Pánové tvorstva jako bezbranní supermani

 

Po tématickém albu Dívčí válka přišel Jan Burian s deskou věnovanou výhradně mužům  – jmenuje se příznačně Muži jsou křehcí. Z jeho pohledu přitom chvílemi pořádně zamrazí.

Opět jde o dvojalbum, Burian se opět obklopil mladšími spolupracovníky, opět nechal některé písničky nazpívat svým kolegům, tím ale podobnost končí – a nejde pouze o témata. Zatímco Dívčí válka, devatenáct písní, jež byly miniaturními příběhy dívek a žen, byla především výpovědí o nemožnosti či neochotě naslouchat, co opačnému pohlaví říkají, album Muži jsou křehcí pojednává výlučně o světě mužském.

Chvíli to zvládneme sami

Není to přitom obraz zrovna lichotivý, až jakoby nám Burian říkal: muži si, pokud jde o vytváření problémů, vystačí sami. A dodává: „ Možná stojí za poznámku, že v těchto mužských příbězích příliš nevystupují ženy, zatímco v Dívčí válce byli muži mnohem víc přítomni. Snad je to tím, že takzvaný mužský svět se obejde bez žen, jsou chvíle, kdy si vystačíme bez nich, ale jsou to jen chvíle...“ Písničkář přitom ve svých textech nesoudí, „pouze“ konstatuje, ve výsledku je to však ještě horší. Výčitce či obvinění vmetenému v afektu se můžeme bránit, ušklíbnout se nad ním, ale klidnému nastavení zrcadla, tomu se již neuhýbá tak snadno.

„Muži jsou křehcí / jak šlehačkové labutě / jak vánoční ozdoby / Achillovy paty lidstva / tak zranitelní,“ začíná první, jemně swingující písnička dvoajlba. Toto konstatování, jež můžeme vnímat i jako motto celého projektu, není příliš povzbudivé, ani nenabízí lichotivý obraz nás mužů, pánů veškerého tvorstva. Písní je na dvojalbu jednadvacet, a kromě Buriana slyšíme i Lenku Dusilovou a skupinu Yellow Sisters, jediné ženské hlasy, za muže pak ještě Xaviera Baumaxu, Mardiho z Vypsané fixy, svérázného písničkáře Jiřího Konvrzka, experimentátora Petra Vášu, Přemysla Ruta a Tomáše Frgalu. Doprovází je kapela, v níž je důležitý především Burianův syn Jiří, který svým jiným pohledem, vycházejícím z elektroniky, výrazně ovlivnil aranže písniček. Je přitom potěšující, jak dobře si oba hudební světy, otcův tradičnější, s klavírem, rozumí se synovými junglovými smyčkami či samply.                                 

Žádné hlazení

Burian zpívá jako vždy civilně, své texty spíše vypráví, mohou tak lépe vyznít. Je samozřejmě otázkou, nakolik si mužští posluchači při jejich poslechu uvědomí, že mohou být i o nich, a ne jen o těch druhých, abstraktních výtvorech autorovy fantasie. Jak se také popasovat například s těmito verši z písně Supermani: „Supermani pláčou / nad hračkami ztracenými / pod postelí v dětském pokoji / sentimentální / neodkojení / bezbranní...“ U textů Dívčí války se totiž dalo, jakkoli to zní možná cynicky, tušit, o čem budou, v případě Mužů musí ovšem zapůsobit jako šok. Žádné hlazení, šimrání za ušima, ale pěkná darda. Na takovou střelbu do vlastních řad přeci nejsme zvyklí, a ani si ji nezasloužíme, viďte, že ne... Burian k tomu říká: „ Jsme na tom dost bledě, a nejzávažnějším znakem naší krize možná je, že si ji vůbec neuvědomujeme.“

Zamrazí přitom, jak jsou jednotlivé texty, či postavy, autentické, živé. „Texty samozřejmě vycházejí z mé životní zkušenosti,“ říká k tomu Jan Burian , „z pozorování, sem tam si z té stavebnice postavím vlastní příběh, sem tam je portrét nějakému známému podobnější, ale nemyslím, že by to bylo rozhodující. U Balzaka se taky neptám, jestli Evženie Grandetová opravdu žila a je to ve skutečnosti sousedovic Marie. Prostě jsou to literární postavy.“

Josef Rauvolf (Instinkt, č.2, 10.ledna 2008)