Po dívčí válce muži jsou křehcí

Písničkář a feminista Jan Burian předloni vydal album Dívčí válka vyprávějící v devatenácti příbězích o ženách. Jako písničkář a letos naopak maskulinista tentokrát vydává jednadvacet písničkových příběhů o mužské nedokonalosti Muži jsou křehcí. Jeho genderově humanistický diptych se tak rychle uzavírá vynikajícím dvojalbem rozkrývajícím, co polovina populace raději schovává.

Dnešním písničkářům a písničkářkám není moc co závidět. Na pódiu bývají většinou osamoceni, veskrze mohou o vl ádat jediný nástroj. Musí tedy na rozdíl od jiných typů provozovatelů hudebního umění docela dost zpívat, protože s jedním nástrojem by po chvíli publikum nejspíš unudili k smrti. Oproti vícečlenným tělesům, napojeným navíc do elektrické sítě ať už kytarami či počítači, jsou v tomto ohledu ve značné nevýhodě, nemohou totiž minuty plnit toliko zvukem. Klíčovým produktem písničkářů je tedy text, tudíž písničkář musí mít co říct, a to verbálně. Tradice jasně profilovaného protestsongu se ovšem dá udržovat jen stěží.

Pánské časopisy do koše

Komunistická diktatura je pryč, zpívat si může každý, co ho jen napadne, a zmizel tak jasný nepřítel vyzývající k důmyslnému propracovávání symboliky podvratné kritiky tak, aby ji cenzor nepostřehl. Na co by měl písničkář kriticky poukazovat dnes, aby to mělo silné a zároveň nadčasové sdělení, které nebude banální a poskytne dost možností pro vytváření symbolických obrazů? Konzumní způsob života, globalizace, sociální exkluze, směšnost levice, směšnost pravice, neudržitelnost středu, nad vl áda korporací, nezaměstnanost, klimatické změny? Nesnadné. Velká společenská témata svádějí k doslovnosti, kterážto v důsledku vyznívá trapně. Jak se koneckonců může přesvědčit Jaroslav Hutka , když si přečte internetová fóra a reakce těch, kdo slyšeli jeho „protestní“ píseň o Nohavicovi, potažmo o kompromisnictví. A tak nezbývá písničkářům, než aby pro sebe adaptovali jednu z rad Alberta Cavalcantiho, původně určených mladým dokumentaristům: „Nezpracovávejte zevšeobecněné náměty; můžete napsat článek o poštovní službě, ale film musíte natočit o jediném dopisu.“ Aby prostě zpívali o velkých věcech skrze malé.

Jan Burian to nejspíš moc dobře ví. Předchozí album Dívčí válka věnované ženskému světu mělo původní ambici narušit stereotypy o ženách, ale jakákoli velkohubost, přestože téma je to obrovské, na desce uplatnění nenašla. Texty jsou civilní, na první pohled obyčejné, a svůj velkolepý záměr naplňuje docela nezvykle tím, že se na svět žen a dívek nedívá pouze z pohledu muže a jeho zájmů. Popisuje ho skrze drobné medailonky jednotlivých a konkretizovaných osob. Typologie je to natolik propracovaná, že po poslechu desky mohou letět všechny pánské časopisy pokoušející se kategorizovat ženy různými a ne příliš všímavými způsoby rovnou do koše. Burian je výtečný pozorovatel a z vysledovaných drobností umí vykreslit velkolepý portrét ženství – aniž by tlachal, snažil se být rádoby vtipně a přehlíživě nad věcí či měl tendence k poučování velkými slovy. Nakonec, aniž by cokoli pateticky hlásal, umí skrze pečlivě stavěné miniportréty svůj dlouhohrající protestsong vytvořit. Celá typologie životních příběhů, způsobů myšlení, osobních hodnot a věr jeho jednotlivých ženských postav je důstojným a rázným krokem proti tendenci naházet všechny ženské do jednoho pytle. Na rozdíl od pánské periodické literatury.

