Jan Burian: Radši budu chodit po špičkách

Jana Kománková, Czech Bussines Weekly, 21. 01. 2008

 

Jelikož je hudba dobrým prostředkem pro vyjádření emocí a z nějakého důvodu jsou opravdu dobří muzikanti většinou muži , existují tisíce a tisíce dalších jedinců, kteří se snaží vyjádřit – a možná se stát silnějšími – psaním písní o mužské citlivosti a křehkosti. Jan Burian , český zpěvák, autor písní a básník, právě vydal album nazvané Muži jsou křehcí, na němž je 20 krátkých písní o různých mužích, kteří se snaží vypořádat se světem buď tím, že svou křehkou povahu skrývají, anebo zdůrazňují své chlapství (a cítí se skvěle). Týdeník CBW se Jana Buriana zeptal, co si myslí o pojmu „křehcí muži “.

Proč jste zrovna nyní přišel s deskou na téma Muži jsou křehcí? Máte dojem, že je to téma dnešní doby, nebo to ve vás uzrálo „samo“?
Já nikdy moc nemyslím na to, jestli téma, které mě zajímá, zapadá do dnešní doby nebo je aktuální. Zajímá mě, a to mi stačí. Jako nějaká „společenská objednávka“ by se mi zpracovávalo asi hodně těžko...

Vnímáte to jako něco, co na člověka doléhá jako součást ducha doby…
Nevím, jaký duch to je, třeba jen duch novin. Je fakt, že v poslední době vycházejí o mužské křehkosti články častěji než dřív.

Zajímá mě, jak je to s vaší kapelou Křehcí muži.
Křehcí muži je krycí název pro nás, kteří jsme natáčeli tuto desku. Můj syn Jiří (Gregory Finn nebo taky Kapitán Demo či Ghostmother), Mikoláš Růžička, bubeník Jan Janečka a hosté. Jsme křehcí vnitřně, ale na jevišti to asi nebude moc znát.

Jak celkově vidíte tu zranitelnost mužského pokolení? Vyprávíte o ní pomocí příběhů „maloměstského rebela“ Oldřicha, měkkýše Sváti, lesklého svalouše Milana, adrenalinového Jiřího, duševně plešatého Václava, nezapadajícího nóbl Richarda a šedého Járy... co mají společného?
Nevím. Jsou to příběhy současných bytostí, žijících mezi námi. To mají společné. A pak má asi každý svoje problémy, jejichž společným jmenovatelem může být třeba to, čemu říkám křehkost, nebo také všechno to, co jste vyjmenovala. Prostě se těžko vyrovnávají se životem ve světě, do kterého byli zplozeni svými matkami...

Jsou něčím výjimeční, nebo je považujete spíš za typickou ukázku toho, jací jsou chlapi v roce 2008?
Já doufám, že v sobě zahrnují obojí. Štvalo by mě, kdybych napsal nějakou masovku, na druhé straně určité typické příznaky v sobě zřejmě (a možná i automaticky) nesou, často si například své nedokonalosti vůbec nejsou vědomi.

Výjimkou je příběh Lukáše, muže, který se rozhodl veřejně plakat. Podle vás je to „z vl áštní strategie“, jež ale „v praxi moc nevychází“. Co má tedy chudák chlap dělat?
Asi by se měl pokud možno snažit o určitou vyváženost svých emocionálních reakcí, respektive nehrát to, ale být takový. Ženy, jak známo, nemají rády, když muž dělá tvrďáka za každou cenu, ale když je to rozbředlý zoufalec, tak to působí dost odpudivě. Nebo ne?

Zoufalce nebrat! Ale vyváženost je tak subjektivní a tak málo vídaná…
No jo, to je mi líto. Říká to hodně žen a některé rozhazují rukama a dodávají: Chlapi nejsou... Já vždycky jenom tak potichu dodávám – oni lidi vůbec jsou nedostatkové zboží (smích) .

