Jsou muži křehcí?

Eva Houserová, Marianne, 02/08

Písničkář Jan Burian si myslí, že nádobí by měl doma mýt ten, kdo ke míň unavený. Jinak je manželství k ničemu. Pokud dva lidé nepochopí, že jeden nemůže být otrokem druhého, pak prý nepochopí vůbec nic.

Čekají ženy, že pro ně přijede princ na bílém koni?

JB: Do jisté míry to tak často je, asi tak jako muži pořád čekají, že je nějaká žena zachrání. Možná vůbec všichni čekáme, že se něco stane...

Že muži čekají na ženy, které je zachrání?

JB: V mnoha případech to tak je. Je to dáno tím, že nás vychovaly matky a my jsme je pak opustili, nebo opustily ony nás, ale my ten mateřský princip v sobě pořád máme a hledáme jakousi jistotu.

Říkáte, že se muži žení vlastně se svými matkami, nebo tchyněmi...

 JB: Nelíbí se mi militantně feministické názory typu: „Vy chlapi hnusný, sami můžete za to, jaký jste, plivete na podlahu...“ Někdo nás vychovával! Tatínek většinou nebyl doma a vychovávala nás maminka Možná by bylo lepší, kdyby muži a ženy řešily problémy společně.

Proč muži chtějí být supermany, co to pořád máte s tím egem?

JB: Už od mateřské školky pořád soutěžíme. Soutěžení holčiček se odehrává trošku v jiných rovinách, kluci se daleko otevřeněji perou o autíčka, nebo o to, kdo je ten vůdce stáda. Mně je tahle mužská soutěž nepříjemná, nemám ji rád, ale myslím si, že je to původní jev našich povah, který potom končí na té dálnici, kdy to hoši nez vl ádnou, nabourají se a společně se zabijou.

Myslíte, že ženy si snáze než muži najdou nějaký smysl života?

JB: Ženy jsou praktičtější, musí nést na svých bedrech ty nejtěžší věci života, kdežto my muži pořád někam prcháme a někam se vypařujeme. Osobně mi ženský úděl, připadá daleko bližší životu, realističtější, ale neznamená to, že by byl o moc lepší. Jenom mě víc zajímá, protože ho moc neznám. A protože ty mužské úniky mi připadají často velmi nudné, nebo až protivné, ať už je to únik do té soutěživosti, do nějaké bezmezné hry, do iluze... třeba sport je hezká zábava, ale není to smysl života.
Ač se mi to těžko říká, můj největší životní zážitek asi byl, když jsem mohl být u porodu. Přitom jsem tam měl jsem béčkovou úlohu.

Jsou muži věčné děti?

JB: Spíš záleží na tom, jací jsou. Mohou to být třeba blbí kluci, a pak můžou být třeba kluci, se kterými je legrace a kteří vás někam přivedou, a pak zase můžou být hajzlíci, kteří vám kradou věci. Když se muž opravdu povede, tak je to podle mě moc důležitá bytost. Ale problém je v tom, že se nás daří čím dál tím méně. Že sami nevíme, co chceme. Takový soubor básní pomůže v tom, že pojmenuje určité pocity, ale to je asi tak všechno, co může člověk udělat.

V poslední době dávají někdy ženy najevo, že z vl ádnou všechno a že se vl astně bez mužů obejdou. Jak to na muže působí?

JB: Není pravda, že se ženy bez mužů neobejdou. Spíš jako by jim chtěly říct: „Hele, dělejte něco!“ Je jasné, že vždycky je život lepší s chlapem než bez něj, když to ovšem funguje. Když to nefunguje, možná je lepší být bez něj. Během posledních staletí jsme my muži udělali obrovský kus práce sami na sobě, i když to tak možná nevypadá. Ale emancipace za posledních sto let strašně postoupila a jde o to teď počkat a nechtít všechno hned, protože my muži se s tím vším musíme vyrovnávat, a ženy konečně také. To dilema, jak skloubit práci a rodinu, řeším i já.
Mně jde spíš o to, jestli se dokážeme vzbouřit proti konzumní společnosti. Četl jsem, jak se nějaká feministka rozhořčovala nad tím, jak se zneužívají ženy v reklamách. Musím říct, že já jsem zase velmi rozhořčen, jak se tam zneužívají muži! Ti dementi kolem piva jsou v principu úplně stejní jako ty blondýny. Komerční tlaky jsou daleko nebezpečnější než to, že se nemůžeme domluvit, co je mužská a co ženská role.
Nejvíc mě uráží primitivismus.

Ale existují i velmi kultivovaní muži, kteří nesnesou, že žena vydělává víc nebo má vyšší postavení než oni.

JB: Ano, jeden muž mi řekl, že muži dělají dějiny. Musel jsem se mu smát a ptal jsem se, kde je dělají – jestli taky u nich doma... Připadá mi to směšné a myslím, že tyhle lidi vůbec nechápou, kde žijí.

Ale co s takovými rozdíly, jako že ženy mají obvykle vyšší nároky na úklid než muži?

JB: Jsou ženy posedlé uklízením, nebo si spíš něco nenahrazují? Třeba nedostatek pocitu bezpečí a porozumění. Mám jednu písničku ze starých dob, kde se zpívá o ženský, která uklízí... „Uklízet jen pro pocit, že s prachem zmizí z bytu všechna šeď“. A pointa tam je, že ještě tak pejska ano, ale člověka už ne.

Bude někdy víc žen v politice a v rozhodujících pozicích v byznysu?

JB: Ženy tam ani samy nechtějí – mezi chlapy, kteří používají slovník pana Topolánka a Paroubka, bych taky nešel pracovat. Naopak bych šel někam, kde to má nějaký smysl, mezi kulturní lidi, kde mi nikdo nelže, a to je přece ženský přístup k věci – nedělat vždycky všechno jen pro to, aby člověk měl nějakou funkci, ale raději dělají něco, co stojí za to! Jsem rád, když ve vl ádě vidím Džamilu Stehlíkovou, protože je to chytrá paní, ale neměl bych vůbec problém s tím, kdyby tam místo ní byl nějaký pan Stehlík.

Proč čeští muži chodí do hospody? Co tam hledají?

JB: Oni prostě hledají klid. Současná doba je rychlá a zodpovědnost mužů je obrovská, tak prchají, kam se dá, na golf, k milence nebo do hospody. Kdysi se chodilo do bordelů, ale ani ne tak kvůli sexu, spíš že si tam ten chlap popovídal od srdce. Prostě si potřebujeme ulevit od tlaku, který na nás civilizace vyvíjí. Navíc jsou někteří muži i doma pořád pod neustálým tlakem, aby nelenošili a něco dělali pro to, aby rodina vzkvétala, a takový muž pak prchá kamkoli.

Jak vypadá vaše vl astní rodina?

JB: Ze dvou manželství mám čtyři děti, z toho dva jsou už dospělí muži, umělci, kteří mi pomáhali aranžovat cédéčka, pak osmnáctiletou a desetiletou dceru. Moje žena je lékařka, pracuje v porodnici. Žijeme spolu už přes dvacet let.
Jednou jsme si povídali a ona mi říkala, že se hádáme dost málo, protože „ty seš napůl ženská a já jsem napůl chlap“. To mi přijde důležité a jsem rád, že to tak je.