém století žil v Norsku král Harald Krásno vlasý a když se chtěl oženit, měla jeho vyvolená jednu podmínku – sjednotit Norsko! Harald Norsko svou silou sjednotil, oženil se, ale nespokojení sedláci (Vikingové) se rozhodli, že raději odejdou někam jinam, než by si nechali poroučet. Značná část z nich se pak vydala na Island. První osadníci tak připluli se vším svým majetkem, rodinami a zvířaty před divoký oceán na neznámý ostrov a tam pokračovali ve svém svobodném životě. Většinu otroků propustili, protože nebylo výhodné je živit, a v desátém století pocítili potřebu zorganizovat se v nějaký státní útvar. Tak vznikl nejstarší celostátní parlament světa alting, který se začal jednou za rok scházet v místě mezi dvěma kontinentálními deskami, jemuž se dodnes říká Tingvellir neboli Sněmovní pláně. Tam také v roce 1000 tito pohanští sedláci rozhodli o svém přijetí křesťanství. Norský král by si tehdy rád ostrov podmanil a pohanství jeho obyvatel by mu posloužilo jako dobrá záminka. Parlamentní mluvčí Torgeir se prý zamyslel a pak předstoupil před ostatní a vyhlásil, že křesťanství bude na Islandu přijato se třemi podmínkami: Islanďané mohou dál v soukromí uctívat své pohanské bohy, smějí zabíjet a jíst koně a odkládat novorozence. Tímto vychytralým gestem Torgeir zajistil klid a mír Islandu na více než dvě stě let. Po většinu staletí byla přesto na Islandu bída, i tak však po sobě ostrované zanechali neuvěřitelné kulturní bohatství – staré rukopisy vepsané do telecích kůží. Kniha o záboru země například svědčí o velké části rodin, které kdysi na Islandu žily a dnes mají díky ní obyvatelé ostrova internetovou databázi s asi 700 000 jmény, kde si každý ostrovan může najít své předky až do devátého století. Islandská středověká literatura je mimo jiné jedinou světskou literaturou své doby. Není poznamenána náboženskou ideologií a můžeme v ní nacházet svědectví, jak se skutečně v té době – například v rodinách – žilo.
Co vedlo Islanďany po staletí k takovému důrazu na vzdělání, to můžeme jen odhadovat. Nejspíš špatné počasí – co máte dělat celou zimu, abyste se nepomátli na rozumu, když jste zavřeni v jedné malé místnosti spolu s dalšími lidmi a nemůžete ven. Když jsme s Pa vl em Kouteckým natáčeli před pár lety na jižním Islandu dokument Islandská paměť , tak nám o tom jedna stará dáma vyprávěla: Když byla malá holka a ještě nemohla pořádně dělat domácí práce, měla za úkol ostatním předčítat. Četla ságy, staré příběhy a pohádky, kterým třeba sotva mohla rozumět.
Islandská vzdělanost se rozvíjela usilovně i v těch nejtěžších dobách chudoby a přírodních katastrof. Když ve čtyřicátých letech dvacátého století přinesly americké základny ostrovanům velké finanční injekce, mohli nejspíš i právě proto investovat a stát se tak během několik málo let jednou z nejvíce prosperujících zemí světa s vysokou životní úrovní.

