Psaní

NEJMÉNĚ ZAJÍMAVÁ ULIČKA

Můj otec chodíval jednou týdně na procházku. Občas mě brával s sebou, jenže mně bylo sotva pět let a nedělní chození za ruku jsem nesnášel. On to měl rád, mával frajersky hůlčičkou kolem sebe a vykračoval si – byl to bohém, celé Hradčany ho tehdy znaly a sem tam si na jeho výšlapy vzpomene někdo i dnes. Nejvíc se mu líbilo v dolní části Loretánského náměstí kolem Lorety a kláštera kapucínů, tam chodíval nejčastěji a důvěrně to místo nazýval Florencie. Obešel Nový svět a vrátil se domů do Loretánské ulice do své pracovny psát noty neboli „smutný stromečky“, jak jsem tehdy popisoval jeho práci já.
O pár let později jsem se stejnou ulicí vracíval domů z bruslení. Na Novém světě je totiž dodnes jedno z nejhezčích dětských hřišť v Praze. Tehdy sice nebylo tak krásně udržované jako dnes, zato tam chodilo víc dětí a v mrazech se bruslilo. Naučil jsem se tam skákat kadeta a jednou jsem loupnul Grigarovi hokejkou puk přímo pod oko.
Staral se tam o nás hlídač pan Břinčil, vybíral korunu za čaj se sirupem, a když jsme to přeháněli se řvaním, okřikl nás. Jinak bych se býval ale vsadil, že je na celém Novém světě jen klid a pohoda. Čas tu uplýval určitě stejným tempem jako dnes, jen nám ho nějak lépe odměřovaly nedaleké loretánské zvonky.
Otec a já jsme společně i každý sám špacírovávali Kapucínskou ulicí. Vcházeli jsme do ní v místě, kde si ji mniši kapucíni přemostili krytou chodbou, nejspíš proto, aby si nemuseli na cestu přes ulici z kláštera do Lorety brát kapuce. Od tohoto místa směrem dolů byste ovšem mohli považovat Kapucínskou za nejméně zajímavou uličku na Hradčanech. Jen vysoké zdi a kočičí hlavy a mezi nimi nezničitelně se deroucí tráva. Kdyby ovšem nebylo armády. Ta si tu ještě za Rakouska koncem devatenáctého století vybudovala v domě číslo dvě garnizonu neboli posádkový soud a vězení. V padesátých letech nedávno uplynulého století se tu usídlilo takzvané Obranné zpravodajství, takové malé české gestapo. A tak zatímco jsme se tu s tatínkem procházeli, on točil hůlkou a já bruslemi, za neprostupnými zdmi mučírny trpěli naši současníci, političtí vězňové: hrdinové druhé světové války jako generál Vladimír Přikryl, ale i hrdinové sportu, třeba mistr světa v hokeji Augustin Bubník. Ten vyprávěl, že když odtamtud po třech týdnech odcházel k soudu, byl o třicet kilogramů lehčí, vážil 52 kilo.
Otec zemřel téměř před padesáti lety, a tak se asi nikdy nedozvěděl, co se dělo v jeho Florencii. Já se to doslechl, až když jsem dospěl. A teprve nedávno jsem si mohl přečíst útržkovitá svědectví vězňů z tohoto hradčanského „domečku“. Je to hnusné místo. Nehodí se ani do otcovy Florencie, ani k mému skotačení na hřišti. Nehodí se do žádné civilizace.
Jeden z vězněných vyprávěl o tom, že jediné, co ho během výslechů v „domečku“ drželo při životě, bylo pravidelné vyzvánění loretánských zvonků. Z kovového válce věhlasné zvonkohry k němu doléhala melodie staré písničky Tisíckrát pozdravujeme Tebe… Mohli jsme ji slyšet všichni, ale poslouchali jsme ji každý jinak.

