Rozhovory
JAN BURIAN - ...KDYŽ POSLOUCHÁM TŘEBA PORTUGALCE JORGE PERREIRU...
(rozhovor pro www.musiczone.cz)
Jaký jste měl poslední rok, rok vaší "Dívčí války"?
Děkuji za optání. V něčem byl stejný jako jiné, v něčem jiný. V pracovní rovině asi úspěšný, "Dívčí válka" byla dokončena, rozjelo se několik nových projektů – píšu pravidelně fejetony, Osamělým písničkářům se v Divadle Na prádle daří, udělal jsem o písničkářích asi padesát rozhlasových půlhodinek pro ČRo2 (to teď skončilo), vyšla knížka Jitky Kulhánkové o mém televizním pořadu (který nyní skončil). Měl jsem - jak jsem si právě spočítal - 117 koncertů a jiných vystoupení, provedl jsem hromadu turistů po Islandu a tak... V osobní rovině to tak úspěšné nebylo, umřela spousta mých přátel, z nichž někteří velmi předčasně – Pavel Koutecký, Péťa Lorenc, Jan Špáta, ale i třeba Stanislaw Lem. V tomto směru bych byl moc rád, kdyby tento rok byl lepší.
V poslední době se věnujete projektu Osamělí písničkáři, jak k tomu došlo, jaké jsou čerstvé zkušenosti s koncertováním v pražském Divadle Na prádle?
Zřejmě jsem neměl dostatek jiné práce (smích). V poslední době mi nějak začalo osobně vadit, že písnička je tak podceňovaný umělecký žánr. Ono to tak sice bylo víceméně vždycky, ale třeba ztrácím trpělivost, a nebo jsem bojovnější, nevím. Prostě mi vadí, že za písničku se považuje hlavně to, co slyšíte ve většině rádií, nějaký hlučný protivný výrobek určený k tomu, abyste si šli koupit jakýsi "nosič", váš obličej se objevil v reklamě na něj (nebo na jiné zboží). To je, jako kdyby se třeba za hip hop považovalo to, co zpívá v supermarketech z reproduktorů Leoš Mareš. Řekl jsem si, že příčinu toho našeho ponižujícího postavení nemůžeme pořád hledat ve sdělovacích prostředcích, a vůbec ne v těch obchodních vydavatelských firmách, které přirozeně chtějí jen vydělávat. Že je taky chyba na naší straně. Málo se setkáváme, neposloucháme se, bavíme se hlavně o věcech, které s tvorbou málo souvisejí... Z toho jednoduše plyne, že bychom se měli zkusit začít setkávat víc, poslouchat, co děláme, třeba - a to už je možná hodně velký idealismus – si do toho trochu i navzájem mluvit, ale hlavně ukázat, že existuje celá řada lidí, kteří písničku berou jinak, než jen jako zboží, nebo příležitost objevit se v médiích, udělat si reklamu atd. Že je tu hromada autorů a zpěváků, kteří ctí umělecké řemeslo a tradici, písničkou se vyjadřují ke světu tak, jako malíři svými obrazy nebo dokumentaristé svými filmy. Tak jsme se dohodli s Divadlem Na prádle, kde ten projekt společného vystupování velice podpořili (až nadšeně, řekl bych) a od září 2006 tam vystupujeme dvakrát měsíčně. Velký úspěch vidím už v tom, že to funguje, vytváříme si své pravidelné publikum a že se skutečně děje to, co jsem si přál – poznáváme se, mluvíme mezi sebou. Ostatní bych nechal na publiku, novinářích nebo prostě na přirozeném vývoji věcí. Uvidíme...
Setkání s kterými muzikanty vás nejvíc potěšilo/překvapilo?
Pokud zůstaneme v okruhu Osamělých písničkářů, tak to byla celá řada lidí. Některé jsem neslyšel nikdy předtím – třeba Petra Linharta a jeho projekt Sudéta – to mě opravdu potěšilo. Jiné jsem dlouho nepotkal – třeba Oldřicha Janotu, od něhož mě opravdu nadchlo nejen dvojalbum starých nahrávek s Mozartem K (vážně jednou z nejlepších desek, co vůbec u nás kdy vyšly), ale teď i pozdější věci. Musím také jmenovat Jiřího Smrže, ten mě vždycky uchvátí a to předesílám, že mě zase hned tak něco z našeho žánru nedostane...