DOBŘE SE TU PŘEMÝŠLÍ
Dnešní Island jako by se pohyboval na hranici mezi dvěma světadíly i kulturně a mentálně. Na jedné straně cítíte z ostrovní atmosféry velký obdiv k Americe, a to i v tom dobrém i v horším. Mnohem rychleji než v Evropě například ustupuje tradiční islandská kuchyně složená především z ryb a mléka, a je nahrazována hamburgery, vysoce slazenými limonádami a vším, co zahrnujeme pod úderné označení „fast food“. V důsledku toho například za posledních deset let ztloustly Islanďanky v průměru o pět kilogramů. V letních měsících za bílých víkendových nocí často můžete pozorovat nevázaný noční život dětí, mládeže i dospělých, jaký si jinde v Evropě ani neumíme představit. Už v devadesátých letech jsem byl šokován návštěvou kina, kde se konzumovaly obří dávky pop cornu a coly a uprostřed uměleckého filmu byla nečekaná a nelítostná přestávka, abychom si mohli jít nakoupit další zásoby. Islanďané stále tradičně zachovávají velmi vřelý vztah k hodnotám jako je rodina, vl ast či příroda. Každé dítě, i nemanželské, je vítáno. Existuje tu přísloví: Když děti mají děti, je to dobře. Studenti rádi studují na univerzitách po celém světě, ale většinou se vracejí na Island s odůvodněním, že je tam čisto, bezpečno a rodiny tu mají k sobě blízko.
Nad tím vším ční úchvatná islandská příroda. Krajina téměř bez lesů, pokrytá lávovými poli a tajuplnými skalními útvary, divoké ledovcové či pramenité řeky se spoustou mohutných vodopádů, jezera, ledovce, podivuhodné laguny nebo horké přírodní prameny, bahenní sopky, krátery, gejzíry... Projíždíte islandským vnitrozemím a pochopíte, jak asi vypadá třetihorní krajina. Američané tu trénovali před cestou na Měsíc a jeden z kosmonautů prý řekl:
„Po Islandu už mě Měsíc moc nepřekvapil.“
Mne překvapuje Island každý rok. Dívám se například na holé skály, na který se dají zřetelně rozeznat jednotlivé geologické vrstvy. Jedna vrstva představuje jednu sopečnou erupci, jedno dlouhé období života. Dívám se na ty vrstvy a dobře se mi přemýšlí. O přírodě, o politice, o těch našich vrstvách, o tom, jak dlouho a proč tu vl astně jsme a k čemu je to všechno dobré...

Jan Burian
psáno pro časopis ONE 5, vyšlo v listopadu 2007


Nyní se nacházíte zde: hlavní stránka > kdo je kdo > psani >NEPOHODLNÁ ZEMĚ …
HLAVNÍ MENU kdo je kdo pozvánka hudba film / televize psaní obrázky historie chcete mě? kontakt english deutsch icelandic danish estonian swedish aaland	Psaní NEPOHODLNÁ ZEMĚ Na Island jeďte až příští léto. Nejbližší měsíce si vyhraďte na přípravu. Pokud se tam vydáte dříve, třeba na jaře, může se vám stát, že bude bílá tma, vítra, nic neuvidíte a nikam se nedostanete. Island je velmi nepohodlná země, jako byste si její krásy museli nějak zasloužit či protrpět, a i v červenci či v srpnu tam může sněžit nebo je vítr tak silný, že je lepší moc nevycházet. V zimě pak občas padají železné dopravní značky, vítr sem tam převrátí nějaké auto nebo nejdou pootevřít dveře od domu... Je pravda, že když pak vysvitne na pár hodin zimní slunce, dějí se kolem opravdové zázraky a všechnu tu nepohodu vám to vynahradí. POZOR NA HLAVU! Chcete-li spát na Islandu ve stanu a nebojíte se, že vám ho větřík odfoukne, doporučuje se na vl éci si na sebe hodně vrstev oblečení. Po ostrově se dá takhle cestovat i na kole – každý rok, když tam provádím turisty a náš pohodlný autobus projíždí divokou a neobydlenou krajinou islandského vnitrozemí, vynořují se cyklisté