S populací je to špatné

Tomáš S. Polívka, Deník, 29.12.07

Jan Burian vypráví příběhy o mužských slabostech. Bez alibismu a trefně.

Praha/ Písničkář Jan Burian vydal jedno ze svých nejzdařilejších děl, koncepční 2CD příběhů o mužské nedokonalosti, příznačně nazvané Muži jsou křehcí. Nečekejte ovšem žádný laskavý humor a shovívané „chlapské“ vtipkování. Sporadicky na něj dojde, většinou však jsou Burianovy písničkové sondy do pokřivených mužských povah pěkně sarkastické.
V písních nového alba defilují muži prolhaní, ušlápnutí, zamindrákovaní, bezohlední, slabí. Myslíte, že je to s mužskou populací tak špatné?
Já si myslím, že s populací je to celkově dost špatné. Po předchozí desce Dívčí válka, která odrážela ženská traumata, tedy alespoň taková, která jsem já stačil postřehnout, bylo téma mužských slabostí asi logickým pokračováním. Diskuse o krizi mužství už nějakou dobu probíhá, mě toto téma zajímalo jako autora příběhů.

V povahách antihrdinů písní se musel leckdo poznat. Ozval se někdo?

Když ženy z písní z Dívčí války přišly a říkaly „To je o mě“a já to nechtěl přiznat, nechaly poměrně snadno nechaly umluvit a uvěřily, že to přece o nich nemůže být. Mužům, kteří se v písních poznali jsem také říkal, že to o nich není, ale oni na to jednoduše prohlásili: „Kecáš, je to o mně!“ V tom dialogu jako by vyhráli, ale pak odcházeli s depresí, že to o nich opravdu je. Ukazoval se mi na tom rozdíl mezi ženským a mužským přístupem. Žena dokáže vyhrát, i když prohrává, víc si věří a nebo se alespoň nenechá stresovat. My muži sice od mala pořád soutěžíme mezi sebou, ale věříme si dost málo. Nedokážeme se pořádně vyrovnat ani s tím, jak vypadáme.

Například?

Při natáčení písničky Muži jsou křehcí mi stalo, že jeden hodně populární zpěvák odmítl píseň nazpívat, neboť obsahuje verš „varlátka holátka“. Ptal se, jestli bych to nemohl přepsat. Ptám se, jak je tohle možné? Podívejte se, jak se píše, maluje a zpívá celé věky o ženském těle, jak jsou ženy ztvárňovány v historii umění, a nikomu, ani jim samotným, to moc nepřijde. My, přestože ten orgán bývá často celoživotním centrem naší pozornosti, si s ním nevíme rady a stydíme se za něj.

Na albu není nic o Janovi. Záměrně jste nezařadil nic autobiografického?

Nebaví mě, jak všichni zpíváme já, já, já. Někteří zpěváci jako by bez onoho „já“ ani nebyli schopni vylézt na jeviště. Tak jsem „já“ před čtyřmi lety zrušil a pomohlo mi to dostat se blíž k příběhům. Třeba se k osobním výpovědím vrátím, ale zatím mám pocit, že ani Jana do textů cpát nemusím.

Na druhém disku dvojalba zpívají vaše písně hosté, kteří dokázali smysl písní značně pozměnit.

Celá druhá deska je koncipována jako experiment, co se dá dělat s textem, hudbou a přístupem k věci. Třeba Yellow Sisters podaly skladbu Miláček Oskar z úplně jiného úhlu, než já a zdá se mi, jako by tam byly vl astně dvě písně z jedné. Xavier Baumaxa dokonce přepsal celý můj text po svém. Nikdy bych to nikomu nedovolil, ale v tomto případě to mělo svůj účel, srovnejte si oba texty v bookletu a třeba přijdete na to jaký.
Chtěli jsme ukázat, že se dají příběhy vyprávět různě a jak se mění...

Musel jste pečlivě vybírat jména postav, aby dokreslovala příslušné povahové rysy, je to tak?

To byla rozkoš, kterou jsem objevil už při psaní Dívčí války. Hrajete si s různými jmény a přemýšlíte, jestli se hodí k nějakému příběhu a co to s ním udělají. Zajímavá věc se stala v případě písně Odešli spolu (Viktor a Leo). Vůbec jsem si neuvědomil, že ta jména pro dva arogantní zbohatlíky vl astně znamenají Vítěz a Lev. Všiml si toho až Baumaxa, i když pak z jakýchsi vl astních osobních pohnutek zaměnil Lea za Leoše. Někdy prostě zapracovalo podvědomí. Mimochodem používání jmen v textu se mi zdálo skvělé už kdysi, když to dělal Lou Reed. Já mám díky tomu ke svým postavám jakýsi osobnější vztah.