Jan Burian: O ryze mužských záležitostech

Petr Kofroň , Rock & Pop, 11/07

S Janem Burianem se pokaždé nabízí vícero možností. I tentokrát. Mohli jsme si povídat třeba o jeho pražských fejetonech, v nichž už došel k šesté desítce a chystá jejich knižní vydání. Nebo o zážitcích z letního, hodně netradičně pojatého průvodcování po Islandu a letos premiérově i v Portugalsku. Či se něco bližšího dozvědět o chystané televizní talk show Burianův den žen, v němž bude ve spolupráci s Vítem Klusákem a Filipem Remundou (autorská dvojice kontroverzního filmu Český sen) připravovat osobité portréty různých žen, u nichž lze bez nadsázky použít přívlastek výstřední či kontroverzní.
Nakonec jsme ale přece jen zakotvili u tématu hudebního. Jan Burian totiž v nejbližších dnech představí nové album, které určitě upoutá už svým názvem Muži jsou křehcí.

V loňském roce ti vyšlo pozoruhodné koncepční dvojalbum Dívčí válka a tvá nová deska teď bude určitě mnohými vnímána jako určitá mužská odpověď na ni. Kdy a jak se tenhle nápad zrodil?
Titulní písnička Muži jsou křehcí vznikla jako jedna z prvních už během cyklu Dívčí válka , ale tam se nehodila. V průběhu natáčení se pak zrodil nápad udělat i chlapy. Mně se ta představa líbila, ale zas nejsem natolik konceptuální, abych si řekl: 'teď si sednu a napíšu o Frantovi, Karlovi a dalších'. Začal jsem to jenom tak zkoušet a nejednou texty jako by přicházely samy od sebe. Neuvažoval jsem dopředu, jací mužové tam budou zastoupeni, takže to bylo veliké dobrodružství, velmi impulzivní práce. I když, doufám, taky trochu kontrolovaná rozumem. (smích)

Snažil ses při psaní třeba některým holkám z Dívčí války najít vhodný mužský protějšek?
Asi by to byla hezká hra, ale tohle jsem opravdu plnoprávné samostatné básničky, které vznikaly na různá témata z mužského světa. Takže jsem při tom na ty ženský už moc nemyslel. Mimochodem, na Dívčí válce jsou některé portréty mužů, třeba písnička Irena-S počtářem je spíš o tom počtáři než o Ireně. Stejně tak tady text Kluci z naší třídy vlastně pojednává o jejich maminkách.

Připadá mi, že zatímco na Dívčí válce šlo o pokus skutečně se pohroužit do ženského nitra, u mužů spíš ukazuješ, jaké postoje dobrovolně, z donucení či jako obrannou pózu v životě zaujímají. Jako by svoji skutečnou povahu ukrývali a spíše něco hráli.
Možná jsme takoví, možná si víc hrajeme. Já nás pořád vidím, jako bychom byli byla parta z mateřské školky a s autíčky v ruce se honili po místnosti. Jenom se časem rozjedou do světa. Mám pocit, že nám hodně záleží na tom, jak se projevujeme, že se naše povaha projevuje právě v těch činech. Milan je ustrašený hoch, který chce dobýt svět a nakonec jezdí po městě v terénním autě s kolejnicemi vepředu a na mě působí jako ztracenec, který se potácí a neví, co se sebou. To samé Filip, který vlastní telefon a volné minuty a pořádně nemá komu zavolat… Tři kamarádi zase sedí v sauně, odkapávají a mlčky „upevňují svá přátelství“. Možná jsem psal víc o našich rolích, než o vnitřních prožitcích.

Máš v těch písních někoho, s kým by ses dokázal nejvíc ztotožnit?
To se dá těžko říct, je to všechno hodně subtilní, člověk se asi do jisté míry promítá do všech těch textů. I když třeba nejsou přímo o něm, dovede si představit, že by za jistých okolnosti mohly být… Asi vůbec nejblíže mám k Richardovi, kde se na konci zpívá 'nezahořknout, nezesládnout'. Je to vlastně takové krédo. On má problém, že se ocitl v jiném světě, než do jakého byl vychován. Nechci říct, že jsem to já, ale tenhle problém i text jsou pro mě důležité a na koncertech tu píseň většinou zpívám na závěr.

Jistě se nabízelo více variant jak tento projekt pojmout včetně zopakování předchozího modelu. Konečným výsledkem je tentokrát jednolité album s bonusovým přídavkem s hosty na druhém kotouči, který je koncipován spíše jako takové uvolněné pohrávání si s tématem.
Opakovat se by byla hrozná nuda. Nemyslel jsem si, že bych udělal něco jako další díl Dívčí války , ale samostatnou desku, která je sice na blízké téma, ale je hudebně dost odlišná. Je to tvrdší, chlapštější album. Teprve, když byl hotov tenhle základní model, začali jsme s Jiřím Burianem a Mikolášem Růžičkou uvažovat o možnosti, že by si s některými zbylými texty, ale i s některými z těch mnou už nazpívaných, mohl pohrát ještě někdo jiný. Třeba že by Přemysl Rut mohl nazpívat písničku, která vznikla vlastně o něm, měl by tu být také Petr Váša a další. Tak došlo i k posunu textu Odešli spolu, který si přepsal a nazpíval Xavier Baumaxa takovým tím kollerovsko-krajčovským stylem a úplně rozboural původní pojetí. Nebo je tam píseň V.I.P. ve dvojí výrazně odlišné interpretaci – Lenky Dusilové a mojí. A tak dále.

A jsou muži skutečně tak křehcí?
Opravdu si myslím, že jsme na tom dneska v mnoha směrech hůř, než ženy. Že jsme méně odolní vůči stresu, dokázala třeba už blokáda Leningradu za války, při níž nejprve umírali muži, pak děti a teprve nakonec ženy. Dnes se například občas začíná mluvit o krizi mužské identity, že nevíme, jací vlastně máme být, jestli fakt chlapi, machové nebo feministi. Žádný civilizovaný muž si nemyslí, že jeho manželka je druhořadý tvor, snaží se něco dělat s tím, aby se tak nemusela cítit, ale je to všechno hodně komplikované také proto, že často ani ženy nemohou přesně vědět, co vlastně chtějí, jak mají vyřešit svoji roli v současném světě a rodině.