Psaní

NĚCO KŘEHKÉHO A DŮLEŽITÉHO

V zatáčce v Chotkově ulici zvedám v tramvaji hlavu od novin a kontroluji, zda je socha na svém místě. Tuhle mě totiž zastavila paní, která četla fejeton O lvu stěhovavém, a prohlásila, že lev zmizel. Naprosto vážně se ptala, jestli o tom vím. Když se druhý den přesvědčila, že je všechno v pořádku, napsala mi, že je asi přepracovaná. Ujistil jsem ji, že může být klidná, lev si zřejmě občas skočí do kuchyně Hoffmeisterovic hotelu na zbytky a ona měla zrovna to štěstí, že ho přistihla. Proč hned myslet na nejhorší, když víme, že zázraky se dějí...
Vzápětí spatřím v novinách obrázek podivuhodné příšerky. Navrhl ji architekt Jan Kaplický a v jejím půvabně oblém těle bychom měli mít knihovnu. Čtu si o tom, jak se Čechové začínají štěpit: někteří si na tu příšerku nehodlají zvyknout, a tak se začínám bát, abychom si svou zapšklostí nepokazili takovou příležitost. Abychom zase jednou nebyli příliš konzervativní.
Na Malostranském náměstí znovu zvedám hlavu od pomačkaných novin a dívám se přes kapky na skle na protější dům – Malostranská beseda se pořád rekonstruuje. Trvá to mnohem déle, než se plánovalo, je to oprava zjevně velkorysá. Kdo by si nepřál mít tu budovu tak krásnou, jak si zaslouží? Ale stejně se mi svírá žaludek v obavách, co bude, a něco mi pořád říká, že zase tak často se přece zázraky nedějí...
Za socialismu se v Besedě konaly osvěžující a posilující koncerty, na nichž se ani nemuselo rovnou demonstrovat, jako třeba při vystoupení evangelické skupiny Berani počátkem sedmdesátých let. Diváci tehdy povstali ze židlí, křičeli nadšením a opakovali Karáskovy a Rejchrtovy texty vyzývající ke svobodě a víře. Často stačilo jen tak sedět a poslouchat, jak Jiří Černý pouští z desky písničky Víti Jasného (jméno vymyšlené pro zakázaného Karla Kryla) nebo jak Jarda Hutka s trochu potutelným úsměvem zpívá: „Cizinci, cizinci, dolary, marky a ruble taky...“
Po sametové revoluci zavládlo v okolních ulicích buranství. Mostecké se začalo říkat „Křišťálová“, z dlouho uzavřené Malostranské kavárny se stal bezduchý, ohavný a předražený podnik, všude kolem samé cetky pro turisty, ruské vojenské čepice, trička s Franzem Kafkou a jiné „kulturní“ odpadky... Jen Malostranská beseda, kterou měla v pronájmu rodina Radostova, se nezměnila. Bylo tam sice pořád nahuleno a pan Robert si svůj diplom za zásluhy o kulturu vystavil na nepřívětivém záchodě, ale v sále se hrálo každý večer. Posilovali jsme si tam naději, že jakkoli doba tak trochu vymknuta z kloubů šílí, můžeme se zastavit, promyslet a procítit to, co se tu vysloví, a občerstveni zase vyjít ven a nenechat se strhnout proudem toho nevkusu kolem.
Co teď bude dál, nikdo neví. Čtu, že až se budova opraví, vypíše se konkurs, který určí, kdo bude v Besedě něco podnikat.... Jenže lidi, kteří tam hráli a chodili poslouchat hudbu, dobře vědí, že takový konkurs už proběhl. Trval čtyřicet let a zvítězila v něm rodina Radostova. A tak se teď bojím, aby o tom věděli i porotci a nedosadili do Besedy nějakého „mladého, který se nezakecá“, udělá z toho sice kulturní centrum na úrovni třetího tisíciletí, ale všichni tím ztratíme něco křehkého a důležitého pro naši kulturní kontinuitu. Zkrátka abychom v tomto případě naopak nebyli zase jednou moc moderní.