na těch nejneuvěřitelnějších místech. Někteří sice pak vyprávějí, že nic tak strašného nezažili, ale jiní vypadají šťastně. Jen byste si měli vzít přilbu, aby vás ochránila nejen před úrazy, ale také před případným útokem ptáků. Dokonce i pro jízdu na koni je přilba dobrá, při troše štěstí vás kůň sice neshodí ani neupadne, ale nebezpečí může přijít z nebe. Islandští opeřenci prý inspirovali Alfreda Hitchcocka k natočení slavného hororu. Ve skutečnosti to není tak žhavé, nejčastěji útočí na člověka rybáci, kteří si chrání svá hnízda a téměř s jistotou můžete počítat s tím, že se vrhnou na váš nejvyšší bod. Copak na procházce to tak nevadí, ale cyklistům se za jízdy těžko zvedají ruce... Rybáci jsou mimochodem úctyhodní letci, stěhují se každý rok z Islandu až do oblasti Antarktidy a zpátky, a když si tohle člověk představí, rád jim jejich nerudnost odpustí. Navíc se většinou místa, kde hnízdí, dají docela dobře odhadnout. Protivnější může být chaluha velká, neboť ta prý útočí rovnou na hlavu. Pravděpodobnost, že na ni někde v krajině narazíte je ale velmi malá a já o nikom, komu by se to stalo, nevím. Podobně těžko potkáte ledního medvěda. V místních muzeích sice sem tam nějakého vycpaného mají, ale už desítky let se střetnutí Islandu a ledního medvěda odehrává podle jednoduchého scénáře: Medvěd z nepochopitelných důvodů přicestuje na kře odkudsi ze severu, Islanďané ho objeví a okamžitě zastřelí. Také oni si hlídají své teritorium... UHOŘÍTE NEBO SE NENAJÍTE Když se rozhodnete vydat na Island – a prosím nedělejte to, pokud po takové cestě opravdu netoužíte – měli byste se trochu připravit nejen na nepohodu vyplývající z počasí, ale i na to, že tamější obyvatelé mají trochu jiné zvyky než my, suchozemci ze střední Evropy. Pokud vás na Islandu nějaká cedule varuje, abyste někam nešli, protože byste se mohli propadnout do bahenní sopky a uhořet, poslechněte a opravdu tam nechoďte. To není jako v Česku, kde cedule VSTUP ZAKÁZÁN je pro nás signálem jít se podívat, co tam vl astně tak nebezpečného je. Na Islandu se počítá s tím, že to přečtete správně, a když to nepochopíte, uhoříte. Kdyby se vám stalo, že vás někdo pozve k sobě na večeři, zapomeňte také u stolu na tradiční české způsoby chování, na upejpání typu „já vl astně nemám hlad“, protože vás budou brát vážně a přemlouvat vás nikdo nebude. Nakonec se budete celý večer hladově dívat, jak si dávají do nosu... Islanďané zkrátka nemají čas na ty naše obvyklé rituální zdvořilostní tance. Nikdy v historii, kromě posledních desetiletí, neměli přebytek jídla, nikdy také nevíte, kdy vypukne zemětřesení nebo vybuchne sopka, tak radši jezte. TO JE ON, CO KRADE TY SVETRY! Přírodní podmínky formovaly islandský charakter i jinak. Je tu stále relativně nízká kriminalita. Drtivou většinu krádeží mají na svědomí turisté. Islanďané se s nenechavými turisty dokážou vypořádávat někdy velmi originálním způsobem: V odlehlejších místech ostrova můžete najít malé dřevěné chatky, které mají sloužit především jako první pomoc v případě náhlé změny počasí, abyste se mohli uchýlit někam, kde se dá přežít. V chatkách bývá voda, jídlo, přikrývky a donedávna také tradiční islandské vl něné svetry. Někteří turisté tato obydlí využívají, aby ušetřili za ubytování, a tak v nich třeba tráví delší dobu. Ti méně vychovaní svého času začínali odnášet svetry, jejichž cena je v obchodech poměrně vysoká. Islanďané pak tuto poměrně trapnou záležitost