Kromě vašich kolegů písničkářů stačíte sledovat dění na hudební scéně doma i v zahraničí a co vás případně zaujalo, jak pozitivně tak negativně?
To negativní je pořád stejné – nuda, nepůvodnost, samolibost a blbost některé hudby. Ale to pozitivní je zajímavější – velkým zážitkem pro mě teď byl televizní záznam koncertu Kronos Quartetu s finským harmonikářem Kimmo Pohjonenem. Jinak jsem asi nejvíc poslouchal Radioahead, Nine Inch Nails, ale taky třeba písničky skupiny Madredeus z Wendersova filmu Lisabonský příběh, Mugisona (to je nový islandský objev) a dvě nádherné desky skupiny Talk Talk, za které je prý vyhodili z velké firmy. A pak také klavírní skladby Erika Satieho a Erwina Schulhoffa a naši rodinnou hudbu – desku mého tatínka E. F. Buriana, kde zpívá lidovky s jazzovou kapelou a dvojalbum Southpaw, protože se to hezky poslouchá a synek
Gregory pěkně pěje…
Slyšel jsem, že v divadle Archa připravujete akci v souvislosti s oslavou vašich narozenin, můžete prozradit blíže o co půjde, vstupujete snad do kmetského věku...
Vždycky, když se mi zdá, že bych měl všeho nechat a chystat se na důchod, vybaví se mi John Cale, který je o deset let starší, nebo David Byrne, to je moje generace. Až toho nechají oni, až přestanou hledat nové výrazové prostředky, hulákat do mikrofonu, různě se převlékat a plést se do toho, co se děje ve světě a v naší duši, tak to asi taky zabalím. Ale teď se mi nějak zrovna nechce. Od začátku roku jsem napsal pět nových písniček, koncert v Arše bude sice k narozeninám, ale to je spíš záminka, abych nemusel zvát známé na mejdan domů a abychom mohli s Gregorym a Mikolášem Růžičkou představit naši novou kapelu. Taky abych se zase setkal s Lenkou Dusilovou, která nedávno psala, že snad budeme muset udělat společný koncert, abychom se viděli. A taky abych si poslechl Jiřího Smrže a on si zahrál ve vrcholně důstojném prostředí, jímž Archa je. To je dost důvodů, ne?
V jakém stadiu příprav jsou vaše nové hudební nahrávky na plánované album "Muži jsou křehcí"? A plánujete účast dalších "křehkých" mužů na tomto projektu (obdobně jako u Dívčí války)?
Já vlastně nikdy neopakuji stejné projekty, každé album z těch deseti, co jsem natočil, je jiné. U toho bych rád zůstal. Scházíme se se synkem a s Mikolášem a plánujeme pozvat některé hosty. Ale nebude to dvacet mužů a dokonce tam možná budou zpívat nějaké zpěvačky, to ještě není jasné. Navíc jsem teď napsal píseň s názvem "Ženy" a ta by měla na té desce o mužích taky být. Výhoda je, že nespěcháme. Není kam...
Nepřestáváte se věnovat i publikační činnosti, co vše stíháte v této oblasti momentálně dělat? Nechystáte třeba nějaké pohádky s doprovodem vašich písní?
Pohádky bych měl psát už kvůli dětem a vnučkám, ale nepíšu. Maria Procházková udělala dva klipy na mé dvě dětské písně, to je všechno. Snad se mi podaří je publikovat aspoň na www.janburian.cz spolu s jejím klipem na píseň "O Štěpánce", co má mateřskou dovolenou a také "Normální holkou", kterou mi zfilmoval Vít Klusák.
Píšu fejetony do Pražského deníku (vycházejí v sobotu), profilky Osamělých písničkářů do Týdeníku Rozhlas a chystám novou knížku. Je to těžší, než jsem si představoval, sám jsem zvědavý, kam to povede.
