Psaní
NĚKTEREJ MAĎAR
Nedaleko Černínského paláce, v němž se nachází ministerstvo zahraničních věcí, se v hostinci U černého vola už po desetiletí a za všech režimů mezi slušnými lidmi nebo i za asistence udavačů rozebírá politická situace. Odnaproti i odjinud sem odbíhají rozumbradové všeho druhu, dokonce i někteří spisovatelé a ministři.
Nedávno jsme se tam děsili, co se to děje v zemích naší visegrádské čtyřky. V Polsku jsou u moci dvojčátka jako z pohádky bratří Grimmů, v Maďarsku se v boji proti vládní lži zapalují auta, na Slovensku podle policejní verze zbila mladá Maďarka sebe samu, neboť se jí prý nechtělo do školy, a pak to svedla na nevinné místní nacionalisty… A u nás v Česku? Tady vládne permanentní předvolební kampaň, a když chcete pochopit, co politik říká, bez slovníku vulgarismů se neobejdete. Naštěstí se prý možná brzy budou z těchto důvodů jejich projevy v televizi vysílat až po dvaadvacáté hodině, tak si pak trochu odpočineme.
„Ale jsou v tom rozdíly,“ ozvalo se odkudsi z cigaretového dýmu. „Furt je to tu lepší než v Maďarsku.“
Rozhovořili jsme se o tom všichni najednou a nakonec ten názor většina z nás odsouhlasila.
To, že se v Maďarsku lidé prostě seberou a jdou rovnou vydrancovat televizi a namlátit policajtům, je možná dáno i jejich národní tradicí. Když u nás národ sobě vybíral příspěvky na založení Národního divadla, Maďaři už si stavěli parlament. U nás jsme si za Rakouska zahráli v českém jazyce, ale oni si mezitím vybojovali dualismus. Tak tam teď mají v ulicích pozdvižení, zatímco u nás jako by pořád hlavně šlo o tu naši zlatou kapličku. A tak nanejvýš ministr kultury a bývalý herec vyhodí ředitele Národního divadla a odmítne sdělit veřejnosti nějaké rozumné důvody.
„To bude tím, že je to svobodný zednář, to byli vždycky tajnůstkáři,“ ozval se tichý hlásek odkudsi z kouta. Že by? zapochyboval jsem. Nedávno jsem přece četl, že čeští svobodní zednáři chtějí vylepšit svůj negativní obraz ve společnosti a ukázat se v novém světle. Tudy by na to asi ti mužové nešli…
„Buďte rádi, že nežijem v Maďarsku!“ zvolal můj soused, který viděl záběry z Budapešti v televizi.
U nás podobné střety probíhají jinak: umělci třeba napíšou panu ministrovi otevřený dopis, v němž uvedou, že jsou znepokojeni, a pan ministr na to prohlásí, že dopis snižuje jeho vstřícnost a ochotu k diskusi. Drama po česku…
„Když herec zasahuje do politiky, je to vždycky sranda,“ ozval se opět onen kouřový hlas a pak si kdosi vzpomněl na starou historku, jak se prý tatínek našeho nového ministra kultury, slovutný herec Zdeněk Štěpánek, jednou vsadil, že během představení v Národním divadle, kde hrál císaře Zikmunda, osvobodí Jana Husa. A jak údajně zahřměl silným hlasem: „Jene Husi, jsi volný!“
„Nojo, to byl ale opravdu herec! Na toho mladej nemá,“ řekl kdosi bez citu a soudnosti.
A bůh ví, jestli se to tak vůbec stalo, zapochybovali jsme nakonec snad všichni a řeč se pozvolna stočila jinam. Jen mně kdesi v podvědomí vytanul citát ze Švejka:
„Některej Maďar za to nemůže, že je Maďar.“
Třeba to o Češích platí taky.
Jan Burian
(pro Pražský deník, září 2006)