Rozhovory
MUSÍM SE SPÍŠ BRZDIT
Písničkář a spisovatel Jan Burian oslavil nedávno své narozeniny další knihou rozhovorů z jeho televizních Posezení a dvojalbem složeným ze dvou starších desek Hodina duchů a Poesie.
LN: Jestliže je to bilance, jakou etapu jste tím uzavřel?
Bilanci pro mne představuje knížka Další Posezení s Janem Burianem, protože to je citlivá rekonstrukce třiceti mých setkání před kamerou. Dohromady jich vyšlo už sto deset, z toho šedesát z pera Jitky Kulhánkové, a ta mi tak pomohla uchovat vzpomínky na lidi, kteří mě ve velké většině o vl ivnili a dali mi kousek ze sebe. Když si tím listuji, mám trochu pocit, že znovu prožívám některá ta z vl áštní sblížení. Obě vydaná alba jsou pro mne důležitá, ale jejich vydání je spíš součástí určité strategie Supraphonu – představit to, co mají v archívech. Mají toho tam dost a ode mne právě mé první a třetí album Hodina duchů a Poesie . Ostatní alba vyšla u Indies records a jedno – Drtivé jistoty -jsem si vydal sám a je volně ke stažení na mých webových stránkách. Takže v současné době jsou všechny mé tzv. řadové desky k mání, a to mě opravdu těší. Možná by se dalo i, jak říkáte, bilancovat, ale mám příliš mnoho plánů a snad ještě i čas nedívat se jen dozadu...
Jak dlouho člověk zhudebňuje básníky? Dokud se sám nestane jedním z nich?
Nevím, jestli to jde takhle říct, ale je fakt, že jsem se vždycky raději takzvaně učil u básníků než u textařů. Vlastně něco jako písňový text moc neberu vážně, spíš rozlišuji texty na ty, které se zhudebnit dají a ty, u nichž je to nemožné nebo to alespoň za nemožné považuji... Výmluvu, že tohle nemusí být ke čtení, protože je to určeno ke zpěvu, odmítám. Když to není ke čtení, tak se to nemá psát, ne?
Co jste se u básníků naučil?
Zhudebňovat básníky jsem začal v době, kdy jsem si chtěl zpívat a neměl jsem náladu si to psát sám, protože jsem psal spoustu jiných věcí. A najednou jsem zjistil, že mám plnou knihovnu nádherných textů, které skoro nikdo nezná a stojí za to je zkusit zpívat. Halase, Wernische, Šrámka, Hiršala, Dyka, Brouska, a pak i Ericha Kästnera a hlavně Bennyho Andersena... Musím říct, že mě to hodně o vl ivnilo, protože jsem získal sebevědomí a naučil jsem se hledat melodie a písničky i v textech psaných volným veršem. Následně jsem pak sám začal psát volným veršem. A teď se cítím při psaní mnohem svobodnější, než kdykoli předtím.
"Zpracoval" jste téma ženské a teď chystáte desku pánskou. V čem je rozdíl? Nejsou to všechno taky lidi?
Myslím, že muži a ženy v mých písničkách se liší opravdu hodně, i když někdy jako by měli podobné příběhy – Alice má dva milence a nechce vl astně žádného, protože „pořád ještě čeká na prince“. Karel má milenku a manželku a cestuje od jedné k druhé a přestože ony se hroutí, on je vl astně v klidu a nejlíp se cítí „ na cestě “. Obě desky – Dívčí válka i ta nová s názvem Muži jsou křehcí , by měly být jakýmsi nahlédnutím do jiného světa. Ten mužský svět, kterému se věnuji teď, mě v ,mnohém překvapuje a taky trochu děsí. Ta tvrdá slupka, pod kterou se skrývá měkké jádro, mi připadá silnější a neprostupnější, než je ta ženská. A to mužské jádro ohroženější a křehčí...
O tom taky leccos víte. Ještě počítáte písničkáře za osamělé?
Ano. Ale nikdy jsem v tomto druhu „osamělosti“ nespatřoval nic špatného ani smutného či děsivého.Je to prostě součást profese. Nesete si zodpovědnost sama za sebe, většinou vás nezajímá publikum až do té doby, než vylezete na jeviště, při tvorbě na ně nemůžete myslet, máte spoustu starostí se sebou a s tím, abyste vyjádřila to, co chcete. Spíš je v tom radost z osvobození, z nezávislosti, z tvorby samotné. Děsí mě představa, že bych musel vymýšlet, jak to udělat, aby se písnička líp prodala nebo aby vznikl tak zvaný hit. Jestli vznikne, tak jen jaksi bezděčně, a je to pak legrace. Ale ten kalkul, jak se prosadit a získat popularitu nebo prodat nosiče, rád přenechám těm neosamělým písničkářům a jejich fan klubům...
Mají setkání „osamělých písničkářů“ v pražském Div adle Na prádle efekt, jaký jste očekával?
Za tu sezónu, co osamělí písničkáři vystupují, se ukázalo, že ta trocha organizačního úsilí stála za to. Většina lidí z té dvacítky písničkářů se předtím navzájem neznala, nebyl důvod se pravidelně setkávat a třeba se bavit o své tvorbě. Teď radostně zjišťuji, že se to trochu mění, a to samotné považuji za úspěch. Tento rys osamělosti možná pomalu ustupuje...
Máte teď na vrcholu tvůrčích sil stále chuť do něčeho , nebo míníte taky odpočívat?
Musím se spíš brzdit, abych se nepouštěl do něčeho, na co opravdu nemám talent, co by mě tříštilo a odvádělo od toho, v čem jsem se dostal kousek dál. A je toho dost – třeba si teď nekoupím počítač a nebudu si aranžmá dělat sám, ale spíš se opřu o někoho, s kým jsme na stejné vl ně a kdo už to umí. Možná s tím věkem přichází i určité zklidnění a soustředění, snad.... Ale měl bych se naučit několik cizích jazyků, pochopit pár věcí, které jsem měl znát už od střední školy, abych nezemřel jako totální ignorant. Bůh ví, co z toho se mi to podaří a kolik má člověk vl astně času...
Marta Švagrová, Lidové noviny 18.4.2007