vyřešili po svém – začali barvit svetry ze záchranných chatiček trochu jinými barvami, než ty, které se běžně prodávají. Zločinec si pak na vl ékl odcizený svetr, vydal se v něm hrdě na hlavní třídu a tam už si na něj všichni ukazovali: Tak to je ten člověk, co nám tu krade naše svetry! Islandský vztah k majetku nikdy nemohl být příliš malicherný, při několika desítkách zemětřesení, která zdejší přístroje denně zaznamenávají, musíte mít pocit, že vám nic nepatří věčně. Když jsem byl poprvé na Islandu a psal knihu Sága o cestě na Island , nadiktoval mi můj udivený německý známý historku o tom, jak spolu s jedním domorodcem cestoval do středu Islandu: Uprostřed ostrova nejsou žádné benzinové pumpy, a tak si museli zakoupit větší množství kanystrů s benzinem. Ještě na hlavní silnici s poměrně značným provozem Islanďan zastavil, řekl, že mají toho benzinu zbytečně moc, a začal kanystry vykládat vedle silnice do příkopu. Němec překvapeně poznamenal: „To se nebojíš, že ti to tu někdo ukradne?“ „Proč by mi to někdo kradl,“ opáčil Islanďan a tvářil se nechápavě. „Vždyť je to můj benzin!“ JAK OHŘÁT VODU V MOŘI Způsob života Islanďanů se již po staletí odvíjí právě od jejich schopnosti sžít se s nebezpečnou přírodou. Naučili se využívat horkou vodu uvězněnou hluboko pod zemí. Z geotermálních elektráren, které tvoří značnou část výroby energie, rozvádějí horkou vodu mnohakilometrovým potrubím dál a používají ji k vytápění domácností. Ve většině domů je teplá voda cítit po síře a problémem Islanďanů často není jak vodu ohřát, ale jak ji ochladit. Ve volné islandském přírodě se sice dá jen velmi těžko něco vypěstovat, zato – díky horkou vodou vytápěným skleníkům – jsou prý Islanďané největšími producenty banánů na jednoho obyvatele v Evropě. U horkých pramenů Deildartunguhver, které patří k největším v zemi, si můžete zakoupit pytlík skleníkový rajských jablíček na ochutnání. Nehlídá tam žádný prodavač, prostě si vezmete sáček a vhodíte do pokladničky potřebný obnos. Turisté nevědí, čemu se dřív divit... Bohatství horké vody se ale využívá i ke zdánlivě luxusnějším činnostem a zábavám. Na mnoha místech na ostrově se vytápějí některé chodníky – pod dlažbou byste našli síť drobných trubiček, jejichž existence vám zajistí, že v zimě nemusíte zametat sníh. Islanďané milují horké lázně, bublinkové koupele, bazény a kádě. Před několika lety se v nich vzbouřila touha koupat se v moři, jak si to mohou dovolit jižněji sídlící obyvatelé Evropy či Ameriky. Voda kolem ostrova je i přes existenci teplého Golfského proudu studená, a tak obyvatelé Reykjavíku na jednom místě vhánějí do moře horkou vodu. Kolem toho místa si vybudovali písečnou pláž, hřiště na plážový volejbal a těch několik letních dnů, kdy teplota vystoupá alespoň kousek nad dvacet stupňů Celsia se svlékají do plavek, vlezou do vody a tváří se, že jsou vlastně na Floridě... DOŽÍVALI SE AŽ DVĚ STĚ LET? Čisté ovzduší a donedávna i zdravá výživa způsobují, že Islanďané spolu s Japonci obsazují první příčky na světě v tabulce průměrné dlouhověkosti. Kdo nevěří statistikám, může si dojít do nějakého místního papírnictví a zakoupit si tam předtištěné blahopřání k devadesátinám. To se Islanďanům vyplatí vyrábět, přestože jich je celkem pouhých tři sta tisíc. Procházíte-li se po venkovských hřbitůvcích, nacházíte často svědectví o lidech, kteří se dožili více než sta let a ani nemusíte věřit prvnímu českému návštěvníku