Jan Burian
(pro Pražský deník)


Nyní se nacházíte zde: hlavní stránka > psaní > NĚCO KŘEHKÉHO A DŮLEŽITÉHO
HLAVNÍ MENU kdo je kdo pozvánka hudba film / televize psaní obrázky historie chcete mě? kontakt english deutsch icelandic danish estonian swedish aaland	Psaní NĚCO KŘEHKÉHO A DŮLEŽITÉHO V zatáčce v Chotkově ulici zvedám v tramvaji hlavu od novin a kontroluji, zda je socha na svém místě. Tuhle mě totiž zastavila paní, která četla fejeton O lvu stěhovavém, a prohlásila, že lev zmizel. Naprosto vážně se ptala, jestli o tom vím. Když se druhý den přesvědčila, že je všechno v pořádku, napsala mi, že je asi přepracovaná. Ujistil jsem ji, že může být klidná, lev si zřejmě občas skočí do kuchyně Hoffmeisterovic hotelu na zbytky a ona měla zrovna to štěstí, že ho přistihla. Proč hned myslet na nejhorší, když víme, že zázraky se dějí... Vzápětí spatřím v novinách obrázek podivuhodné příšerky. Navrhl ji architekt Jan Kaplický a v jejím půvabně oblém těle bychom měli mít knihovnu. Čtu si o tom, jak se Čechové začínají štěpit: někteří si na tu příšerku nehodlají zvyknout, a tak se začínám bát, abychom si svou zapšklostí nepokazili takovou příležitost. Abychom zase jednou nebyli příliš konzervativní. Na Malostranském náměstí znovu zvedám hlavu od pomačkaných novin a dívám se přes kapky na skle na protější dům – Malostranská beseda se pořád rekonstruuje. Trvá to mnohem déle, než se plánovalo, je to oprava zjevně velkorysá. Kdo by si nepřál mít tu budovu tak krásnou, jak si zaslouží? Ale stejně se mi svírá žaludek v obavách, co bude, a něco mi pořád říká, že zase tak často se přece zázraky nedějí... Za socialismu se v Besedě konaly osvěžující a posilující koncerty, na nichž se ani nemuselo rovnou demonstrovat, jako třeba při vystoupení evangelické skupiny Berani počátkem sedmdesátých let. Diváci tehdy povstali ze židlí, křičeli nadšením a opakovali Karáskovy a Rejchrtovy texty vyzývající ke svobodě a víře. Často stačilo jen tak sedět a poslouchat, jak Jiří Černý pouští z desky písničky Víti Jasného (jméno vymyšlené pro zakázaného Karla Kryla) nebo jak Jarda Hutka s trochu potutelným úsměvem zpívá: „Cizinci, cizinci, dolary, marky a ruble taky...“ Po sametové revoluci zavládlo v okolních ulicích buranství. Mostecké se začalo říkat „Křišťálová“, z dlouho uzavřené Malostranské kavárny se stal bezduchý, ohavný a předražený podnik, všude kolem samé cetky pro turisty, ruské vojenské čepice, trička s Franzem Kafkou a jiné „kulturní“ odpadky... Jen Malostranská beseda, kterou měla v pronájmu rodina Radostova, se nezměnila. Bylo tam sice pořád nahuleno a pan Robert si svůj diplom za zásluhy o kulturu vystavil na nepřívětivém záchodě, ale v sále se hrálo každý večer. Posilovali jsme si tam naději, že jakkoli doba tak trochu vymknuta z kloubů šílí, můžeme se zastavit, promyslet a procítit to, co se tu vysloví, a občerstveni zase vyjít ven a nenechat se strhnout proudem toho nevkusu kolem. Co teď bude dál, nikdo neví. Čtu, že až se budova opraví, vypíše se konkurs, který určí, kdo bude v Besedě něco podnikat.... Jenže lidi, kteří tam hráli a chodili poslouchat hudbu, dobře vědí, že takový konkurs už proběhl. Trval čtyřicet let a zvítězila v něm rodina Radostova. A tak se teď bojím, aby o tom věděli i porotci a nedosadili do Besedy nějakého „mladého, který se nezakecá“, udělá z toho sice kulturní centrum na úrovni třetího tisíciletí, ale všichni tím ztratíme něco křehkého a důležitého pro naši kulturní kontinuitu. Zkrátka abychom v tomto případě naopak nebyli zase jednou moc moderní. Jan Burian (pro Pražský deník)
Poslední aktualizace byla provedena 20. března 2007