Jan Burian
(pro Pražský deník, říjen 2006)


Nyní se nacházíte zde: hlavní stránka > psaní > NEJMÉNĚ ZAJÍMAVÁ ULIČKA
HLAVNÍ MENU kdo je kdo pozvánka hudba film / televize psaní obrázky historie chcete mě? kontakt english deutsch icelandic danish estonian swedish aaland	Psaní NEJMÉNĚ ZAJÍMAVÁ ULIČKA Můj otec chodíval jednou týdně na procházku. Občas mě brával s sebou, jenže mně bylo sotva pět let a nedělní chození za ruku jsem nesnášel. On to měl rád, mával frajersky hůlčičkou kolem sebe a vykračoval si – byl to bohém, celé Hradčany ho tehdy znaly a sem tam si na jeho výšlapy vzpomene někdo i dnes. Nejvíc se mu líbilo v dolní části Loretánského náměstí kolem Lorety a kláštera kapucínů, tam chodíval nejčastěji a důvěrně to místo nazýval Florencie. Obešel Nový svět a vrátil se domů do Loretánské ulice do své pracovny psát noty neboli „smutný stromečky“, jak jsem tehdy popisoval jeho práci já. O pár let později jsem se stejnou ulicí vracíval domů z bruslení. Na Novém světě je totiž dodnes jedno z nejhezčích dětských hřišť v Praze. Tehdy sice nebylo tak krásně udržované jako dnes, zato tam chodilo víc dětí a v mrazech se bruslilo. Naučil jsem se tam skákat kadeta a jednou jsem loupnul Grigarovi hokejkou puk přímo pod oko. Staral se tam o nás hlídač pan Břinčil, vybíral korunu za čaj se sirupem, a když jsme to přeháněli se řvaním, okřikl nás. Jinak bych se býval ale vsadil, že je na celém Novém světě jen klid a pohoda. Čas tu uplýval určitě stejným tempem jako dnes, jen nám ho nějak lépe odměřovaly nedaleké loretánské zvonky. Otec a já jsme společně i každý sám špacírovávali Kapucínskou ulicí. Vcházeli jsme do ní v místě, kde si ji mniši kapucíni přemostili krytou chodbou, nejspíš proto, aby si nemuseli na cestu přes ulici z kláštera do Lorety brát kapuce. Od tohoto místa směrem dolů byste ovšem mohli považovat Kapucínskou za nejméně zajímavou uličku na Hradčanech. Jen vysoké zdi a kočičí hlavy a mezi nimi nezničitelně se deroucí tráva. Kdyby ovšem nebylo armády. Ta si tu ještě za Rakouska koncem devatenáctého století vybudovala v domě číslo dvě garnizonu neboli posádkový soud a vězení. V padesátých letech nedávno uplynulého století se tu usídlilo takzvané Obranné zpravodajství, takové malé české gestapo. A tak zatímco jsme se tu s tatínkem procházeli, on točil hůlkou a já bruslemi, za neprostupnými zdmi mučírny trpěli naši současníci, političtí vězňové: hrdinové druhé světové války jako generál Vladimír Přikryl, ale i hrdinové sportu, třeba mistr světa v hokeji Augustin Bubník. Ten vyprávěl, že když odtamtud po třech týdnech odcházel k soudu, byl o třicet kilogramů lehčí, vážil 52 kilo. Otec zemřel téměř před padesáti lety, a tak se asi nikdy nedozvěděl, co se dělo v jeho Florencii. Já se to doslechl, až když jsem dospěl. A teprve nedávno jsem si mohl přečíst útržkovitá svědectví vězňů z tohoto hradčanského „domečku“. Je to hnusné místo. Nehodí se ani do otcovy Florencie, ani k mému skotačení na hřišti. Nehodí se do žádné civilizace. Jeden z vězněných vyprávěl o tom, že jediné, co ho během výslechů v „domečku“ drželo při životě, bylo pravidelné vyzvánění loretánských zvonků. Z kovového válce věhlasné zvonkohry k němu doléhala melodie staré písničky Tisíckrát pozdravujeme Tebe… Mohli jsme ji slyšet všichni, ale poslouchali jsme ji každý jinak. Jan Burian (pro Pražský deník, říjen 2006)
Poslední aktualizace byla provedena 26. září 2006