Islandu Danielu Vetterovi, který v sedmnáctém století napsal do svého cestopisu Islandia, že se ostrované dožívají až dvě stě let. Ve zmíněné knize se pozastavuje tento český evangelický kazatel a přítel Komenského i nad tím, jak je to vl astně možné, že Islanďané prohlašují, že jejich země je nejlepším místem na světě. Vždyť jsou tak chudí a téměř nic nemohou vypěstovat, „ani chleba či mouky nemají“... Můj přítel geolog Haukur Johansson říká, že jednou z příčin islandské národní hrdosti je skutečnost, že na ostrově nemají katastrofy lidského původu jako války, okupace a podobně, že jediné příkoří jim způsobuje příroda a oni sami, když se v ní nedokážou správně orientovat. Faktem je, že jedinou válkou, která tu proběhla, byla občanská válka v období reformace a od té doby se Islanďané starali o jiné věci. Nemají žádnou armádu. V šedesátých letech, kdy vypukly ostré spory o loviště ryb kolem Islandu, bojovali s britskými válečnými čluny svérázným způsobem sami islandští rybáři. Spor se naštěstí brzy vyřešil a dnes ho připomínají hlavně dvě sochy na pobřeží obrácené čelem k sobě – jedna na jihu Islandu a druhá kdesi daleko za mořem ve Skotsku. NEUMÍŠ PRACOVAT, TAK ČTI! Evropa a Amerika se od sebe vzdalují. To tempo není příliš velké, zhruba tak centimetr nebo dva za rok, těžko to zahlédnete pouhým okem. Navíc se celé drama v drtivé většině odehrává pod mořskou hladinou a jediné místo, kde můžete tento geologický jev pozorovat na souši je právě Island. Jeho územím se táhne velká puklina mezi dvěma kontinentálními deskami a tato skutečnost jako by předznamenávala i způsob života a myšlení zdejších lidí.. Díky starým islandským rukopisům je historie ostrova známa poměrně velmi přesně, ale to neznamená, že by to nebyla záhada. V devátém století žil v Norsku král Harald Krásno vlasý a když se chtěl oženit, měla jeho vyvolená jednu podmínku – sjednotit Norsko! Harald Norsko svou silou sjednotil, oženil se, ale nespokojení sedláci (Vikingové) se rozhodli, že raději odejdou někam jinam, než by si nechali poroučet. Značná část z nich se pak vydala na Island. První osadníci tak připluli se vším svým majetkem, rodinami a zvířaty před divoký oceán na neznámý ostrov a tam pokračovali ve svém svobodném životě. Většinu otroků propustili, protože nebylo výhodné je živit, a v desátém století pocítili potřebu zorganizovat se v nějaký státní útvar. Tak vznikl nejstarší celostátní parlament světa alting, který se začal jednou za rok scházet v místě mezi dvěma kontinentálními deskami, jemuž se dodnes říká Tingvellir neboli Sněmovní pláně. Tam také v roce 1000 tito pohanští sedláci rozhodli o svém přijetí křesťanství. Norský král by si tehdy rád ostrov podmanil a pohanství jeho obyvatel by mu posloužilo jako dobrá záminka. Parlamentní mluvčí Torgeir se prý zamyslel a pak předstoupil před ostatní a vyhlásil, že křesťanství bude na Islandu přijato se třemi podmínkami: Islanďané mohou dál v soukromí uctívat své pohanské bohy, smějí zabíjet a jíst koně a odkládat novorozence. Tímto vychytralým gestem Torgeir zajistil klid a mír Islandu na více než dvě stě let. Po většinu staletí byla přesto na Islandu bída, i tak však po sobě ostrované zanechali neuvěřitelné kulturní bohatství – staré rukopisy vepsané do telecích kůží. Kniha o záboru země například svědčí o velké části rodin, které kdysi na Islandu žily a dnes mají díky ní obyvatelé ostrova internetovou databázi s asi 700 000 jmény, kde si