Pozorujete i dění na místní politické scéně nebo je vám bližší politická scéna třeba na Islandu a co případně k tomu chcete říci?
Ale ano. Čtu noviny a občas koukám na zprávy. Politická scéna je zřejmě všude velmi podobná. Tedy v demokratických zemích. Není to žádný med, ale v diktaturách je to horší. Když je mi úzko, čtu si třeba Toulky českou historií, to se pak člověk uklidní a je rád, že je mír a že se může potýkat s životem po svém. Upřímně řečeno nenudí mě jen politická scéna, už mě nudí i ty řeči, že jsou politici odporní. Někteří jistě ano, ale já věřím na pozvolnou kultivaci a vývoj a myslím, že můžeme být rádi, že žijeme v relativně civilizované zemi, kde se jen nadává, ale nestřílí. A i mezi politiky, jako mezi novináři či písničkáři jsou lidé, kteří svou práci chtějí dělat dobře a chápou ji třeba i jako veřejnou službu...
Jakou slovní formulaci byste navrhoval na místo vámi neoblíbeného standardního rčení "jak vám mohu pomoci"?
To je právě ten problém. Chce to zrušit to, čemu říkáte standardní rčení. Copak by to nemohlo být tak, že by si prostě každý zaměstnanec říkal, co chce? Byl by blázen, kdyby místo "dobrý den, co si přejete" říkal: "nazdar, vole, co chceš". Jenže v našem světě existují idioti, kteří si myslí, že jsme nesvéprávní a neumíme se chovat tak, aby to ty druhé neuráželo. Dřív s tím otravovala hlavně církev, teď zase tihle novodobí otrokáři a standardizovaní zoufalci, kteří se modlí k tomu, čemu říkají úspěch. Nebo se modlí jen k penězům, protože na nic jiného nemají? Nevím...
Vaše cestovatelské zájmy jsou věhlasné, jakou zajímavou hudbu/skladatele/interpreta, kteří nejsou u nás zatím v širším povědomí, byste doporučil k pozornosti? A bude vaše cestovatelské průkopnictví pokračovat?
Všude je něco zajímavého. Dokonce to pro mne ani nemusí být nějak šíleně originální nebo nové. Když poslouchám třeba Portugalce Jorge Perreiru a jeho trochu brazilsky prosluněné nahrávky, líbí se mi to a je mi u toho dobře. Lépe by se mi to dokumentovalo na příkladu divadla. Když jsem třeba navštívil na estonském ostrově Saaremaa ochotnické divadelní představení, kde zpíval operní party třeba i místní policajt, říkal jsem si, že tohle je to pravé divadlo. Vůbec tím samozřejmě nezavrhuju avantgardu nebo klasiku. Cítil jsem ale v tu chvíli, že je to velmi poctivé a krásné umění a že ti lidé, kteří hrají, jsou skuteční. Žádná mediální fraška, žebříčky a ceny za prodané nosiče, žádný podfuk. Normálně srovnané lidské hodnoty – co váží život, co znamená umělecký projev, co je radost a co smutek... A tak to mám někdy i v přístupu k hudbě, k tomu, co někde zaslechnu. A nejspíš úplně největší hudební zážitek jsem měl, když jsem zastavil na opuštěné silnici v portugalském Alenteju. Byla tam asi stovka krav a všechny měly zvonky na krku a jemně s nimi zvonily.
Jak se daří hudebně vašim zdatným potomkům?
Pracují na svých projektech, Honza většinou v Alfrédu ve dvoře, Jiří (Gregory) má své Southpaw, začal psát i české texty a připravuje potrhlý a moc zábavný projekt Kapitán Demo.
Na co se těšíte a co plánujete v roce 2007? Čím byste chtěl být v příštím životě?
Snad už jsem to všechno popsal, možná jsem zapomněl jen na to, že budu v létě jako obvykle provádět turisty po Islandu a tentokrát se poprvé chystám i do Portugalska. To by mohla být nová zkušenost.
V příštím životě bych byl rád dobrým člověkem. Bude s tím ještě hodně práce a vyřizování...
Petr Vlasák
20.2.2007 12.00 hod. www.musiczone.cz