Ženské magazíny jakbysmet

Letos se Burianovi při pokusu zkompletovat pohled na mužský a ženský svět prostřednictvím desky Muži jsou křehcí nedá vyčítat drzost tkvící v jeho pohlaví odlišném od popisovaného genderu. Díky tomu se nemusel zdráhat nazpívat všechny písně sám, svým mužským hlasem. Snad i proto, na rozdíl od Dívčí války, je na novém albu „režie“ hlasu jednotlivých mužských postav v jejich sociálně-psychologických portrétech z vl ádnutá bez výjimky. Neopakují se zde občasné útrapy ženského dílu, kdy některým z hostujících zpěvaček styl písně neseděl, což postavě značně ubralo na věrohodnosti. Vypravěč Burian tady režíruje pouze sám sebe a je naprosto bravurní. V jemně pojaté maskulinní škále jednadvaceti mužů dokáže plynule a zcela věrohodně přizpůsobovat svůj hlas charakteru postavy, proměňovat její psychické pochody během trvání písně několikrát. V této početné společnosti se pohybuje s působivou grácií, když jednotlivým členům dočasného pánského spolku propůjčuje tu něžnou zasmušilost, tu burácivou neomalenost, jindy zase veselou bezstarostnost, opilecký optimismus s příslibem zítřejší kocoviny, fanfarónství zakrývající patrnou vnitřní nejistotu či nostalgickou zasněnost. Někdy je nechává mluvit samotné, někdy poodstoupí a komentuje je. Burianův rozsah schopnosti vcítit se svými vokály do různých typů mužů je fascinující. I když ženské časopisy vytvářející týden co týden různé typologie mužů podle nejrůznějších kritérií nejsou zdaleka tak tupé jako takzvané časopisy pro muže a jsou schopny vnímat větší nuance, Burian jim rovněž dává na frak. Metodologicky totiž postupuje jinak a nesnaží se jednotlivé typy mužů pečlivě vzájemně vymezit – nechává některým z nich mnoho společného. Proto je jeho písničkářství zároveň silně vypovídající sociální freskou, vzniklou díky propojení jednotlivých songů do koherentního celku, v němž spolu jednotlivé části úzce komunikují.

Pouze vlastní důmyslná hlasová režie by Burianovým mužům nestačila, aby jejich spolek v průběhu desky dospěl k dramatické působivosti. Té Burian dosahuje stylovými odlišnostmi jednotlivých songů, respektive postav. „Rebel na malém městě (Oldřich)“ je punkovou hříčkou se špinavým zvukem, která se postupně unavuje, inu stejně jako energii ztrácející maloměstský enfant terrible Oldřich, „Na cestě (Karel)“ je plná klasických country motivů, romantizujících představu muže hledícího do dáli v ubíhající krajině, a zde doprovázejících Karla na cestě mezi manželkou a milenkou. Podobně jako se Burian vokálně vciťuje do členů své družiny, je jim na míru ušita i hudba. Shrnuto: Muži jsou křehcí, odlišuje je ovšem jejich životní energie a směr jejího proudění. Proto je jeden definován punkovou ryčností, druhý monotónními industriálními plochami, třetí diskotékově optimistickou razancí, čtvrtý zasněnou rytmizovanou zvonkohrou nejrůznějších cingrlátek, další takřka muzikálově orchestrální naléhavostí a jiný zase folkovou uvolněností. I kdyby Burian nezpíval, jednalo by se o čisté a rozpoznatelné hudební portréty psychologických typů, subtilní tematickou symfonii třídního srazu po letech. Angažmá jeho syna Jiřího Buriana a Mikuláše Růžičky přineslo desce velmi moderní sound, plný zvukových vtipů a hudebních odkazů za využití sofistikovaných technologií. Je sympatické, že se nestor tuzemského písničkářství takové modernizaci nebránil. Povedla se. Na druhém, bonusovém, cédéčku byvším součástí prodávaného kompletu, mimochodem vyvedeném graficky dokonale, navazují na Buriana dalšími muži ve svém pojetí Yellow Sisters, Xavier Baumaxa, Přemysl Rut , Lenka Dusilová , Petr Váša a další. Burianově přístupu vytvářejí zajímavý protipól.

Ivo Bystřičan, Literární noviny č. 51/2007