každý ostrovan může najít své předky až do devátého století. Islandská středověká literatura je mimo jiné jedinou světskou literaturou své doby. Není poznamenána náboženskou ideologií a můžeme v ní nacházet svědectví, jak se skutečně v té době – například v rodinách – žilo. Co vedlo Islanďany po staletí k takovému důrazu na vzdělání, to můžeme jen odhadovat. Nejspíš špatné počasí – co máte dělat celou zimu, abyste se nepomátli na rozumu, když jste zavřeni v jedné malé místnosti spolu s dalšími lidmi a nemůžete ven. Když jsme s Pa vl em Kouteckým natáčeli před pár lety na jižním Islandu dokument Islandská paměť , tak nám o tom jedna stará dáma vyprávěla: Když byla malá holka a ještě nemohla pořádně dělat domácí práce, měla za úkol ostatním předčítat. Četla ságy, staré příběhy a pohádky, kterým třeba sotva mohla rozumět. Islandská vzdělanost se rozvíjela usilovně i v těch nejtěžších dobách chudoby a přírodních katastrof. Když ve čtyřicátých letech dvacátého století přinesly americké základny ostrovanům velké finanční injekce, mohli nejspíš i právě proto investovat a stát se tak během několik málo let jednou z nejvíce prosperujících zemí světa s vysokou životní úrovní. DOBŘE SE TU PŘEMÝŠLÍ Dnešní Island jako by se pohyboval na hranici mezi dvěma světadíly i kulturně a mentálně. Na jedné straně cítíte z ostrovní atmosféry velký obdiv k Americe, a to i v tom dobrém i v horším. Mnohem rychleji než v Evropě například ustupuje tradiční islandská kuchyně složená především z ryb a mléka, a je nahrazována hamburgery, vysoce slazenými limonádami a vším, co zahrnujeme pod úderné označení „fast food“. V důsledku toho například za posledních deset let ztloustly Islanďanky v průměru o pět kilogramů. V letních měsících za bílých víkendových nocí často můžete pozorovat nevázaný noční život dětí, mládeže i dospělých, jaký si jinde v Evropě ani neumíme představit. Už v devadesátých letech jsem byl šokován návštěvou kina, kde se konzumovaly obří dávky pop cornu a coly a uprostřed uměleckého filmu byla nečekaná a nelítostná přestávka, abychom si mohli jít nakoupit další zásoby. Islanďané stále tradičně zachovávají velmi vřelý vztah k hodnotám jako je rodina, vl ast či příroda. Každé dítě, i nemanželské, je vítáno. Existuje tu přísloví: Když děti mají děti, je to dobře. Studenti rádi studují na univerzitách po celém světě, ale většinou se vracejí na Island s odůvodněním, že je tam čisto, bezpečno a rodiny tu mají k sobě blízko. Nad tím vším ční úchvatná islandská příroda. Krajina téměř bez lesů, pokrytá lávovými poli a tajuplnými skalními útvary, divoké ledovcové či pramenité řeky se spoustou mohutných vodopádů, jezera, ledovce, podivuhodné laguny nebo horké přírodní prameny, bahenní sopky, krátery, gejzíry... Projíždíte islandským vnitrozemím a pochopíte, jak asi vypadá třetihorní krajina. Američané tu trénovali před cestou na Měsíc a jeden z kosmonautů prý řekl: „Po Islandu už mě Měsíc moc nepřekvapil.“ Mne překvapuje Island každý rok. Dívám se například na holé skály, na který se dají zřetelně rozeznat jednotlivé geologické vrstvy. Jedna vrstva představuje jednu sopečnou erupci, jedno dlouhé období života. Dívám se na ty vrstvy a dobře se mi přemýšlí. O přírodě, o politice, o těch našich vrstvách, o tom, jak dlouho a proč tu vl astně jsme a k čemu je to všechno dobré... Jan Burian psáno pro časopis ONE 5, vyšlo v listopadu 2007
Poslední aktualizace byla provedena 2. února 2007