Kdysi jsem byla na tiskovce s Björk, která tvrdila, že úplně nejtěžší dnes je narodit se jako bílý, heterosexuální muž v Evropě, protože takový chlápek „musí pořád chodit po špičkách“. Myslím, že má kus pravdy. Co vy na to?
Na druhou stranu asi neznám nic lepšího (smích)... Myslím, že bych neměnil za nějakého mimoevropského chlapíka, pokud by mu mělo být všechno jasné a šlapal by celou nohou a kamkoli. Náš život je prostě komplikovaný a já za sebe musím říct, že když tak ty různé neevropské divochy pozoruji, jak si věří a co dělají, radši budu občas chodit po špičkách...

A za ženskou identitu?
Díky za nabídku! Ptáte se ovšem křehkého muže a nejsem si jistý, jestli bych ženský úděl unesl. Mám za sebou pouze poměrně krátkou dvouměsíční stáž na mateřské dovolené, a to tedy nebyl žádný med.

Ve skladbě Kluci z naší třídy vyprávíte s jistou fatálností, že všichni vaši spolužáci si vzali „svoje maminky“ a že jejich ženy pak „zůstaly samy“ – máte dojem, že tohle vyhledávání obrazu vl astní matky je zatížení táhnoucí se s mužskými pořád, nebo že třeba dnešní doba nahrává jinému modelu?
Těžko říct. Nevím, jestli to, když dneska odcházejí děti dřív od rodičů do světa, má vl iv na ten model, který si odnášejí s sebou. Ta písnička bylo takové varování feministkám, aby neházely všechnu vinu za současný stav mužské duše jen na nás. Jsou tu i jiní viníci... Vidíte, slovo „viník“ se nedá přechýlit do ženského tvaru, tam to pak znamená místo pro pěstování révy.

Cítíte to tak, že v současnosti jsou ty křehké nádoby pod větším tlakem než dřív?
Všichni jsme nejspíš pod větším tlakem než dřív, pokud máme na mysli tlak a tempo civilizace. Ale muži jsou – a to asi i podle výzkumů – méně odolnější a kratší dobu dokážou odolávat stresům.

V příbězích na vašem albu se skoro nepotkáme s ženami (snad kromě milenky, jež devastuje přítelův zubní kartáček). Jakou roli v tématu podle vás hrají?
Víte, že jsem si toho všiml, až když jsme měli desku natočenou? Bude to asi zajímavý postřeh, protože předchozí album – ženské příběhy nazvané Dívčí válka – je plné mužských postav. Možná jsme větší samotáři, než se zdáme, anebo žena v našich krizích neznamená ten nejdůležitější prvek... To se musí promyslet.

A co je tedy nejdůležitější? Blbá otázka?
Není blbá, jen tím míním, že neznám odpověď. Snad je to i argument pro myšlenku, že muži jsou sice na povrch kolektivnější či kamarádštější bytosti, ale uvnitř nás sžírá nečekaná osamělost.

Vnímáte současný boom hnutí typu gender, feminismus atd. jako další věc, která nakřáplé chlápky dorazí?
Doufám, že s rozbujelým radikálním feminismem, který je stejně bezohledný jako machismus, přicházejí i názory, jejichž cílem je porozumění. Na jedné straně ženská rovnoprávnost, na níž se pořád musí pracovat, na druhé straně, že nám i ženy pomohou (nebo jen nebudou škodit) při hledání vl astní identity.

Z vašeho webu kopíruji větu: „Je mimo jiné propagátorem kontroverzního hesla: Kopírování zachraňuje hudbu!“
Kopírování pro mne představuje rozmnožování díla a pro představitele hudebního průmyslu krádež. Nemůžeme se shodnout. Oni odejdou ze scény dřív než my, neboť písničky budou vznikat a zpívat se i poté, co zanikne ten jejich na hlavu převrácený a ubíjející hudební průmysl.

Hodně cestujete, jste také pravidelným průvodcem na zájezdech po Islandu. Vnímáte mužskou roli a její změny jako něco, co je v různých zemích zhruba podobné, nebo to třeba na tom Islandu funguje jinak?
Asi je to zhruba podobné, jen jednotlivé země jsou třeba v otázce rovnoprávnosti dál než my (Skandinávie), nebo za námi (Portugalsko). Ale je určitě poučné snažit se ty detaily poznávat a přemýšlet o nich.